Z.K. Slabý Kimmig – Studer – Zimmerlin String Trio: Im Hellen; Markus Eichenberger & Daniel Studer: Suspended3. 5. 2018

Švýcarský kontrabasista Daniel Studer založil své smyčcové trio v Římě už počátkem devadesátých let minulého století. Nestalo se tak náhodně ani mimochodem: uvědomoval si historii podobných formací (řečeno v přeskočné zkratce) od baroka přes Haydna a Weberna až po String Trio of New York (Johna Lindberga), ale tuto znalost bral pro své pojetí spíše jako výlukovou, nikoli inspirativní (včetně jazzu, který mu byl pouze jednou částečkou v hudebním soukolí). Jeho přístup je jednoznačně improvizátorský, nicméně inspirovanost jeho švýcarsko-německého tria (s houslistou Haraldem Kimmigem a violoncellistou Alfredem Zimmerlinem) nepochází z improvizování tří individualit, jde o utvářený sound tria jakožto celku, a to bez předsevzaté kompoziční potřeby/nutnosti. Přispívají k tomu i poetické tituly devíti výtvorů, vypůjčené od Annette Pehnt, které mohou, ale beze zbytku nemusí odpovídat meritu hudebního vyjádření alba Im Hellen, realizovaného 11. a 12. července 2015 ve studiu curyšského rozhlasu a vydaného o dva roky později.

A tak když hudebníci naskočí do Im deutlichen Morgen jako do rozjetého vlaku s ševelením houslí, mlátivostí basy a postupně zvýrazňovaným posvišťováním violoncella, oddají se podrastičťované střemhlavosti, smýčivostnímu drhnutí i zarážlivé smrštnosti. Ale pozor: co bylo vyřčeno teoreticky, platí – nejde o jednotlivé exkurzy, nýbrž o jedno těleso, které se propojeně rozjíždí, pozastavuje, rozevírá i utkává síť svého namátkování. Toto těleso se posouvá, prolaďuje, vytřešťuje, průzorní, hybně navnazuje a nabídkuje, proskočně hudlaří s titěrňováním i přehmatováním. Všichni tři se pro-hledávačsky odvazují, odvažují do prozkoumávaného terénu s kuráží antimelodizujících vozatajů, souvratně i vývratně, s vrkočnou vmátořivostí a s probouzivou p(r)ostupností. Nástroje tu rezonují mezi zvukem a hlukem nikoli pro efekt, jde o celistvost hudebního vyjádření, o petrifikování zvuku té které chvíle, o zesošnění imaginace. O myšlení ve zvucích, o vytváření hudby ve sloučeném (po)vědomí, co se právě přihodilo a co se vzápětí stane/přihodit může, o přemítání a vytváření v jednom momentu, přitom o vytváření, které nepostrádá puls života. Okrajově přitom můžeme hovořit třeba o estetice neperfektnosti, leč kde jsou přesné hranice mezi perfektním a neperfektním? Trojice si razantní nástup při Was Wiesel wissen nezopakuje, naopak vstupuje do jeho parcelování váhavě, jakoby nesmělostně, dění až úzkostlivě vycizelovává, neboť každý tón má svoji závažnost, něco odhaluje, někam vede/může vést, je svádivě nákročný, názřetelně vyhmatávaný, rozporuplně zošemetněný, znezřetelňovaný se zatlumenou rozbojácností. Zato Unter Kinnhöhe je rozehrávačsky polétavé přelétavé, přehršlově rozkymácené, zpřítomňované s popraskávanou rozhučností. Gib mir Honig mi naopak připadá nemedové, je spíše vyhrucované (nikoli vyhrocované!) a hned zase zachvicovaně vznícované, odtěkávaně pozotvírané a znovu zatajované s cvrčkovskou zachtívavostí. Vyhmatované vyburcovávání obestírá Safran im Februar, vinoucí se skutečně s šafránovou výlučností; je však rozutíkávaně vyklízivé, zroztěkávaně rozatakované a zadrhovaně vypilovávané. Naproti tomu Out of reach se vemlouvá s pozamlklou zpovzdalovaností a ždibcovanou mimochodností, je drobně a chvějně posbíráváno a rozhicováváno, naznačovaně zmimochodňováno, zponorněno a poztráceno téměř do němoty. Pýřivá povlovnost, vždy znovu vynořovaná, charakterizuje Hinter Wänden aus Papier, hráči ani tady nepoužívají berliček z něčeho známého, naopak se rozsedlinově vyhrocují do naprosté svébytnosti a vstříc bezbřehostnímu rozmohoucňování. Titul Hinüber oder vielleicht (snad bezděky) označuje přístup trojice: možná že, snad by, ale i tato váhání se s okamžitou platností situují do konečného utváření, které se rozševeluje, rozehrává, rozproudňuje, což se ovšem realizuje na hraně nedohrávané odvážlivosti (nikoli opovážlivosti!). Toto ustavičné narážení odrážení vede k výmykům z eventuálních slepých uliček, je výdržné i výtržnostní podle toho, jak dopadá improvizační (za)licitování. Záměnlivě zatékavé a zajíkavé Zweifels ohne je vyšolfecírováno s vymžitkovanou výšeptností a zádernou zádrhelností, je výhvizdně vyšviháváno i dotazovačně proreptáno, konec konců však zůstává nedoniklé, pohasínající kdesi v éteru. A tak si tu Studer s Kimmigem a Zimmerlinem rozhalují svoje vpodstatě decentní přístupy s nezvyklými kombinacemi a kontaminacemi a prohouštněnými prohlubinami. Vše je tu na vážkách, vše se odehrává zpozarohu, vše je rozpoetizované a pozahlukované, plné zrozsvětlovaného rozklidnění i záklidnění. Takové dobrodružství nám přece nesmí uniknout. Ukázky z alba jsou k poslechu zde.

