Z.K. Slabý Pilgrims: Oriental Orbit; Simon Nabatov String Trio: Situations; Anne-Liis Poll / Alistair MacDonald: Untold Story24. 5. 2018

John Wolf Brennan (1954) pochází z Dublinu, ale natrvalo se usídlil ve Švýcarsku. Své hudební eskapády (a že jich je!) alchymizuje různými ingrediencemi a v nejrůznějších obsazeních; tentokrát znovu vyvolal v život trio Pilgrims, aby, jak sám tvrdí, vyvolával a stanovoval přítomnost. Název alba Oriental Orbit přitom (spolu)určuje exotizující dervišovství, s jakým se současnosti zmocňuje, jeho inspirace je však vícevrstevnatá. Do jeho hudebního arzenálu náleží klavír, arcopiano, oudpiano, akordeon, melodika, arménská citera, tibetské zvony, lotosová flétna i vokalizování. Po jeho boku entuziasticky vyhmatávají témata už druhého alba (v tomto obsazení) Tony Majdalani, narozený v Palestíně a vyrůstající v izraelské Haifě, který rozehrává santur a různé perkuse jako handpan, dohullu, chřestidla, bodhrán, ta-udu, chimes, berimbao, djembe, wooden drums a gong a rovněž vokalizuje, a italský Švýcar Marco Jencarelli s šesti a dvanáctistrunnými i elektrickými kytarami. A Pilgrimage je ten pojem, který tu všechno obestírá: životní pouť ve třinácti (po)zastaveních. Hned The Now is Not in Time rozevírá s rytmickým fujavicováním (včetně egyptského basového bubnu a tibetských cymbálků) jakési mystické bezčasí, plné jitřního rozhlédání, zatímco Hang Loose (on a Camel in Obernau) proplétavě rozmeditovává obraz lucernského předměstí, plný rozlézavé vřavnosti, vynořivé a kypějící, výtlučně vytromlovávané. Trojice Water Whole, chomýřivě rozhozená do obsahu alba, se vtírá až do nitra vodních molekul, a to (dle Brennana) „chemicky, fyzicky, muzikálně, matermagicky“. Perkusnost tu vyznívá nadbíhavě, je ohledávavě rozdmýchávána s šálivostní vřídelností nebo s rozpěněným rozestíráním, je s ustavičnou dějností souvratněná i rozvolňovaná. S kamuflážovou rozjímavostí i roztrušovanou naléhavostí (tedy podobojí) jsou prezentovány Oriental Belles, podávané s bezprostředností a jarostí, vnitřně zezávažňovanou. Nejde totiž o nic menšího, nežli o lásku, rozdmýchávanou a promotávanou a posléze doztracenovou, nikoli snad o její pouhou kulisu. Aférová More Than Two je vykolíkována s výřečně říčnou a násilnickou obtočností , vychroumávanou s rozrušně rušnou výkřikovostí. Výtěrně výderná chvatnost duelového vokálnění Ouroborosu je hadově obnaživá, proskočňovaná do omamné zádrhelnosti, její záchvatnostní dobývání pozic je vybuřované s precízně rozkolesňovaným kolotočněním. Ale je to Arosa – are you hear?, která s katolizující rozvíravostí a s úsilně rozkochávaným rozkeřováním, plným rozťukávání a podmlacování, vás vtáhne do trojchvatné trojhravosti a roztrojčovaného rozdýmání rozdmýchání. Vždy nové rozvírnění, štětivě properné, je charakteristické pro The Now is a Knot in Time, které proti sobě staví „antifonálnost“ hlasu a nástroje. Hlasová ambalážnost je vypichována hudbou, prochvatně vyždibcována, properně zrůzňována. Vtírá se dojem jakéhosi nenivelizovaného zcitlivování, ba zjasnozřivostnění, zoriginálněné prapůvodnosti. Zabíhavě odhalivá se jeví titulní skladba, je totiž rozbytněně různotvárná, rozderně rozdivená, zabíhavostně i odbíhavostně tetelivá, ale zároveň nástřelně rozmáchlá. Zcela odlišná a vymykající se z celku je Another Choice, dramatizovaně vypravěčská, prezentující pasáž ze známého Joycova díla Finnegans Wake. Je plná výbušnosti, vydůrazňované až do zprekérňované grotesknosti. Je to více než jedenáctiminutové mikrodrama, poetický skeč, jehož na(d)hazovaná slova jsou vrhána na terč pozornosti, přičemž ústa „herců“ jsou plná fonémů, prozvuků, zádivností, vše je plné prožitkovosti (nikoli prožitku!), převýrazněné až do zádešnosti. Tomu do značné míry odpovídá i závěrečný duet Brennnana s Majdalanim The Lost Papyrus Roll s jejich hlasovým muezínováním a melodickým podinhalováním. Inspirace je tu opět literární ( kniha Sapiens od Yuvala Noaha Harariho) a je v souvislosti s námětem vyvolavačsky vrtošivá, zmnožovaná provokujícím zvichřováním a burcujícím buntováním. Jako většinou – i tady Brennan rukuje mimo obvyklost, vyvzdorovává si obloudivost. Kdepak, Brennan vás ani tentokrát neponechá v klidu.

