Pavla Jonssonová Milenky múz: Marka Míková25. 7. 2018

Muzikantka, skladatelka, zpěvačka, básnířka, spisovatelka, dramatička, režisérka a loutkoherečka. Narodila se 28. 12. 1959 v Českých Budějovicích do rodiny právníka a pěvkyně Kühnova sboru. Od dětství hrála v řadě televizních inscenací a filmů, z nichž nejvýznamnější byla hlavní role v pohádce Václava Vorlíčka Jak se budí princezny v roce 1977. V roce 1980 se přidala ke skupině Plyn, která se v roce 1983 přejmenovala na Dybbuk a v roce 1988 na Zuby nehty. V roce 1988 dokončila studia na katedře loutkářství DAMU obor režie−dramaturgie. Režírovala řadu inscenací pro děti v divadle Minor (Paví král, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Bajaja atd.), v divadle Lampión na Kladně (Nekonečná jízda, Zelí) v Českém Těšíně (Broučci, Malý princ, Sněhová královna atd.) v německém Ravensburgu (Das Wrack der Zephyr, Das goldene Fischlein atd.) a v Pidivadle se studenty VOŠH (O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, Komedie vánoční atd.). Vytvořila a zrežírovala několik autorských představení (Matky, Podzem, adaptaci Lewisovy knihy Velký rozvod s názvem Autobus a Bunyanovu Poutníkovu cestu). Založila projekt Loutky v nemocnici. Spolu s kolegy herci a muzikanty navštěvuje děti v nemocnicích a hraje pro ně improvizovaná minipředstavení s loutkami a též živou hudbu. Napsala řadu knih pro děti, z nichž některé byly nominovány na cenu Magnesie litera.  

_BOS3504.jpg

Na kterých všech projektech pracuješ v současné době?

Tak já jsem po nějaké době váhání, kdy jsem pracovala v HBO na úpravě scénářů, opravdu na volné noze, jak se říká, a musím říct, že jsem si zvykla. Jsem spokojenější, i když je to finančně i pracovně nejisté. Právě jsem dokončila knížku, která se jmenuje Dům v Rugolu, je to dětská knížka, teď to finišuje, dělají se korektury a grafická úprava.

A kde to vyjde?

Vyjde to v nakladatelství Fantasos, tam už mi vyšla Varvara – Kniha o velrybím putování. Vydávají anglicko-české knížky, takové maličké, droboučké, které pomáhají při výuce. Tohle je jejich druhá velká knížka.

To bude i anglicky?

Ne, to bude jenom česky a pravděpodobně, doufám, že bude knížka přeložena do italštiny. Týká se totiž Itálie a místa, kde můj strýc, o kterém kniha je, žil. Byl emigrant a většinu života prožil v Rugolu di Sarmede v severní Itálii. Příští rok v únoru to bude dvacet let od jeho úmrtí a tak v místě, kde žil, budou už od podzimu 2017 probíhat vzpomínkové akce, hlavně výstavy, ale knížka o Štěpánovi Zavřelovi by se tam taky hodila. Jak pevně doufám, bude pro čtenáře zajímavá i tím, že bude plná jeho ilustrací. Děj pak přiblíží perokresby Jindřicha Čapka, velkého Štěpánova kamaráda a žáka. Teď jde jen o to to, abychom to všechno stihli.

Vychází ti toho hrozně moc… nedávno jsi Pána a vrabce.

No, to se jenom zdá… Pána a vrabce jsem už měla napsaného tak tři roky, ale vyšel až v roce 2017 v nakladatelství Argo anglicko-česky: The Man and the Sparrow. Je to už moje desátá knížka. První desítka, takže mám co slavit. Psaní knížek pro děti mě hodně baví a naplňuje. Ale pochopitelně jen nepíšu. Projekt, který mě hodně zaměstnává a naplňuje, jsou Loutky v nemocnici, kde hraju, vymýšlím malé inscenace a zároveň se věnuju takové té organizační činnosti. Na počátku bylo zjištění a jistota, že loutka, protože je podobná hračce, má k dětem tak blízko, že se jí děti nebojí, rádi se na ni dívají, rozesměje je a dostane mnohem rychleji do světa hry a fantazie. A pak taky hudba, která tolik pomáhá zapomenout na všechno trápení. Hrajeme tedy dětem nejprve písničky na různé hudební nástroje a pak improvizujeme s loutkami. Je to vlastně tak nepatřičné, když se nemocničním pokojem rozléhá tahací harmonika nebo trubka nebo kytara. Ale v té nepatřičnosti je pro dítě záblesk naděje, že by to všechno mohlo být jinak a že se uzdraví a bude zase blbnout a vyběhne na čerstvý vzduch. Aspoň tak já to vidím.

