Matěj Kratochvíl Zkouška sirén – Uraženi uměním2. 5. 2018

Dnešní sloupek volně naváže na text z minulého měsíce. Tehdy jsme se podívali na českou hymnu a na důvody nepříliš vřelého přijetí její inovované verze. Je samozřejmé, že umělecké dílo hodnotíme pozitivně či negativně dle osobních preferencí. Občas se ale objeví někdo s názorem, že dané dílo je nejen špatné, ale že chybou je samotná jeho existence, že by něco takového prostě nemělo vzniknout, nebo alespoň být veřejně prezentováno (nedejbože podporováno z veřejných prostředků), že je třeba se proti danému dílu ostře postavit, protože jsou jím ohrožovány hodnoty, které kritizující osoba považuje za klíčové.

Taková situace snadno nastane v uměleckých oborech, které jsou schopné sdělovat jednoznačné významy. V posledních týdnech to jasně vidíme na diskuzi o divadelní hře Naše násilí a vaše násilí. Netřeba opakovat, oč jde, ani to, že všichni její kritici reagují jen na jednu scénu, aniž by hru viděli a tudíž chápali, o čem skutečně je. Takový rozruch kolem uměleckého díla může být prospěšný, jelikož upozorní na určité problémy, může ale také zredukovat jeho význam na prvoplánovou provokaci, na kterou se jde, „protože ji chtěli cenzurovat,“ a ne kvůli umění samotnému.

Hudba má samozřejmě také schopnost vyvolávat ostrý nesouhlas a urážet. Nejnověji tato její schopnost vybublala v Německu v souvislosti s hiphopovým duem Kollegah & Farid Bang. To dostalo cenu Echo za nejprodávanější nahrávku ve svém žánru za uplynulý rok. Pobouření vyvolal především verš: „Tělo mám vyrýsovaný jak vězni z Osvětimi.“ Proti ceně se kvůli tomu hned při ceremoniálu ozval zpěvák punkových klasiků Die Toten Hosen, po němž následovali další. Ocenění vrátilo i několik interpretů vážné hudby. Paradoxně tento skandál způsobil, že cena – udělovaná výlučně na základě počtu prodaných nosičů – kompletně končí. Jsou na vině ti, kdo cenu předávají, nebo fanoušci, kteří si ve stotisícových počtech kupovali nahrávky hudebně spíše podprůměrné, zato textově über machistické, v nichž se plive všemi směry, nejen na památku obětí holokaustu? Domácí paralelu netřeba dlouho hledat, jen kvůli ocenění pro Ortel zatím nikdo Slavíky neruší a ani ostatní dekorovaní nezačali ve velkém vracet sošky a Radek Banga, který se proti Ortelu ozval, se sám stal terčem kritiky.  

Ale to jsme pořád u urážení skrze texty, takže vlastně stále mimo hudbu samotnou. Může vůbec kombinace zvuků vyvolat nějaký zásadní odpor? Často zmiňované Svěcení jara Igora Stravinského provokovalo skandál spíše svou choreografií a hudba samotná byla přijata celkem příznivě. Jinak takových případů tolik nenajdeme. Vyslovme proto pracovní hypotézu: S hudbou beze slov se v běžném životě setkáváme spíše menšinově, a pokud je přítomna, je záměrně vybrána tak, aby nerušila a byla spíše nevýrazná. S hudbou nějakým způsobem vyhraněnější se lidé setkávají hlavně při příležitostech dle vlastní volby, kdy většinou vědí, co mohou čekat, a tudíž rozčarování nehrozí. Milovníci extrémního noise jdou do klubu, kam nevleze jazzový fanoušek a naopak. Pobouření tak nastane, je-li tato zásada narušena. (Vynechme nyní historické případy, kdy se hudba dostala na pranýř z důvodů politických. Nacisté u jazzu a komunisté u rocku samozřejmě argumentovali tím, že taková hudba uráží vkus slušných lidí, ve skutečnosti šlo i těmto režimům hlavně o mimohudební dopad daných žánrů.)

