Jiří Almer Sol Invictus: Necropolis10. 5. 2018

Jeden z pomyslné trojice britských zakladatelů neofolku Tony Wakeford, původní člen Death in June, vydává nové a údajně poslední album pod hlavičkou svého projektu Sol Invictus. Dílo zvané Necropolis staví na výrazných aranžích a tematicky se vztahuje k proměně Londýna z centra koloniální říše v „mrtvé město“, v čemž se odráží i úpadek západu, leitmotiv to Wakefordovy tvorby.

Sol Invictus Tony Wakeford založil po ukončení projektu Above the Ruins, který vznikl poté, co byl Douglasem P. odejit z Death in June kvůli svému vstupu do British National Front. Toho se sice postupně a velmi kriticky zřekl, ale kvůli stálé inspiraci Ezrou Poundem a především Juliem Evolou mu nálepka neofašismu jaksi zůstala, podobně jako mnohým, jinak politicky nevyhraněným neofolkovým umělcům. S postupným odmítáním politického „měkla“ i Wakefordova tvorba, kdy oproti původnímu post-punkem načichlému soundu začal čím dál silněji užívat aranžmá typická spíše pro neoclassical. Ovšem vysoký standard si podobně jako třetí z trojice David Tibet (s jehož projektem Current 93 ostatně mnohokrát hrával) udržel po celou dobu, třebaže za vrchol bych osobně považoval album Lex Tallionis z počátku 90. let, které kombinovalo křehké folkové pasáže s jak neoklasickými, tak i industriálními podklady.

Neofolk zkrátka staví na písničkové struktuře na kombinaci drsných i ladných aranží, industriálních i noisových, často pochodových úderů a zároveň zvonků, doprovodných křehkých, až krystalických vokálů či smyčců, dechů a akordeonů (což je časté v Německu v projektech jako Forseti či Werra). U Necropolis tvoří něžné aranže skutečně páteř desky, především dynamicky. Na desce sice najdeme i minimalismy založené na akustické kytaře jako „Kill Burn“ či „Serpentine“, ovšem i z nich se ta nadupaná aranžmá sápou. Každopádně drsnou a ničivou zvukovou stránku jako v Lex Tallionis už na novince téměř nepocítíme.

Mnoho k finálnímu výsledku jistě přidalo premiérové angažování The Green Army Choir, vokální výstavba skladeb jako „Still Born Summer“, ale i „See Them“ působí až popově, čemuž dopomáhá i zvolené klavírní a smyčkové aranžmá. Převážně recitovaná „Old Father Thames“ je však příkladem toho, že i tento přístup, jakkoli třeba nasládlý, má v sobě stále atmosféru a sílu, pádně vyznívá i postupně zkreslovaná mantra „Turn Turn Turn“, jež v gradaci nabídne na albu asi jediný návrat k drsnějšímu období Sol Invictus. U krátkých skladeb se pak už předtím užité linky nezřídka opakují, či jsou si velmi podobné (například u baskytary), každopádně ve výsledku díky ostatním výrazně nakašírovaným skladbám zapadají a fungují „pouze“ jako konceptuální můstky. To je ovšem trochu škoda, protože v jejich jednoduchosti je nezanedbatelná síla, jež vyznívá lépe, než třeba zvukomalebně založená „Shoreditch“. Taková „Garden of Love“ však zní úplně jako „Torture Garden“ od Death in June, intro i outro desky mě pak zaujaly jen při prvních posleších, pak už jsem z nich měl i chvílemi pachuť.

Výše uvedené skladby však dle mého soudu zkopává do „pouhého“ silného nadprůměru totálně chytlavá „The Last Man“, která vyšla i na singlu již v roce 2016. Motivy, na nichž je založená, sice zdaleka nebudou ani v rámci neofolku originální, ale jsou prostě k sežrání, kostelní zvony a „chop/chop/chop/the last man‘s death“, a pak ten konec… no nemilujte to! Celkovým vyzněním v sobě má „The Last Man“ atmosféru jak ze šestáků temného Londýna konce 19. století, který je tak populární u steampunkerů, gotiků a dark wave romantiků, sedí k tomu i dresscode, v němž je Wakeford na albu vyfocen. Tuto jakoby temně kabaretní, šestákovou estetiku pak dostaneme na albu ještě jednou v „Murder On Thames“, z níž je už ovšem osten „against the modern world“ cítit více. K tomu si neodpustím doplnění, že právě generace vyrostlá za obrazu v síle kulminujícího pozdně Viktoriánského Londýna nakonec prohrála ve válce a politice britské impérium.

Podobnou hymnu jako „The Last Man“ už z alba nevylovíme, i když se jí blíží třeba krátká a dynamická „Nine Elms“ či „Set The Table“, jež jako by vypadla z nejlepších sólovek Paula McCartneyho a která dokazuje, že charisma zpěváka je u podobné hudby stále to hlavní. Ovšem když si to tak přeberu, mohl bych v rámci alba poukázat na mnoho příkladů, kdy aranžmá i volba samplů samotný vokální projev pokud rovnou nesrážejí, tak určitě oslabují. Jejich krása navíc slábne již po několikátém poslechu a nemyslím si, že by byly tím, čím se Tony Wakeford jakožto Sol Invictus zapíše do hudební historie. Srovnám-li to však s poslední tvorbou Death in June, přičemž tento projekt dle mého soudu z výše načrtnuté trojice vypelichal asi nejvíc (vidím za tím ztrátu bubeníka Johna Murphyho), tak Necropolis stále drží onu vysoko nastavenou laťku a má-li toto být odchod, tak rozhodně se vší parádou.

 Sol Invictus: Necropolis

(https://sol-invictus.bandcamp.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!