Kolik vás v Loutkách je?

I s tebou patnáct hudebníků a loutkoherců. Tonda Novotný taky dělá i pantomimu.

A kde všude hrajete?

Ve všech krajských městech.

Na Slovensku taky?

Máme tam odnož Bábky v nemocnici. Teď jezdíme do Bratislavy a dřív jsme jezdili i do Košic. Hlavně hrajeme v Praze v Motole, kam se svážejí děti z celé republiky, protože jsou tam odborná pracoviště. Tuhle nemocnici navštěvujeme pravidelně každý týden třikrát, ale zároveň jezdíme hrát i do těch krajských měst, aby to nebylo jen pragocentrické. V Praze pak navštěvujeme pravidelně všechny nemocnice, kde jsou dětská oddělení, to znamená Bulovku, Thomayerovu nemocnici, Vinohradskou nemocnici, nemocnici na Karlově náměstí a psychiatrii v Bohnicích.

A co Loutkoband, rocková skupina Loutek v nemocnici?

Loutkoband vznikl spontánně z nápadu natočit dětem cédéčko písniček, které bychom jim mohli nechat na pokoji jako dárek po našem odchodu. Protože jsme všichni hudebníci, vymysleli jsme spoustu písniček a pak jsme se rozhodli, že je natočíme. Vznikl z nás tedy Loutkoband. CD se točilo ve studiu Sono.

Máte i dvě cédéčka pohádek…

Ano, jedno namluvili profesionální herci jako Jiří Lábus, Bára Hrzánová, Honza Potměšil a já jsem tam taky namluvila pohádku O statečném tygříkovi. To druhé cédéčko pak čtou všichni herci z Loutek a jsou to pohádky, které hrajeme v nemocnicích.

A ještě chystáš pro Loutky v nemocnici desku písniček od známých kapel…

Ano. Oslovili jsme muzikanty ze „slavnějších“ kapel. Zeptali jsme se, jestli by nemohli darovat zbrusu novou písničku dětem do nemocnic a teď se už jen těším, co donesou. Máme příslib od deseti kapel, od Vltavy, Radúzy, Vypsané fixy, Květů, Zubů nehtů, Původního Bureše, Už jsme doma, Mandrage, Vladimíra 518, Váši a tak dál. Ti na to kývli a těší se, že něco vymyslí. Uvidíme, zatím je to v začátcích, ale snad se to povede dotáhnout do konce.

A co divadlo?

Na tom pracuju průběžně, mám teď připravené dvě věci, jednu na Kladno, do divadla Lampión, to budou Karafiátovi Broučci. Dramatizaci si dělám sama. Chci, aby tam byl svět lidí a svět broučků, nechci přesně kopírovat Karafiáta, protože nároky na poslušnost se trochu změnily a hranice se posunuly. Ale přesto bych ráda ukázala, co všechno může způsobit i malé zlobení, že nežijeme sami v uzavřeném světě, ale že každý náš čin se dotýká ostatních. To by mělo být poselství. A taky bych ráda vyzdvihla krásu rodinných vztahů a domova. Celý svět Broučků je tak krásný, těším se, že ho připomeneme. Také se těším na spolupráci s výtvarnicí Kateřinou Houskovou a na hudbu Trabandity Jardy Svobody. Druhá režie, která mě letos čeká, je pohádka O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, o kterou mě požádalo Těšínské divadlo Bajka. Tuhle pohádku mám moc ráda a tak se na práci s výtvarníkem Michalem Hejmovským moc těším.

