Z.K. Slabý Ab Baars Solo: And She Speaks / A Collection of Ballads; Duo Baars-Henneman: Canzoni di Primavera; Baars / Kneer / Elgart: Live at Konfrontationen Nickelsdorf 201211. 6. 2018

Nizozemský tenorsaxofonista, klarinetista, hráč na šakuhači a skladatel Ab Baars není jen suverénní a vynalézavý hudebník; vždy přichází s ucelenými podněty, originálně pojatými a vynalézavě zaokrouhlenými, jak jsme si na těchto stránkách dosvědčili už dvojrecenzováním alb Slate Blue a Invisible Blow. Nejinak je tomu v trojici letošních kompaktů, spojených s jeho jménem, odlišných i vzájemně určitým fluidem propojených.

Baarsova sólová exhibice And She Speaks s podtitulem A Collection of Ballads, nahraná 21. až 22. srpna 2017 ve studiu Helmbreker Haarlem, obnáší devět probaladizovaných témat, odlišujících se různým závažňováním, tvořícím však v zásadě společnou jednolitost. Právě vstup do tohoto hájemství – Saji Deep Saffron – vše před(po)vídá: je skutečně šafránově načínavý, váhavě vyvěravý z neprobádaných hlubinných sfér, zamyšleně posuvný i výsuvný, matový, nikoli matoucí. Poněkud protikladně verbující a trochu poplašně zahoufovaný je Body And Soul Cerulean Blue, je vytřísňovaný i zahloubaně zkusmovaný, vyviklávaný trochu do tremola, je napovídavý i zpovídavý, vyhýbavě pospojovávaný s poskočnostmi i zádrhelnostmi, s pokoušením i vybrušováním, zavýtrženým podtrhováním i poklidnostními ústupy. Zato (polo)titulní And She Speaks Purple Amaranth nabídne rozmlouvavou přemítavost, vyhlédavě vyvzdouvanou, zarážlivě neústupnou, leč nevzdornou. Vykvétá s vláčnou rozevlátostí do pauzírované odhodlávanosti, svojská baladičnost je tu plná procítění i zámlk, zadíravosti, nikoli vydírání, přístojného uminutování i minuciózně rozšafné upoutávanosti, jakoby letmo navršované, přitom však s cílevědomým vyvoláváním až zármutné nálady. S větší vervou je rozpohybováno Naima Blue Saphir, bludnostně i odhodlávaně zatajované, leč se smělejšími přípodotky, je vyzurčované i pohladivé, letmo i s úsilím odtajňované. Vyškrceně vypučené je Solitude Cadmium Yellow, obsahuje totiž nová odhodlávání, zaplněná osamocenou záchvilností i napružovanou výřečností, proporcovávanou i neočekávanou, vyplněnou záhlubněním i otevřněním, promelodizováváním i rozkouskováním. Z rozptýlenostních drobítek a náchvěvů sestává rozebíravostní And The Moon Swam Back, je neunáhlovaně vytočňováno vytušovaně vytřibovaným rouškováním, nástračným měsíčněním (neúplňkovaným!). Je zacitlivováno v průdušných atacích (chtělo by to zdrobnělinu: atáčcích), ale zároveň kulmováno do průzkumničného vrtošení. Rozhoupávané odhodlávání Poor Wheel Persian Blue směřuje do chytlavě prezentované melodičnosti, plné tenorem vydůrazněných momentů, nabízivých nebo pozamlčovaných, podsadivých nebo výmluvných, zakošatělých nebo pobouřivých; věru, nic z tohoto přibližovaného i záběžného vypravěčství tady neschází (naopak: mohl bych pomnožit další přídavky). Vysoukávaně vyčkávavé a přemílavě kolísavé je We´ll Be Together Again Blue Amber, vždy poznovu rozpočátkovávané, se zvehementňovanými i odskočnými záběry, plnými nerušivé, zato narušivé vymítavosti. Při veškeré zrozpačiťované subtilnosti je námět s důsledností završen. A celek je zaokrouhlen i závěrečným Blame It On My Mouth Cadmium Red, ačkoliv i tato skladba je neustále rozpumpovávána, rozdychťována a rozševelována doličovanou záslibností, tu nábližně doskonavou, tu zase něhyplnou nápovědností, neobjemně objímavou, jímavou i vnímavou. Jak vidno, každý nový námět je plný letmých názvuků, nápovědí a výmyků, přitom však celek probíhá v monotónizující baladičnosti, což znamená, že všechny vzrušivé proměny probublávají pod tímto jednotícím povrchem. A právě jeho vnitřní prosilňování, chlácholivá úprosnost, to, že se Ab Baars v podstatě nevymaňuje ze zvoleného přístupu, ozřejmuje i působivost alba.

