Jan Hocek Kterak Mary Halvorson kope hudbu do zadku...10. 7. 2018

Je jí pouhých sedmatřicet, a již patří mezi onu hrstku opravdu těch stylotvorných, jedinečných kytaristů napříč žánry. Hraje vsedě, je malá, skrčená za kytarou, obrýlená; není rozhodně typem klasického frontmana. Ale když začne hrát, ocitnete se ve světě neochvějně originální hudby. Je nazývána umělkyní pro novou generaci. Od roku 2005 stačila vydat pod svým jménem již třiadvacet alb a na dalších šestašedesáti titulech se od roku 2003 podílela. Najdete je v portfoliu četných evropských a amerických labelů, včetně Cuneiform Records, Firehouse 12, Intact Records, HatHut či Thirsty Ear Records. Spolupracovala s takovými osobnostmi, jako je Anthony Braxton, John Zorn, Tim Berne, Jason Moran, Christian Marclay, Trevor Dunn, Marc Ribot, Elliott Sharp, Chris Speed atd. V loňském roce narušila dlouholetou hegemonii mužského trojlístku Bill Frisell, Pat Metheny a John Scofield, když se její jméno objevilo v kategorii Nejlepší kytara v prestižním magazínu DownBeat. A aby toho nebylo málo, v posledních dvou letech figuruje jako Kytarista roku v JJA Jazz Awards, čili v cenách americké Asociace jazzových žurnalistů... Její jméno zní Mary Halvorson.  

Halvorson.jpg

„Je to šílené“, reagovala hudebnice. „Nemám pocit, že jsem nejlepší kytarista. Když jsem se stala profesionální muzikantkou a začala hrát tu svoji hudbu, měla jsem hodně malé ambice a nedělala si pražádné naděje na úspěch. A na takový úspěch už vůbec ne. Je to pro mne hlavně povzbuzení, že moje hudba bude víc slyšet.“

Jazz si najde vás, nikoliv vy jej  

Mary Halvorson se narodila 16. října 1980 v Brookline (Massachussetts) a vyrůstala v Bostonu. Nyní žije v New Yorku, v Brooklynu. Jako dívenka se mezi druhou a sedmou třídou učila na housle Suzuki metodou, ale nebavilo jí to. Pak slyšela Jimiho Hendrixe a začala se zajímat o kytaru. Ale hudbu nebrala až tak vážně, a jazz už vůbec ne. Chtěla se stát bioložkou. Sice byla doma obklopena jazzovými deskami, jež horlivě sbíral její otec, ale mladičká Mary o ně neměla zájem. „Rozhodně to nebyla láska na první pohled. Zprvu jsem té muzice nerozuměla,“ dodává kytaristka. „Ale myslím si, že k jazzu musí člověk dospět, dozrát. To je hudba, která si najde vás, nikoli vy ji. Přijde v ten správný okamžik. A čím více ji slyšíte, tím mocněji vás přitahuje. A čím více jí rozumíte, tím je zajímavější. Moje sbližování s jazzem bylo pozvolné.“  

V roce 2002 absolvovala studia hudby na Wesleyan University v Middletownu (Connecticut). A to u nikoho menšího než u Anthonyho Braxtona. „Bylo mi 19, když jsem se u něj začala učit. Jeho první slova byla: ‚Pokud nebudete dělat chyby, něco není v pořádku.‘ Bez něj bych nebyla tím, čím jsem.“ Poté setrvala několik let v jeho formacích, což byla ta nejlepší škola. Slyšet ji můžete na šesti Braxtonových albech. Kytarovou hru studovala soukromě u Joea Morrise, s nímž pak také často hrála. Mimochodem bývá označován jako Ornette Coleman kytary. Mary vzpomíná: „Ten mi tehdy řekl, když jsem u něj začínala, tohle: ‚Ne, nebudu vám ukazovat, co dělám, ale pomůžu vám, abyste zjistila, co děláte vy‘.“

