Matěj Kratochvíl Zkouška sirén – Kánon 1006. 6. 2018

Letošní rok je z celkem pochopitelných důvodů až k únavnosti naplněn připomínáním „osmičkových“ výročí, mezi nimiž hraje prim století od založení dnes již neexistujícího státu. V programu tak defilují různé způsoby hledání definujících myšlenek, formulování perspektiv a jiné formy uvažování nad tím, co tedy jsme zač. Výstavy, konference a samozřejmě koncerty. Česká filharmonie bude přesně v den výročí vyhlášení Československa hrát v New Yorku pod taktovkou ruského dirigenta Semjona Byčkova hudbu Gustava Mahlera, což je možná výstižná alegorie hledání toho, kam patříme.

Český rozhlas vyhlásil při příležitosti stého výročí samostatnosti akci Kánon 100 s cílem najít díla, která nějak charakterizují uplynulých let naší kultury v různých oborech. Došlo i na vážnou hudbu, vedle níž dostala vlastní kategorii opera.

Která díla z hlasování několika desítek rozhlasem oslovených odborníků vzešla? Skladby jsou seřazeny podle počtu obdržených hlasů.

Výsledky ankety v kategorii hudba:

Leoš Janáček: Glagolská mše (1926)

Miloslav Kabeláč: Mystérium času (1957)

Leoš Janáček: Sinfonietta (1926)

Josef Suk: Zrání (1918)

Svatopluk Havelka: Hommage a Hieronymus Bosch (1974)

Jan Novák: Dido (1967)

Klusák Jan: Variace na téma Gustava Mahlera (1962)

Petr Kofroň: Symfonie Titan (2005)

Petr Kotík: Many Many Women (1975–78)

Luboš Fišer: Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy (1965)

Bohuslav Martinů: Symfonie č. 4 (1945)

Výsledky ankety v kategorii Opera:

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky (1921–23)

Leoš Janáček: Z mrtvého domu (1930)

Bohuslav Martinů: Juliette (1938)

Bohuslav Martinů: Řecké pašije (1954–59)

Leoš Janáček: Věc Makropulos (1923–25)

Leoš Janáček: Káťa Kabanová (1921)

Bohuslav Martinů: Hry o Marii (1933–34)

Martin Smolka: Nagano (2004)

Alois Hába: Matka (1927­–29)

Pavel Haas: Šarlatán (1934–37)

Hudebním symbolem české státnosti tak bezpochyby je Leoš Janáček – dva zářezy v kompoziční a čtyři v operní kategorii jsou nade vší pochybnost silným argumentem. Navíc ani nepotřebujeme podnikat výzkumy, abychom si všimli, že ze skladatelů 20. století je Janáček skutečně nejčastěji hrán doma i ve světě. Martinů v operní kategorii asi také není velkým překvapením. U ostatních autorů je ovšem situace složitější. Což se stalo také tématem debaty, kterou rozhlas k hudební části ankety uspořádal na konci května. Jak poznamenal její moderátor, u některých skladeb stačilo k zařazení do „top 10“, aby se na nich shodli dva z oslovených. Skladeb vzniklých za posledních sto let je prostě příliš mnoho a šance, že nějakou z nich slyšela většina hlasujících, je celkem malá, tím menší, čím novější kompozice je. Proto nepřekvapivě dominují seznamu díla starší. Chronologicky seznam otevírá Zrání Josefa Suka, jehož premiéra se konala pouhé dva dny po vyhlášení nezávislého státu. Na opačné straně stojí Symfonie Titán Petra Kofroně, jediné dílo z desítky, které vzniklo po pádu socialismu. V opeře plní tuto roli Nagano Martina Smolky a jinak je tato kategorie ještě kondenzovanější – drtivá většina toho, co v české opeře stojí na vrcholu, podle této perspektivy vznikla mezi lety 1921 a 1938.

Zmíněná veřejná diskuze, byť s nepříliš velkým publikem, nebyla pouhou rekapitulací výsledků ankety, ale chvályhodně zabředla do problémů s tím souvisejících. Za moderace Borise Klepala se nad seznamy bavili skladatel Miloš Štědroň, ředitel České filharmonie David Mareček, skladatel a ředitel hudebního informačního střediska Petr Bakla, skladatel a šéfdirigent Janáčkovy opery v Brně Marko Ivanović. Mimo jiné se řešila otázka, nakolik se na obsahu takového kánonu podepsaly ideologické represe za socialismu, kdy někteří skladatelé nemohli psát, či psali do šuplíku, díky čemuž jejich hudba měla ještě těžší cestu do povědomí alespoň té odborné veřejnosti. Došlo i na míru zodpovědnosti, již mají orchestry, jako například Česká filharmonie, k novější hudbě a zda ji mají divákům více „vnucovat“.

Dva body, na něž při debatě nedošlo, mě napadly až dodatečně. Jak velkou roli při formování takového kánonu hraje fakt, že jeho časové vymezení pokrývá dobu, během níž se radikálně proměnila role vážné hudby a její postavení ve společnosti. Josef Suk psal ještě pro poměrně široké publikum a premiéra Zrání byla sledovanou událostí, hudba Petra Kofroně je v podstatě subkulturní záležitostí expertního kroužku posluchačů. Populární hudbě, která po druhé světové válce zabrala veřejný prostor, se organizátoři vyhnuli. V rámci oné rozhlasové akce byly vedle hudby zveřejněny výsledky z oblasti literární a výtvarné, které potvrzují, že rozdíl mezi volbou „expertů“ a tím, jakou pozici mají daná díla v obecně sdílené kultuře, je v těchto sférách menší. Literární vítěz Švejk je přinejmenším v podobě z kontextu vytržených hlášek znám i lidem, kteří se o literaturu nezajímají, vysílač na Ještědu z podkategorie architektury je také ikonou. To vše potvrzuje, že rozevření nůžek mezi „populární“ a „uměleckou“ kulturou je v hudbě výraznější než v jiných uměních. Hudební umění je tedy kanonizováno jako spíše staré, vážné, orchestrální a výhradně mužské.

Druhý bod souvisí s českostí. Hraje-li v onen klíčový den reprezentativní orchestr hudbu Gustava Mahlera, naznačuje to, že naše chápání českosti je poměrně otevřené. Koneckonců, vejdou se do něj i skladby Kotíkovy nebo Martinů, obě napsané v New Yorku. Ale jakou má vlastně třeba Kotíkova skladba napsaná ve Spojených státech na text Gertrudy Steinové vazbu na Československo, které opustil, protože v něm nebylo možné svobodně tvořit?

Když minulý rok slavilo své sté výročí Finsko, také se to neobešlo bez hudby a podobně jako u nás Janáček, kraloval tamním oslavám Jean Sibelius. Na rozdíl od české soudobé hudby se ta Finská těší již několik desetiletí významné státní podpoře a finští skladatelé (a interpreti) se stávají součástí kánonu světového. Na to si musíme ještě počkat. Vtipnou shodou okolností má v době psaní tohoto textu národní finský hudební archiv v záhlaví fotku s fragmentem notového rukopisu Beer Barel Polka, tedy anglické verze „našeho“ hitu Škoda lásky.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!