Źe po podzimu může přijít jaro, o tom svědčí diskografie Aba Baarse s jeho nejbližší družkou Ig Henneman. Po CD Autumn Songs totiž můžeme přivítat další (obdobný) počin tohoto dua s názvem Canzoni di Primavera, natočený ve stejném studiu 12. prosince 2017. Jaré jarní naladění je navíc inspirováno zcela konkrétními kompozicemi devíti hudebníků, což dává šanci nejenom k porovnávání, ale i ke schopnosti Baarse (opět s tenorem, klarinetem a šakuhači) a Henneman (s violou) ozvláštnit jakoukoli předlohu. Jde tedy o zcela specifický inspiromat, vedoucí k neobvyklému komprovizování, naplněnému poetizujícím probalancováváním deseti nečekaně očekávaných výprav. Vstupní Réveil, inspirovaný messiaenovským Réveil des oiseaux Erika Menkvelda, je rozjarňovaně svižný, s motýlí mihotavostí, až pletichářsky proplétanou a přehrnovaně prozamotávanou. Vše tu do sebe rozvíravě, až výkřikově zapadá. Obratem jsou hned The Trees (inspirace Philipa Larkina), zamyšleně vyvěravé, neutuchavě nabízivé i mísivě vybízivé, kmenově zapevňované a listnatě rozševelené, nikoli nadbytečně vydůrazňované, přesto pojaté se skotačivou vehemencí. Verwoed de Woede (a la Lucebertův Voorjaar) je výtryskně výzevný a opovážlivě umíněný, přitom namátkově šíbovaný s prokluznými výbrusy, rozdychtěný, ale i zakurážený, ligotavý i zurčivý. Hügels Hang (inspirovaný Schubertovým Im Frühling) je odklánivě okolkující, vysoukává se s výluznou rozjařovaností i s teteřivou rozechvělostí. Zato A Light exists in Spring (první návaznost na – tentokrát stejnojmennou – předlohu Emily Dickinson) slyne hemživou překotností, zádrhelňovanou vrtošivým zprekérňováním, především však je průdušně provichřovaný a zrojovaný téměř do aleluja. Zpovídavě konejšivé a odhalovaně proberné je naproti tomu With dewy locks, bazírující na To Spring Williama Blakea, je prosumírovaně obtáčivé a bezzábranově závětrné. Na druhé odkázání Emily Dickins (tentokráte The saddest noise) naváže That magical frontier s ostraživou naznačivostí a vzníceným prodramatizováním, zaplňovaným vyřicovaným šmidrováním a útržkovanou podkluzností. Což nepřetrvá, ale vstřícnostní se do záhojného i závojného tichošlápkovství. Následné Turmuhr (využívající Flüchtiger Frühling Rose Ausländer) zavdá příčinu k naplno zaplněnému vyříkávání (včetně hlasového projevu), zavdávajícímu příležitost k výtržnému vyšilování, repetitivně poskládanému a vylisovávanému do zvalchovávaného šrumce. Spíše naznačivě pohrávavé a kolotavě vyvěravé je No rou-cou, bazírující na Depression Before Spring Wallaceho Stevense. Prostře se od pokoušlivé koketérie do mátoživého sedávejpanenkovkoutě, ale mezitím zavévodí i rozdychťovaná výřečnost. Zavírkový Zijdezwart (inspirovaný opusem April en Stilte Tomase Tranströmera) je průpletně vytísňovávaný, prorůzňovaně nabalivý, je stíňován do stísněného ztišování, které zvyšuje vyčkávavé napětí, dokud komprovizace, a tím pádem celé album se nedokoná do jemného odeznívání. Jak Ab Baars, tak Ig Henneman mají v každém ohledu svůj osobitý přístup, který podlaďuje / nadlaďuje partnera (což asi naznačuje i fotografie, na níž jsou oba k sobě natočeni zády), právě ten však je slaďován průběžně do absolutního propojení. Je to zátišné album, plné jarních závanů, a jako takové vás zaujme a prolne.