Chci se dozvědět o kytaře víc

Mary dodnes pilně cvičí, třeba osm hodin denně, a to i tehdy, když ji čekají nahrávací frekvence či koncerty. Improvizuje tak dlouho, dokud se nevyloupnou zajímavé nápady. S těmi pak dále pracuje, přetváří je, rozšiřuje a nabaluje na ně další vrstvy. Vyhýbá se známým strukturám, formám a stavbám kompozice a improvizace, vždy používá hlavu, a až potom prsty. V současné době toto úsilí ještě zvýšila. „Chci se dozvědět o kytaře mnohem víc. Nikoli kvůli oceněním, ale pro můj tvůrčí cit,“ vysvětluje. Vystačí si na rozdíl od mnohých kolegů se standardním vybavením efektů, tj. s pedály pro hlasitost a úpravu zvuku. „Pro mne bude vždycky základem čistý tón, akustický zvuk. Nemíním to měnit, ani jakkoli omezovat.“ Kytarista Marc Ribot, se kterým Mary hraje v kapelách Sunship (kvartetu hrajícím Coltraneovu pozdní hudbu) a punk-funkových The Young Philadelphians, říká o jejích schopnostech toto: „Mary kope hudbu do zadku. Umí hrát atonálně. Umí hrát polytonálně. Umí najít melodie a začlenit je do proudu improvizace. Nakládá pak s nimi podle libosti, a vždycky po svém. A může je hrát vzhůru nohama, obráceně, tam a zpět, dovnitř ven, a vždycky to má hlavu i patu.“

Ženy přinášejí do jazzu novou kvalitu

Vlastní autorskou tvorbu začala nejdříve v triu s kontrabasistou Johnem Hébertem a bubeníkem Chesem Smithem. To bylo a je základem pro další její formace, v nichž zároveň experimentovala s nástrojovým obsazením. V kvintetu hrají výteční dechaři Jonathan Finlayson (trubka) a Jon Irabagon (altsax), v septetu se přidávají tenorsaxofonistka Ingrid Laubrock a trombonista Jacob Garchik, v oktetu zní navíc pedalová steel kytara Susan Alcorn. Na koncertech s materiálem z posledního alba okteta Away With You hostuje navíc violoncellistka Tomeka Reid, s níž Mary spolupracuje i v jejím kvartetu. „Věřím, že v téhle muzice bude žen přibývat,“ dodává. „Jsem přesvědčena, že přinášíme novou kvalitu.“  

Pozoruhodné jsou její duetové počiny s francouzským kytaristou Noëlem Akchoté, který ji shodou okolností kdysi uchvátil na desce Configurations Sama Riverse, kterou poslouchala na vysoké škole. S ním pak natočila výtečné album Live In Strasbourg, které v roce 2016 vydal Akchoté vlastním nákladem. Posledních patnáct let vystupuje často s houslistkou a baskytaristkou Jessicou Pavone, jež studovala také na Wesleyan University; dosud spolu nahrály pět alb. Pozoruhodným duetovým projektem je též Secret Keeper, kde Mary hraje s kontrabasistou Stephenem Crumpem; zvláště druhá kolekce Emerge (2015) je unikátní fúzí improvisingu a soudobé komorní hudby. Mary miluje také hraní v triu; na jednom pólu se nachází třeba avant-rockový trojlístek People s Kylem Foresterem (baskytara, zpěv) a Kevinem Shea (bicí). A na tom druhém, jazzovém, trůní patrně její nejúspěšnější sestava – Thumbscrew. Hudba tohoto tria má skutečně drtivou sílu, ale nemá nic společného s torturou. Mary jej založila v roce 2012 a spolu s ní tady hrají basák Michael Formanek (ex- Greg Osby, Dave Douglas, Tim Berne, Uri Caine atd.) a bubeník Tomas Fujiwara (ex- Anthony Braxton, John Zorn, Ben Goldberg...). Dosud trio vydalo čtyři alba, která patří k tomu nejlepšímu, co současný avantgardní jazz může nabídnout – Thumbscrew (2014), Convallaria (2016) a nyní, 8. června, spatřily světlo světa hned dvě nahrávky – autorská Ours a kolekce coververzí z hájemství moderního jazzu Theirs. Autorsky se všechny tři osobnosti podílejí na repertoáru rovnocenně, ale to hlavní se samozřejmě odehrává při tvůrčím procesu uchopení. Takovou výbušnou a opojnou směs neidiomatické improvizace, free-jazzu a hardbopu nikde jinde nenaleznete; tu a tam se zatřpytí střepina flamenca či swingu, onde jazz-rocku a blues, dokonce mikrotonální hudby. Ale nečekejte onen příslovečný dort splácaný pejskem a kočičkou; Thumbscrew z toho všeho žánrového třeštění (v závěru eponymního debutu dojde i na rockové riffy à la Led Zeppelin!) a s odzbrojující přirozeností a upřímností staví bytelný, svébytný a soudržný hudební mrakodrap, ze kterého ochotně skočíte dolů... abyste vzlétli! Maryino frázování a rozvíjení témat jsou často útržkovité, lehounce nahozené i prudce vržené, takže je schopna zachytit i zdánlivě nesouvisející inspirační podněty. Podporuje ji výbušná a tvárná až plazmatická rytmika. Zkuste si odmyslet kytaru, a máte stále co poslouchat, až se vám zamotá hlava. Trio umí hudbu nejen chrlit, takže posluchač má problémy zachytit vše současně, ale dokáže vytvořit i abstraktní plochu, lávově tekutou. Nebojí se ani hlukového hledačství na cestě za absolutním free-noise, ani šamanských rituálů, minimalismu, acid-rocku a modálního jazzu. A každý další poslech odlupuje nové plástve hustého hudebního medu...  

