Jan Hocek Zápisky melomanovy 371. 6. 2018

Letošního 5. dubna zemřel krátce po 89. narozeninách freejazzový pianista Cecil Taylor. Výraz freejazzový i po bezmála šedesáti letech nahání českému jazzofilovi husí kůži a skoro dávivé reflexy. Český rozhlas se Taylorovi věnoval, ale cítil jsem ze všeho nejvíce snahu obhájit jeho hudbu, nikoli ji oslavit jako novátorský tvůrčí počin. Pavel Klusák připomněl známý Taylorův výrok, že klavír je 88 laděných bubnů, což česko-americký kytarista Rudy Linka ve svém pravidelném pořadu Přímá linka (na Vltavě) zopakoval. Ale přidal i vlastní sentenci: Mantinelem free jazzu je muzikálnost a to je ta nejtěžší věc vůbec. Reagoval tak na častý názor, že free-jazz je hudba, kde si hraje každý, co chce. Jenže onen Linkův výrok jako reakce na zhusta rozšířený nesmysl mi připadá poněkud nejednoznačný. Až poté se pokusil Taylorovu hru definovat jasně, a také si za tím stát a doložit to ukázkou, když prohlásil: Jeho představivost je tak velká, že jen naznačuje. Cecil Taylor je mistr abstrakce.

Proto je na místě vrátit se k Cecilu Taylorovi zevrubněji. Když jsem v Zápiscích melomanových 32 reflektoval odchod bubeníka Sunnyho Murraye, který s pianistou začal hrát již v roce 1960, zmínil jsem, že byl prvním bubeníkem, který se ochotně a hlavně kreativně přizpůsobil Taylorově řinoucímu se klavírnímu toku. V ten den (5. dubna) jsem cítil od rána neodbytné nutkání pustit si některé z řady alb, jež s Taylorem mám. Dostal jsem se ale k jeho hudbě až večer. Netušil jsem, že právě umírá. Ještě dnes mám z toho mrazení; jako bych byl tehdy s pianistou v nějakém transcedentálním spojení. Vím jen, že jsem potřeboval nabít energií, a free jazz je mým zaručeným zdrojem. Většinou ale sahám po Ornettu Colemanovi, Sun Ra, Albertu Aylerovi či Archiem Sheppovi, ale moje kroky tentokrát vedly jednoznačně k Cecilu Taylorovi...

Kde se bere tak častá averze k free-jazzu? Od roku 1995, kdy vystoupil slovutný Art Ensemble Of Chicago v Hradci Králové na festivalu Jazz Goes To Town a po půlhodině hraní byl sál téměř prázdný, se naštěstí leccos změnilo. Před dvěma lety na témže kolbišti vystoupil Peter Brötzmann, a nejenže téměř nikdo neprchnul, ale freejazzový divoch byl odměněn bouřlivými ovacemi. Ale možná je evropské pojetí našinci jen bližší, než to americké, vycházející z afrických kořenů, a tudíž ideově radikálnější? 