Fascinují mě nevelké rakouské jazzové festivaly, které si své publikum zcela přisvojí, a ono žije nabízeným programem takřka celodenně, protože nic neodvádí jeho pozornost do nehudební každodennosti. Přesně takový zážitek nám zprostředkuje CD (tentokrát na labelu Evil Rabbit) Live at Konfrontationen Nickelsdorf 2012 (konkrétně tam nahrané 22. července). Ab Baars (znovu s totožnými nástroji), kontrabasista Meinrad Kneer a bubeník Bill Elgart nás tu ve dvou suitách a v dodatkové fantazii rovnou vtáhnou do rušného děje. Od prvního momentu je zřejmé, že jde o sehraný triumvirát, ve kterém exceluje emotivní Baars, jeho spoluhráči jsou však v jakékoli situaci pohotoví, basa dění dohmotňuje a bicí rozčeřují, nicméně to vše se děje od prvních tónů Nickelsdorf Suite 1 naplno, výrazně a důrazně, se snaživou, nicméně samozřejmou obrazivostí. Jde skutečně o třívětou suitu se všemi možnými aspekty a pohnutkami, v níž si Baars zapovykuje, zarepetí, zazdráhá se, zavandruje, zasmečuje, zavrdlouhá, vypištivě zadovádí, je líčivý a podmanivý. Je neustále obklopován tvárnou basou, různotvárně zakolébávanou, a variabilními, naznačivostními bicími, a Kneer s Elgartem si docela s chutí zalabedí bez okamžité Baarsovy účasti, on se však vždy do dění vetře, a tak ti tři jsou hned v první větě vzpínaví a prolínaví, výseční i zapošívaví, rázně náhliví i rozporně poletaví, rozdurděně zarputilí i polétavě rozverní – s bezodešným rozčepýřením. Každá věta má své fluidum, i když jsou vzájemně návazné, a tak ta druhá je spíše zastřeně zákeřňující, odbíjivě burcující (bicí!), zahrotivě harcující, zdráhavě zdrhavá i zadrhavá, znepokojivá a hned zase pokojná, prostě ti tři se dokážou obrátit na pětníku, ale co z těchto obratů vzejde, zní vždy naplno. Ve třetí větě se Baars vynořuje jakoby s ostychem, až poté, kdy basa dění roznepokojí a brouzdavě si zabiřicuje, přičemž bicí perfektně ví, ve kterém momentu mají zasáhnout, ale je tvrdošíjný, nedá se zapudit, střečkuje, výzevní, repetuje, hazarduje i štipcuje. Baars je tu propíravě probíravý, prostřídá výkřičnost a uspokojivost. Avšak v pravý čas se vždy připomenou „ti dva“, nenechávají se vzájemně na pokoji, všichni tři poznovu sjíždějí své splavy, zproudňují se v nich, máchají, ohrazují se, ženou se vpřed, poháněni bicími. Dvojvětá Nickelsdorf Suite 2 nezůstane pozadu. Je vzdyšně protaživá, vídrholcově těkavá. Baars tu opět vehementní, vrtulní, zpěčuje se, je zadrmoleně protaživý, holedbavě výdržný, ale jsou to především trialogy, i protimluvné, v nichž basa doskřípává a bicí doklepávají děj v chamtivé hemživosti i útočné harampádivosti. Vše je tu překotně bloudivé, klouzavě rozblouzněné, promakaně svižné. Ani druhá část nepreferuje prim a doprovod. Basa návaznostně rozvolní pokračující suitovost za klopýtavě klopotného podbíjení, ale je to opět Baars, který ozřejmuje, co se odehrává, je vyrovnaný, podtínaný svými druhy, vévodivě vypravěčský, nenechavý, dobývačný, řádivý i poskočný, jemně žertovný a škeřivě trylkující, ale celkový dojem náleží rozkreslované naplnivosti tria. Nickelsdorf Fantasia už může jenom dokroužit suity s roztlumovaně jemnocitnou probarveností, plnou roztušovaného profantazírování, byť v zátišné nerozvernosti, která je v podání trojice opět provokující. Je to dodyšný dovětek, dozámlkový, doztracenkový, ale i důležitě doličnostní, neboť prokáže umění bezbřehé barvitosti i v zátlumu. Jsem rád, že jsem mohl vyslechnout tento nickelsdorfský záznam; připadal jsem si, že jsem v tom centru jazzových extravagancí přítomen a že jsem konfrontován s touto neopakovatelnou trojicí.

Vida, jak nám Baars (i se svými společníky) dokázal obohatit letošní rok hned trojí zážitkovou scenérií. Kdo ho neslyšel alternativně v Praze, měl by si jeho jméno vštípit do paměti. Jeho alba za to rozhodně stojí.


Ab Baars Solo: And She Speaks / A Collection of Ballads

Duo Baars-Henneman: Canzoni di Primavera

Stichting Wig (www.stichtingwig.com)

Baars / Kneer / Elgart: Live at Konfrontationen Nickelsdorf 2012

Evil Rabbit (www.evilrabbitrecords.eu)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Jez riley French, Bethany Nicholson - scores for listening # 70 & 80