Na rozdíl od Oriental Orbit, kde šlo o směs komprovizací trojice či dvojice a kde pouze joyceovský exkurs kompozičně náleži Brennanovi, jsou všechny skladby na albu Situations dílem věhlasného klavíristy Simona Nabatova (1959, rusko-americké provenience). Do dlouhé řady jeho projektů se toto CD se String Triem přiřazuje zcela rovnoprávně, je skutečně zaplněné nejrůzněji koncipovanými „situacemi“ a vizemi od pointilismu po mapování málo známých terénů na pomezí komorní hudby. K tomu Nabatovovi zcela rovnocenně napomáhají violista Gareth Lubbe a violoncellista Ben Davis. Nabatov nejenom přesně ví, jaké zaměření dát zvoleným šesti tématům, on si zároveň uvědomuje, jaký vstup do skladby má zvolit, jak ji rozvíjet a vrcholit. Poznáme to okamžitě při vstupní Unfold-Fold, kterou pianista nesměle titěrňuje ze zamlčení, povlovně rozehrává s tlumenou rozšafností, aby za hrázdivého přimknutí strunných nástrojů dění posbírávavě rozřetelnil, ale i vynervóznil, ale to ne víc, než se seskrumáženou komorností a s oparem tajemna. Když se trojice zmelodizuje a najde společné znění, klavír určuje, kdy se obsah vydůrazní do bystronohé, až uminutě poveselené tancechtivosti, tu více vybíjené, tu zase zaretušovávané, a jeho společníci s ním drží krok ve společném znění. Reverie naopak začíná hebce mátořivým struněním, rozdmýchávaným do plnocitnosti v souzvuku s klavírem, nabíravě hlubokomyslným a jemně rozvíjivým. Hledačské piano závratňuje, ale děje se tak s vnitřním proklidem a struny ho šolíchavě zavíjejí, jsou vlaze rozkonejšené, chlácholivé, obláčkově nadýchané, zabalivé i odhalivé. Stern Looks se naprosto odlišně z mírumilovnosti probíjí hladce obrace, namlouvavě a zamlouvavě do zvukové brutálnosti a humbuckého virválnění a hned se vykomíhá do zahvězděné nahánčlivosti, plné pospěchu a kuráže. Smyčcové nástroje se rozkružují, zvratnost jejich soupeření kolísá mezi pomalým (roz)plynutím a pospěšným atakováním a lavíruje z proměny do proměny, hudebníci oscilují mezi něhou a humpoláckostí, kdy celý děj plyne se střídavým propočasněním, dryáčnicky nakupovaným jako na zpomaleném a urychleném tobogánu, a také mezi vzlínavým poletuchováním, ozvláštněným balustrádním cinkotáním. Se střídmě vysouvávanou roztíravostí a předvídavě, až nápovědně povzdýmávavým rešeršováním překvapí Sunrise Twice, struny tady vytvářejí podklad, nad nímž klavír líčivě vypráví, je v nadhlavníku, (pro)zřetelně situaci prodramatizovává, je dohadovačně průtažný a jeho zárojná zabíhavost (nebo nabíhavost) je smírčí. Temper Issues pak dovytváří prostor pro jednorázově průnikové a na(d)bíhavě hledačské piano s opláštněním smyčců, které je průhledné, až průsvitné, motýlivé, avšak rozehrává se do skočnosti, namátková potipoložnost nástrojů střídá utajování a odtajování ve výmycích z průdušného rozvlnování, každý pokus o další rozehrání se zatmívá, z naléhavosti přebíhá do odmlčování, a když se rozplyne dočasná výbrusnostní skrumáž, zůstává v permanenci protikladnostní náběhovost a vláčnění, ráznost a zapomalení, jemnocitnost a zabírkovost. To vše je zakončeno bystřině náskočným i smrštně záskočným Meta Morph, ve kterém jeden přes druhého rozkomíhaně rozdychtí, ba rozchaotičtí nadbíhavost námětu, vše je tu roztodivnostně rozčečetkované, rozpružněně srážlivé a smýčivostně závrativé, rozklíčovávané do napětí, plného dějovosti. Souhra nástrojů za neustálé iniciace klavíru je skutečně výjimečná, bez oslích můstků, s neustálým kontaktem Jekylla a Hydea v jednom ztrojosobnění – až do velejemného odeznění. Kontaminace klasičnosti a extatického výtržnění, ohledávání navozeného terénu a jeho umocňování činí z poslechu alba skutečný požitek.