V roce 1973 zařadil Bostonský symfonický orchestr na program v newyorské Carnegie Hall mezi Mozarta a Liszta také tehdy relativně čerstvou skladbu Steva Reicha Four Organs. Učinil tak na nedělním odpoledním koncertu pro abonenty, tedy pro to nejkonzervativnější myslitelné publikum. A reakce tomu odpovídaly: Důstojné dámy se hlasitě dožadovaly ukončení a pro hluk v sále dirigent Michael Tilson Thomas musel hlasitě počítat, aby se hráči neztratili. Jistá dáma prý přiběhla k pódiu se slovy: „Dost, dost, přiznávám se!“ Jako by monotónní akordy Reichových elektrických varhan byly prostředkem při policejním výslechu. K takovým událostem ovšem příliš často nedochází. Při míchání starého s novým si orchestry vybírají skousnutelnější sousta a radikálnější nová hudba zní na specializovaných koncertech a festivalech.

Speciální kategorií jsou pohoršení způsobená jedním hudebníkem druhému. John Cage, kterého má historie zafixovaného jako věčně usměvavého filozofa, se rozzuřil a bušil pěstí do klavíru poté, co v roce 1975 S.E.M. Ensemble a především Julius Eastman (vokalista a sám originální skladatel) pojali interpretaci jeho skladby Song Books poněkud odvážněji. Pravdou je, že Eastmanova interpretace zahrnovala veřejné svlékání páru mladých lidí a homoerotické provokace. Nedlouho poté, v roce 1982, se Cage cítil znechucen skladbou Glenna Brancy Indeterminate Activity Of Resultant Masses pro deset elektrických kytar hrajících v monolitickém bloku. Občas se objevují zkratkovité interpretace, podle nichž Cage označil Brancu za fašistu, což neodpovídá tak docela pravdě, nicméně jeho hodnocení skladby tomu není daleko: „Pokud by takto chtěl vyjádřit dobré úmysly, připomínalo by to některé z oněch podivných náboženských organizací. Pokud by to bylo něco politického, připomínalo by to fašismus. Ani v jednom případě bych toho nechtěl být součástí.“

Někdy je pohoršení způsobené prostě tím, že se někdo bere příliš vážně. V minulém roce poslal houslista Daniel Hope právníky na autora žertovného videa, na němž byla k Hopeově hře přidána zvuková stopa zjevně neumětelského houslisty. Autorem drzého videa (v němž tedy byly údajně Hopeovi také podsunuty nějaké vulgarismy) byl Arno Lücker, dramaturg berlínského Konzerthausu. Krátce poté s ním tato instituce ukončila spolupráci, což mohlo a nemuselo souviset s uraženým virtuózem.

Video s Danielem Hopem bylo odstraněno, pro představu podobně postižený Itzhak Perlman:

Urážka vyvolaná uměleckým dílem může být skutečně důsledkem hlouposti či zlého úmyslu. Může to být ale rovněž k něčemu prospěšné. Ekonomka Hana Lipovská ve své reakci na zmíněnou hru Naše násilí a vaše násilí napsala pro MFDnes rozohněný text, v němž mimo jiné píše: „Diskutovat naopak nepotřebujeme o smyslu a podstatě kultury. Latinské slovo „cultura“ znamená zušlechťování, vzdělávání. Kultura musí člověka kultivovat, jinak představuje jen prázdnou marketingovou skořápku.“ Inu, kultivovat kultura skutečně může. Kultivace v onom původním, zemědělském smyslu, ale mimo jiné obnáší pořádné zarytí rýčem do hlíny a její obrácení, aby to co bylo skryto, vylezlo na povrch jako žížaly a aby se půda provzdušnila. Není to jen stříhání anglického trávníku. Vážná hudba dnes může divadlu spíše závidět schopnost takového zarytí, protože sama jako by zarýt už neuměla.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!