Jozef Cseres Hermovo ucho: Zpívající dům na Kossuthově ulici20. 4. 2018

Asi před rokem přinesla česká a slovenská média zprávy, na nichž mně zaujalo, jak je týrání zvukem pořád využíváno v nejrozmanitějších situacích a podobách. Od roku 2016 se u amerických a kanadských diplomatů a jejích rodinných příslušníků na Kubě začaly postupně objevovat nezvyklé zdravotní potíže (bolesti hlavy, nauzea), vedoucí k poškození mozku a posléze k dočasné nebo trvalé ztrátě sluchu. Jelikož si někteří z nich všimli nepříjemných sykavých zvuků, odborníci z řad akustických a medicinských studií usoudili, že uvedené těžkosti byly údajně zapříčiněny působením ultrazvuků s vysokými frekvencemi a je tudíž velice pravděpodobné, že postižení se stali obětmi cílených sonických útoků. Vyšetřovatelé zaznamenali následně až padesáti takovýchto ataků, poslední v srpnu 2017. Ačkoli se nepovedlo vypátrat zdroj ani původce těchto zvuků, propaganda se rozjela na plné obrátky a křehké, teprve nedávno obnovené diplomatické styky mezi USA a Kubou jsou najednou ohroženy. Objevily se i spekulace, že vzhledem k vysoké úrovni rozvoje nelineární akustiky v Rusku, by za útoky mohl stát Kreml. „Kubánci nejsou proslulí důmyslnými znalostmi fyzikální a inženýrské akustiky. Vzhledem ke skutečnosti, že pozornost je v tomto případě upřena na akustický zdroj, bych si vsadil na Putina. Putin rád rozsévá zmatek a jeho akustické instituce disponují nezbytnou technickou expertízou,“ nechal se slyšet v rozhovoru pro CNN Steven L. Garrett, expert v oblasti akustiky z Pensylvánské státní univerzity. Co k tomu říct, abychom se vyhnuli prvoplánovým ideologickým interpretacím? Snad jen to, že z antropologického i historického hlediska je zvuk primárním médiem distribuce a výměny informací, a tudíž i jejich záměrného zneužívání. Bez zvuku (resp. hluku) se neděje nic podstatného (Attali) a akustické emise byly odjakživa využívány též k destruktivním záměrům (starořecké Sirény, biblické Jericho, atd.).  

Další z akustických aktualit mne zaujala a pobavila mnohem více. Rozhodnutím Nejvyššího soudu Slovenské republiky z 9. dubna 2018 ustane konečně po patnácti letech marného snažení bezradných občanů i zastupitelů jihoslovenského města Štúrovo obtěžování obyvatel a návštěvníků tamější Kossuthovy ulice „hlukem“. Kousek od nábřeží Dunaje, odkud se skýtá nádherný výhled na protější břeh s ostřihomskou bazilikou, panorama, jímž se neoprávněně chlubí většina Štúrovanů, dlouhá léta postarší dáma terorizovala sousedy a kolemjdoucí vskutku bizarním způsobem. Každý den, od šesté hodiny ranní do desáté večerní, přehrávala hlasitě přes otevřená okna svého domu dokola několik operních árií v podání Plácida Dominga. Není to žádná ulítlá fanynka slavného tenorissima, pro své výstřední počínání měla prozaičtější důvod. Kdysi ji do nepříčetnosti dostával štěkot sousedova psa, a protože se její opakované stížnosti míjely účinkem, rozhodla se pro stejně drásavou odvetu. Trpělivá paní to měla za ty roky vymakané. Začínala malým rádiem, posloupně si pořídila aparaturu s kvalitními reproduktory, dálkovým ovládáním, časovým spínačem a dokonce i kamerami pro sledování zuřících spoluobyvatel na ulici. Na veřejnosti se vůbec neukazovala, pro komunikaci používala vlastní blog. Nic proti ní nezmohly ani právní normy občanského soužití a veřejného šíření hudebních nahrávek; dodržovala noční klid i předepsanou hlasitost, platila povinné poplatky SOZA (Slovenský ochranný zväz autorský). Ačkoli zřejmě nechtěně, povedlo se jí vzbudit zájem médií a umělců. Slávu Daubnerovou inspirovala k napsání divadelní hry Spievajúci dom, kterou uvádí Slovenské národné divadlo v Bratislavě.  

Obtěžování nebo dokonce týrání zvukem je problém starý jako samo lidstvo a toto téma bylo už reflektováno v mnoha studiích a na mnohých fórech. Jak vidíme, neustává ani v podmínkách soudobé audiovizuální civilizace, kdy jsou oázy ticha a klidu stále raritnější záležitost. Četné příklady nepříjemných hlukových situací popsal George Prochnik v knize In Pursuit of Silence: Listening for Meaning in a World of Noise (Pronásledování ticha: Naslouchání významu ve světě hluku; 2010), kde pojednává ticho jako rychle mizící komoditu, zanikající v agresivních hlucích postindustriálního prostředí (recenze v HIS Voice 5–6/2011, s. 59). Ticho je samozřejmě pouze virtualita, aktualizovaná v mytologických, konfesních, filozofických a uměleckých konceptech. Jako absence zvuku vlastně neexistuje a tudíž zvuky slyšíme (fyziologicky, psychologicky i fenomenologicky) i tam, kde bychom je vůbec nečekali – v anechoické komoře, v našem mozku i v meziplanetárním prostoru. Ticho způsobuje vztahové rezonance subjektu k prostředí, i k takovému, kde subjekt ticho jenom očekává. I v tom nejzvukotěsnějším prostředí člověk vnímá, uvědomuje a zvýznamňuje si zvuky vlastního těla a orgánů; znějí v něm dokonce i jeho uši, jelikož vydávají „spontánní auto-akustické emise“, jež jsou dnes předmětem seriózních výzkumů vědců, zabývajících se biofyzikální a molekulární bází slyšení.  

Ve srovnání s jinými živočichy, jež se životem proplíží pokud možno co nejtišeji (statisticky vzato, řev bestie není v přírodě příliš častý zvuk a má své biologické opodstatnění), člověk manifestuje svoji přítomnost a nadvládu příliš hlučně. Mystické ticho, jakožto podmínka pro tvořivý a kontemplativní sakrální život, se v období evropské renesance začalo vytrácet, aby nakonec ustoupilo stále hlučnější sekulární společenské komunikaci. Industriální hluky moderny dnes sice vystřídaly méně hlučné ambientní zvuky digitálních technologií, ale potřeba zvukové ekologie a návrat empatického poslouchání jsou pořád akutní. Budování stále dokonalejších zvukotěsných technologií a zařízení či „tichých“ relaxačních zón není zrovna řešení. Ve druhé polovině 20. století zkrátka ticho ztratilo svůj naléhavý hlas. Audiovizuální doba umlčela hlas symbolických forem, které ovládaly umění mluvit bez řeči a reprezentovat mlčením.  

Na radu kouzelnice Kirké nechal kdysi Odysseus svým spoluplavcům zacpat uši včelím voskem, aby neslyšeli lákavý zpěv Sirén, a sám unikl jeho smrtícímu účinku pouze za cenu dobrovolně podstoupeného násilí. Přesto neodolal neposlouchat „zpívající nádherný hlas“. Odmítl bezpečné ticho a kontemploval zázračný božský zpěv, jež byl podle Platona pilířem harmonie sfér a dokázal ho přehlušit jenom zpěv Orfeův. Dům na Kossuthově ulici v Štúrově, vysílající patnáct let operní repetice jako bizarní pomstu za ztracené mystické ticho, umlčel teprve soud.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!