Mohlo by se zdát, že Untold Story estonské vokalistky Anne-Liis Poll, rozezvučující dějiště za pomoci kalimby, bottles, thunder tuby, piana, řehtaček, brumle a wind chimes, a glasgowského elektronika Alistaira MacDonalda musí vedle takových experimentátorů, jako je Simon Nabatov a John Wolf Brennan, zůstat v dalekém závěsu. Není tomu tak: jedenáct příběhů, nahraných od května 2013 do února 2017 v Glasgowě, Edinburghu, Tallinnu a Reykjaviku, svědčí o nápadité muzikálnosti obou protagonistů, o jejich nevýslovném apetitu s dechberoucím projevem od protichlosti k valibuctví. V Inside the Two Worlds jde hned do tuhého: zaskočí nás kypění a vírnění, mihotavé vypinožování, vyřehtávání, rozkřídlované ptáčnění, krákání, kdákání, prokuňkávavé mrckování, sesypávané brnkání drnkání a záchvějnostní ťupťání. Rozpřáhle vynáhlované hlasové rozpoložení nemine ani Sorrow: je podvojně vytočivé, rozkrývavě pokřičné, naléhavě výmluvné, třepetavé i nahalované. Click-Clack-Buzz dává zase za rozlamného praskotnění průchod hlasové svědivosti, proštěbetané shánčlivosti a těkavé třepetavosti, prostřídá se tu havranivé prožalňování s rozcapeným proveselením, prozáludněné hudrování pak dá obému na frak. Zabouřkovaným rozhloučením kypí Let Loose the Wolves!, hlasová propeklivost se tu střídá s výřečnivým brebentěním, proradnostným vydřidušněním a valibuckým rozkohoutěním, to vše obestřeno hlukovou náloží. Evokativní trojčení se stupňuje do vyždímávavého halasnění za doprovodu elektronického rozpraskávání a k(l)opýtkování. Ale i Monologue je plný vyjíždivého pochrochtávání, pokvokávání a prochechtávání, nactiutrhačného klevetění i vyjektávaně mátořivého balamucení. Nenahodilý doprovod rozhmožďovaného pokoutnění patří v Infinity Box k vymnožovaně zarputilostní rozpovídanosti; hlas je v celé své zachvívavostní celistvosti jako vrhaný do etéru, koketně i zabřídavě vykreslovaný do mrtě, je rozepěný do výšek i dálek. Once Upon a Time in… je opět hlasově proměnlivý, rozezvučovaně roztetelený, až šamanský, prožehávaný nástrojovými přívraty i zocelenou elektronikou. Do tohoto elektronického přívalu zabřídá pak zrepetitivněné vokální roztodivnění… až po huhňání. Nový zvrat následuje v Reminiscenci, vabankově trojčivé i zdůvěrňovaně prokvilné vzryvnosti oponuje ochechulná i líbeznící výzpěvnost na plné hrdlo a s plnou vervou. Načež Rattler prohybněně procválá s prošábřeným větrníkováním, je propotáceně motořivý a loudivě hupkydupkový, rozhnízděně záletný. Zážehově vymátořovaný a přitakávavě vykukovský je výkvačný Kinetic Path, plný špulivé bloudivosti a sešupované dýchavičnosti. Je rozdrobený, prodávený i rozmňamňaný. Závěrečné Eldritch korunuje album s uličnickou rozpěvností, vyzývavě vzývavou, kukačkovsky znezřetelňovanou erteplujícími perkusemi. Nálevkovost projevu prostřídá lahodnění i znetvoření, jak už to tak život přináší, opakovací manévry konec konců všechno, co se naskytlo, zdeminutivní i zkalamitní. Protiklady? Ale těch je přece plný celý život, tak proč by neměl mít své výsostné umístění i v hudbě. Toto duo je pro mne každopádně objevné. A vzdávám tudíž poctu za to, jak Leo Feigin dokáže střídat další a další vyhraňování muzikantských veleosobností s příležitostmi pro zatím neznámé přírůstky do jiné hudby. A to vše na úrovni.

Pilgrims: Oriental Orbit

Simon Nabatov String Trio: Situations

Anne-Liis Poll / Alistair MacDonald: Untold Story

Leo Records (www.leorecords.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!