Nebyla by to Mary, aby se nenechala zlákat též sólovým hraním. Po třech letech práce vyšlo v roce 2015 LP Meltframe. Obsahuje deset skladeb, tentokrát pouze převzatých, a to od jazzových standardů (např. Ellingtonova Solitude) přes free-jazzové tituly Ornetta Colemana a Roscoa Mitchella po díla jejích vrstevníků (Tomas Fujiwara, Chris Lightcap, Noël Akchoté). „Byla to pro mne vzrušující výzva,“ prohlásila Mary. „Je to opravdu jiné, než hrát v kapele. Máte-li špatný den v kapele, je to mnohem menší stres. Pokud nehraju dobře, spoluhráč může zahrát něco, co mne inspiruje a vrátí do hry. Ale když hrajete sólově, jste to jen vy. Když jsem desku natáčela, zpočátku jsem se poslouchala a byla zděšená tím, že to je prázdné, nicneříkající a jaksi nervózní. Připadalo mi to, jako bych s někým mluvila, ale nic neříkala. Cítila jsem jen úzkost a do sebe obrácený hněv. Musela jsem tedy hudbu rozpohybovat a nechat ji dýchat, což mi trvalo dost dlouho. A dalším úkolem bylo pracovat na rozmanitosti zvuku a výrazu, aby každá skladba zněla jinak.“

Dalším, a prozatím posledním projektem je kvinteto Code Girl; eponymní debutové album vyšlo 30. března letošního roku. Soubor tvoří členové Thumbscrew, trumpetista Ambrose Akinmusire (ex-Steve Coleman, Esperanza Spalding, David Binney, Wolfgang Muthspiel) a experimentální vokalistka Amirtha Kidambi (ex-Muhal Richard Abrams, Peter Evans, Sam Newsome; pohybuje se také na poli soudobé vážné hudby). Lidský hlas, notabene ženský, dodává hudbě Mary další rozměr - opojnou živočišnost.  

 

Když jsem se před časem ptal Petra Marka, jazzového producenta, vydavatele a znalce newyorské scény, jaká je Mary Halvorson, odpověděl: „Je příjemná, ale udržuje si určitý distanc. Není taková bezprostřední jako Anat Cohen nebo bývala Geri Allen. Zdá se, že jako žena již definitivně dobyla jazzový svět, ale nemá to ani dnes lehké. Pro ženu je stále těžké být svou, uvěřitelnou, zajímavou, originální. Ale ona to dokázala. O to více je pod mužským drobnohledem. Navíc vypadá jako nějaká uťápnutá učitelka, případně vědkyně, což chtěla původně být. Hraje, tuším, na kytaru Guild, a ta je proti její tělesné konstrukci nezvykle velká. Když na ni ale začne hrát, tak je všechno jinak a lidem spadne brada.“

 

mary-halvorson-600-2.jpg

mary 2.jpg

code girl.jpg

Code Girl

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!