Jan Hocek Zápisky melomanovy 364. 5. 2018

Mrtvé milenky cit / zborcené harfy tón... Tak znějí hned dva oxymórony za sebou v Máchově Máji. Ten naplnil první květnový den romantickou rozervaností a citovaný verš se mi stal záminkou k oslavě nástroje, který prý změkčuje hudbu – harfy. Nástroje, který je ale všechno možné, jen ne obdobou Žabky pro praní.

Samozřejmě, v nebi zní harfa, aspoň v tom křesťanském; biblický obraz harfy je podle C. S. Lewise pokusem symbolicky vyjádřit to, co lidskými slovy vyjádřit nelze. Zpočátku jsem měl představu něčeho věčně krásného, přívětivého, povznášejícího. Zvláště pak s příchodem pedálového nástroje v roce 1720 se harfa stala pilířem klasické hudby. Vrchol pak samozřejmě přišel s hudbou romantickou a impresionistickou. S 20. stoletím, ve kterém se rozšiřovala (a mnohdy brunátněla) tonalita, ztratila harfa nadpozemský pel. Naše přední harfistka Kateřina Englichová k tomu říká: „Snažím se představovat harfu také jako nástroj, který umí být rytmický a silný, který nehraje jen andělskou hudbu.“ Díky ní a dalším výtečným českým harfistkám, mezi něž patří dozajista Dagmar Platilová, Jana Boušková či Barbora Plachá, můžeme naslouchat dílům pro harfu od Vladimíra Godára, Jiřího Gemrota, Klementa Slavického, Miloslava Kabeláče, Luboše Sluky, Luboše Sommera atd., ale také Benjamina Brittena, Luciana Beria, Alana Hovhanesse, Elliota Cartera apod. Věřím, že jednou dojde i na Karlheinze Stockhausena; jeho navýsost objevná Freude pro dvě harfy prozatím alespoň takto:

Pamatuju si, jak jsem byl v roce 1984 očarován albem švýcarského harfisty Andrease Vollenweidera, které jsem si koupil ve Východoněmecké kultuře na Národní třídě. Tři roky předtím vyšla tato deska na Západě pod titulem Behind the Gardens-Behind the Wall-Under the Tree. Jenže pak jsem objevil Alice Coltrane a posléze další jazzovou harfistku Dorothy Ashby. Největší peckou mezi oči ale byl střet s hudbou Zeeny Parkins. Ta z harfy vycedila doslova krev. A odkud že její alba mám? Od Hynka z Varů přece! ReR-CZ, zasílatelství muziky pana Jiřího Hynka z Karlových Varů, bylo nevyčerpatelnou studnicí progresivní hudby především z okruhu Rocku v opozici, potažmo vydavatelství Recommended Records. Když jsem pak žil v Praze, chodil jsem kupovat tuhle muziku nejdříve do Black Pointu (prodejna sídlila hned vedle mého bydla), poté do Polí5.

 

Již jako hudebního publicistu mne předloni kontaktovala Victoria Jordanova, americká skladatelka, pianistka a především harfistka původem z Bělehradu, kde se narodila v roce 1952. Studovat odešla do Spojených států, kde nakonec zůstala. Nejdříve žila v New Yorku, poté v San Francisku a nyní v Los Angeles, kde v roce 2003 založila společnost ArpaViva Recordings, nezávislý label, na kterém vydává nejen vlastní experimentální hudbu, ale také debutové počiny zajímavých mladých tvůrců. Vloni jsem zde recenzoval jedno takové album – Michael ZT Rose: Phantasmagoria.

Victoria Jordanova je bakalářkou ve hře na harfu z Michiganské státní univerzity a získala magisterský titul v oboru hudby na Newyorské univerzitě. Francouzská vláda jí pak poskytla stipendium k postgraduálnímu studiu harfového umění na Pařížské konzervatoři u legendární Jacqueline Borot. Ta zde vyučovala mimochodem více než čtvrtstoletí (zemřela v roce 1999 ve věku 83 let). První sólové autorské album vydala v roce 1994 – jmenovalo se Requiem for Bosnia and other Works a kritik Tim Page v listu New York Newsday jej zařadil mezi desítku nejlepších nahrávek roku. O tři roky později jí vyšlo přelomové album Dance To Sleep; přelomové nejen pro ni, ale pro harfu jako takovou. Podle kritiků tímto počinem přenesla harfu do 21. století. Obsahuje šest značně experimentálních Modules for harp and electronics a nádherně ambientní Mute Dance s lamentujícím klarinetem Laury Carmichael. Veskrze elektroakustické kompozice se vyznačují neobyčejnou šíří výrazu, dynamiky, barev a emocí; od niternosti až po rytmickou naléhavost (titulní Dance To Sleep), nápaditě zpracovanou strukturou ptačího zpěvu a tlukotu (Birds), až podprahovým kladením tónů a tónových drúz (In Between), výraznou rytmizací, posléze ztišením a projasněním (Paddleboat), překvapivou vřelostí (The Saw) a polyrytmickými repeticemi inspirovanými minimalismem (Static Jam). Album vyšlo na labelu Composers Recordings. Skladbu Mute Dance si můžete vychutnat zde (třetí verze je ta albová):

http://www.arpaviva.org/Victoria_Jordanova/content/scores.html

V roce 2010 se na jejím labelu objevilo znamenité album New York Love Songs; interpretem zde ale není Jordanova, ani tu nezní harfa; protagonistkou je věhlasná americko-čínská klavíristka Jenny Q Chai, která tu i zpívá. Album je rozděleno na dvě části. V té první interpetuje drobné skladby Johna Cage (The Wonderful Widow Of Eighteen Springs, 1949), Charlese Ivese (Serenity, 1942), Frederica Rzewského (dvě části z kompozice Road, 1996) a Ashleye Fu-Tsun Wanga (Intimate Rejection, 2008). Ve druhé části, na více než pětadvacetiminutové ploše, znějí titulní New York Love Songs, které zkomponovala Victoria Jordanova v letech 1997-2010. Vyjma posledního, pátého opusu Loveling pro sólový klavír, jenž má ale niterně písňovou formu, jde skutečně o zpívané songy. Prayer s textem Jordanove, jež se nechala inspirovat Berniniho sochou Extáze sv. Terezy z poloviny 17. století, upoutá vznešeně rozmáchlou rozvolněností, až divadelně dramatická píseň Bite obsahuje text z Kámasútry, něžně šansonová oslava kaligrafie pod názvem Chinese Laundry Across the Street je opět cele z pera Jordanove a v Moon zpívá Chai kočičím hlasem zhudebněnou báseň (ve vlastním překladu a nejen v angličtině, ale také v čínsštině) barda Su Shi z 11.století. Nádherné album!

A ještě jedna ukázka, tentokrát s Jordanovou za harfou, do které se při hraní doslova převtěluje.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!