V tomto ohledu není Studerův přístup netotožný ani v duu s klarinetistou a basklarinetistou Markusem Eichenbergerem, jak to můžeme shledat na albu Suspended, nahraném 9. a 10. prosince 1916 v curyšském rozhlasovém studiu a vydaném letos. Jeho rozptýlenost je opět ujednocována podobným nasměrováním titulů. Apropos rozpýlenost: album funguje jako abstraktně narativní celek a zároveň se rozpadá do sedmi samostatných akcí, jež existují zároveň jako excentrické disputace, vyvěrající ze dvou zcela odlišných pramenů. Jde tedy zároveň o roztříštěný proces, který se však v okamihu sesumírovává. Limity? Spontaneita je příliš neuznává. A konkrétně?

Ve Walking Harshly se diskutéři opatrně, až opatrnicky vehmatávají do protajemnělého vyhlukování, zachycují melodické záchvěvy mezi vychrčováním basklarinetu a rytmickým jistěním basy, obapolně se vynořují do vyhledávačské obzíravosti, téměř vydíravé. Pausing Reluctantly prostor naopak zapomalovaně vyklidňují, vysouvavá basa a nasouvaný klarinet setrvávají v namátkovém pospojování, rozkoukávají se, povlovně vyličují své prostřídmělé zbytkování; jejich tíhnutí je neroztopášné, vyrukovávavě znenadálené, vrzukavé. Podobně protáhlé zpokornění, vynáhlované letmováním (bas)klarinetu a nahrnované vyhoblováváním basy, se v Staying Numbly dobírá k (zá)skočné nabíravosti, ohledávačsky sběrné, povymknutě zřicované, ano, správně, doléhá na nás série vyjemněných a jen zřídka drobně vypráskávaných ataků. Takové sondování pokračuje i v Glancing Loudly, je to navíjení zavíjení, prostřídmělé až tr(a)pitelsky sebebičováním kontrabasu a nadlétáním klarinetu. Postupně oba partneři rozpoutávají šňůrovanou zvukolamnost, plnou vzájemného punktování, sebestředného, někdy téměř bezohledného vydřísňování, na kterém má lví podíl basklarinet. Zákročně, potišeně (ne však potěšeně), až utisknutě, se zdánlivou nerozhodností, plnou odmlk a zámlk se vynoří Listening Sideaways, zlehounka zazátoční do podloudné zabíravosti, prostojně vytěkávané a opatrnicky vysoukávané, svým potichlením se jen nepatrně vynořuje nad pomyslnou hranici ticha, zámlkování tu můžeme napodiv ztotožnit s usilovným nanicováním. Připadá mi, že toto rozčeřované vyčkávání, rozkoukávání rozhoukávání, ve kterém jako by si hudebníci vyvzdorovávali každičký tón, zašifrovává jakýsi vnitřní úmysl. Nebo smysl. Zvukově vytapetované Gliding Upwards je prosypáváno žmolci, plnými výbušněnek a výmrštěnek a probalancováno mezi odliky ticha a výprskné ždibcování, zajitřelé vnitřní, a tudíž takřka neslyšnou burácivostí, pouze vytušovanou. Zadržovaně svíjivou. Vždy nanovo se Studer s Eichenbergerem vhlubují do zatajování utajování obsahu svých improvizací. Tak je tomu i v závěrečné Aiming Anew s podvojnostní odrazivostí, plíživostně rouztroušenou, zapečeteně vytečňovanou i nákřičnostně pozmítávanou. Děje se tak s vervou a rozhodností, jako kdyby si ti dva vždy poznovu vydobývali dosud nezajištěný prostor k sebevyjádření.

Obě alba se mi jeví jako celistvá, do sebe zavinutá díla, ve kterých nic zásadně nevybočuje z obezřelé spontánnosti. Hudebníci se nám tu nepředvádějí, nechtějí za každou cenu překvapovat, chtějí s námi sdílet své dojmy, dobrat se záchvilnosti všech předestřených momentů, „protrpět“ si každou pasáž, vynorovat z ní maximum zátěže a zároveň toto své střetávání odbřemenit, abychom my nemusili s nimi tuto zátěž sdílet. Naopak: abychom si mohli procítit zhoroucnělou atmosféru, kterou průběžně předpovídá a za niž odpovídá Studer. Obě alba se tak i zároveň vymykají z dnešní běžné produkce, dokonce i z obvykleji prezentované takzvané jiné hudby, jsou svébytná. Stojí za to si je z jejich ulit vylovit, to mi věřte.


Kimmig – Studer – Zimmerlin String Trio: Im Hellen

hat(now)ART (www.hathut.com)

Markus Eichenberger & Daniel Studer: Suspended

hatOLOGY (www.hathut.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!