A tak jsem pátral mezi některými tuzemskými i zahraničními pianisty, jaký je jejich vztah k Cecilu Taylorovi a zda považují freejazzové hudebníky obecně za neumětely a nýmandy, za jaké jsou ještě dnes často považováni. Problém se náhle vyjevil v dalších, pro mne nečekaných konturách. Všichni dotazovaní se shodují v tom, že Cecil Taylor je nezpochybnitelný pionýr free jazzu. Zároveň pro nikoho nepředstavuje nějaký zásadní problém. Ale mnozí se o něm vyjadřují kladně na úkor jiných freejazzových novátorů. „Na rozdíl od šarlatánů typu Sun Ra je Cecil opravdový muzikant, u kterého při sólové hře vychází na povrch čistý hudební projev, který je inspirativní, nevykalkulovaný a zachovává si zajímavost po celou dobu,“ vyjádřil se česko-americký klavírista Pavel Wlosok. A jak se poznají ve free-jazzu šarlatáni, ptám se. „Poznají se ne vždy snadno, ale osobně bych řekl, že splňují často tyto podmínky: 1. jejich technická vyspělost hraní na nástroj má velké nedostatky, 2. často se pokoušejí o zpěv, ale nejsou schopni ladit a často zpívají mimo tóninu, 3. často si najdou nějaké esoterické téma, anebo osobní filozofii, která jim napomáhá omluvit jejich vlastní neschopnost, a tím zakrýt nedostatečný hudební talent.“ Mladý a nesmírně talentovaný Jan Kavka vidí u muzikantů, kteří se této muzice věnují, problém v tom, „že mají takový pocit: ano, to je ten správný krok vpřed, to správné hledačství, a schovávají tak vlastní nedokonalosti. Můj osobní názor je ten, že i hudebník, který se chce věnovat free jazzu, by si měl projít všemi tradičními směry jazzu.“ Italsko-americký instrumentalista Roberto Magris ale přišel s nemilosrdným názorem, který měl tendenci smést moje nadšení Cecilem Tylorem na smetiště hudebních dějin (řečeno podobně expresivně): „Nejsem fanouškem Cecila Taylora, ani jako pianista, ani jako posluchač. Nemám rád jeho hudbu. Protože není založena na žádné melodii ani harmonii, ani na nějakém druhu rytmu, ale hlavně a pouze na surové energii a spontánní improvizaci. Jako klavírista zjišťuji, že má přístup k nástroji, jako by byl na konci tunelu, aniž by šel dál. Takže o něm říkám, že je sice novátor, ale špatný hráč. Pro mne to už ale není jazz. To je konec jazzového klavíru. Po něm už může být jen ticho, nebo spálení klavíru. On snad musel klavír nenávidět, přistupovat k němu rozzlobený, jako špatný člověk. To nemohu akceptovat. Cecil Taylor zůstává tak ztracenou šancí, špatnou cestou, která vás přivede k pádu na konci tunelu.“ A jak byl takto Magris v ráži, vzal šmahem i evropskou improvizační scénu: „Respektuji svobodomyslnost jazzového muzikanta a jeho uměleckou volbu, ať už to je Ornette, Coltrane, Don Cherry, Roswell Rudd, Gato Barbieri, Paul Bley atd., ale nikoli když jen vydávají zvuky a vytvářejí jakési neidentifikovatelné pozadí, což je případ drtivé většiny evropských free improvizátorů. Pro posluchače to je otázka osobního vkusu. Lidé mají často rádi podivnosti a extrémnosti, ne vždy hledají krásu a emoce, a stačí jim energie, překvapení, dobrodružství, cirkus.“

Slovenský virtuóz Ondrej Krajňák hluboce nesouhlasí: „Free jazz vyžaduje absolutní znalost všeobecného arzenálu. A to znamená i znalosti vážné hudby, hudby orientální i historické. A samozřejmě i jazzu. Co se týče klavírního umění Cecila Taylora, byl to absolutní Mistr moderního přístupu ke klavírní technice a jejího novátorského využití, aplikace. A troufám si tvrdit, že jeho hlavním přínosem bylo jiné pojetí harmonie, zvukovosti, aranžmá, koncepce improvizace. Byl absolutně potřebný.“

Pavel Wlosok Krajňákova slova vehementně potvrzuje: „Jeho klavírní technika je opravdu na nesmírně vysoké úrovni a slouží k expresi toku jeho myšlenek, které proudí přirozeně a volně, a přitom kompozičně dávají smysl a zapadají do sebe. V tom chaosu je určitý řád a organizace, která méně zkušenému posluchači bude ze začátku unikat. Stylem improvizace mi Cecil připomíná slavného rakouského skladatele Antona Weberna a občas lyričtějšího Albana Berga. Myslím, že samotný Cecil je musel hodně často poslouchat a možná i hrát jejich kompozice. Podobnost hudebního projevu je po bližší analýze poslechu naprosto zřejmá.“

Michal Nejtek pak uzavírá: „Cecil Taylor má společně s Ornettem Colemanem asi největší zásluhu na vyvzdorování nových jazzových obzorů. Přišel s radikálně novou estetikou v době, která jí nebyla příliš nakloněna. Čas mu dal nicméně za pravdu. A že free-jazzoví muzikanti neumějí hrát? To nic není! Taky jsem kdysi zaslechl, že Charlie Parker byl sice geniální, ale protože žil tak, jak žil, byla jeho hudba plná špatných emocí. Na to se dá říci snad jen: mainstream by měl těmto vizionářům kolenačky děkovat, bez nich by se rozpustil v plytké břečce, dělané jen pro zábavu a pro prachy. Vliv Taylora a dalších budeme doceňovat ještě spoustu let.“

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!