Jan Hocek Tim Garland: Weather Walker21. 6. 2018

8. června vyšlo na stále prestižnějším britském labelu Edition Records nové album saxofonisty Tima Garlanda. Oproti předešlé nahrávce One z roku 2016 (recenze zde) je lídrova kapela až na pianistu Jasona Rebella zcela pozměněna, a navíc rozšířena o pětatřicetičlenný English Session Orchestra a smyčcový oktet. Jazzový základ mají vedle Garlanda a Rebella na svědomí ještě další pianista Pablo Held, jenž s Garlandem hraje vůbec poprvé (tento Němec nedávno vydal se svým triem již desáté, pro Edition Records první album „Investigations“), a ruský kontrabasista Yuri Goloubev, jenž od roku 2004 působí v Itálii a nyní již třetím rokem hraje a vyučuje na britských ostrovech. Jak vidno, chybí bubeník. Garland, autor veškeré hudby, chtěl tak podle vlastních slov přinutit třiačtyřicet muzikantů z hájemství klasické hudby hrát také rytmicky, nikoli pouze zabarvovat a zahušťovat celkový crossoverový zvuk. Ovšem ne vždy se to daří; Garlandova hudba není Stravinského Svěcení jara. Inspiračním zdrojem je totiž krajina Lake District, oblast na severozápadě Anglie, jež působí sice čarovně, ale nikoli čarodějně (pohansky), a její krása je výrazně melancholická. A navíc autor chtěl docílit spíše pastorálního vyznění. Však některé z oněch dvanácti skladeb na albu vycházejí ze starobylé lidové písně z této oblasti The Snows They Melt the Soonest, kterou mimochodem proslavil nejprve protestní písničkář Dick Gaughan a posléze hvězdný Sting. Tvoří tak v podstatě suitu, jež stojí a padá na rovnováze mezi improvizovanou a komponovanou složkou a která by působila dostatečně interaktivně. Tady se Garlandovi podařilo udržet ten správný poměr, ale na jisté jednotvárnosti to bohužel nic nezměnilo. Čekal jsem experimentálnější přístup, více syrovosti a emocí, méně zvukomalby...

Orchestrální, respektive smyčcová část zůstává v tonálních mantinelech někde mezi květnatou líbivostí a romantickou rozervaností filmové hudby. Jen občas, spíše zřídka, zaznějí nymanovská staccata a ostinata, klastry či výrony odkudsi z podzemí; výrazně soudobý zvuk, dokonce s příměsí mikrotonality, se prodere na světlo pouze ve dvouminutovém kousku bez účasti jazzmanů, jakémsi intermezzu High Fell. Ve tříminutovém tracku (v pořadí třetím) The Sky Is An Empty Mirror se ze smyčcové lyriky vyloupne houslové dvojsólo Thomase Goulda a Magdaleny Filipczak, jež evokuje Maxwella Daviese. Jinak na albu kralují britští klasici z první poloviny 20.století.

Jazzová část se tomuto zvuku víceméně přizpůsobila. A nebo to bylo obráceně? Ať tak, či onak, jazz tady zní sice současný, evropský, dost podobný tomu severskému, dnes tak úspěšnému, ale vzhledem ke schopnostem protagonistů jsem očekával průkaznější progresivitu. Garlandova hra je zde samozřejmě bezchybná, plnokrevná, vycházející z hardbopu, občas s přesahem ke Coltraneovi či Garbarekovi, ale jen někde dojde k vzepětí k současným avantgardním výšinám. To je příklad skladeb Gaia´s Clock, Angry Sun (tenorsax) či závěrečné The Sigh Of the Land (kde ale sopránku nakonec zastíní Heldův klavír). Pianisté Rebello i Held hrají svůj standard a jejich doprovod, vyhrávky i sóla potěší spíše milovníky evropské jazzové lyriky. Kdo mne ale navýsost příjemně překvapil, byl Goloubev. Jeho zkušenosti z hraní soudobé hudby (např. v Moscow Soloists pod taktovkou Yurie Bashmeta) se promítly do zhuštěného způsobu hry nejen v doprovodu, ale hlavně ve výstavbě sólových partů (Weather Walker, Black Crag či Magic Box).

Celá ta deska se pochopitelně poslouchá příjemně, a to i při opakovaných posleších, ale dalo se s takovým hráčským a nástrojovým potenciálem přece jen dosáhnout náročnějších sfér...

 

Tim Garland: Weather Walker

Edition Records (https://editionrecords.com)

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!