Tam už jsi toho udělala strašně moc…

Ano, oni mě mají rádi, poslední byla Sněhová královna, předtím Malý princ, Vánoční komedie, Narnie se Sašou Švolíkovou. Vlastně první, co jsem v Těšíně dělala, byli taky Broučci.

Hraješ taky s Osamělými písničkáři…

Ale to jen třikrát, čtyřikrát do roka. Já nejsem schopná si zařizovat koncerty. Radek Bahňák Hroch mi nějaké dohodil a tak jsem s ním hrála v Táboře, v Litoměřicích, v různých klubech. Ale musím říct, že nejsem tak akční, takže většinou hraju jen v Kaštanu.

Co Zuby nehty?

Pořád hrajou dál, teď máme několik koncertů, kdy budeme vystupovat jako Dybbuk, ta nejstarší formace, kde s námi budeš hrát ty, Pavlo, na kytaru a já opráším basu a ty nejstarší věci budou pochopitelně na piáno. No a zkoušíme nové věci a snad dojde k tomu, že natočíme novou desku. I když si tak občas říkám, že už dlouho hrát asi nebudeme.

Nestraš, musíme hrát nejmíň do sedmdesáti.

Je pravda, že jsem teď viděla Ivana Vyskočila, kterému bude příští rok devadesát a je aktivní a naprosto perfektní, předává stále dál svoje „dialogické jednání“ a rady, které rozdává posluchačům, jsou naprosto přesné a osobní. I do těch devadesáti let může být člověk k něčemu.

Tisíce talentovaných děvčat studuje hudbu a pak většinou někam zmizí. Proč myslíš, že to je?

Určitě to bude rodinou, dětmi, to si myslím, že hodně. Jakmile žena začne být poctivá v tom, aby vybudovala domov, tak to zabere hodně času a málokterá ještě najde tu energii vrátit se k tomu, co dělala. Je těžké zvládnout oboje. Všechno chce svůj čas a spolkne to celého člověka. Z vlastní zkušenosti vím, že na to vždycky doplatí jedna část, buď rodina, nebo kariéra, takže asi holky volí rodinu a pak je jejich kariéra menší. I když teď se často objevují muži, kteří ženu hodně podporují.

Myslíš, že začlenění otců do rodiny by mohlo pomoct?

Možná ano, ale v těch vztazích jsou tak křehká vlákna, někteří muži to zvládají dobře a v budoucnosti to nemá žádný negativní efekt. Ale řada mužů si myslí, že jsou dostatečně silní, aby zvládli otcovskou dovolenou, jenomže pak se to projeví. Jsou nespokojeni se svým životem, touží sami dělat kariéru, utíkají za svobodou. Najednou je jim rodina málo. Z vlastní zkušenosti vím, že by se to nemělo oddělovat, jako že žena dělá kariéru a muž je doma, nebo naopak, že muž dělá karieru a žena se musí všeho vzdát. Oba by měli mít stejnou šanci a oba by měli vytvářet domov a věnovat se rodině, ale hlavně, to vše by mělo vycházet z lásky a úcty k sobě navzájem a k práci a touhám toho druhého. Ale je to volba každé ženy, jak nastaví své priority.

Mně se vždycky zdálo v naší kapele, že hudba a péče o děti jsou perfektně sladitelné. Když děti byly ve školce, tak jsme zkoušely, jednou za týden byl koncert, což bylo posilující na zbytek týdne s dítětem.

Možná. Ale já když se ohlížím zpátky, myslím, že tam může být určitá žárlivost na úspěch a že ten vztah tím může utrpět. I když je muž podporující a přející, stejně to může po čase vybuchnout. Taky je těžko říct, co je vlastně důležitější. Vychovat děti, vytvořit domov, krásné manželství, anebo tvořit v divadle, nebo na pódiu? Obojí je velké umění. Žít život, jak říkala naše bývalá spoluhráčka Naďa Bilincová, to je jedno z největších umění vůbec. A proto se ženy rozhodují často opustit svou „kariéru“ a věnovat se tomuto umění.

_DSC7991.jpg

Myslíš, že existuje nějaká esenciální ženská kvalita v kreativitě nebo myslíš, že kreativita je androgynní, že nemá pohlaví?

Já si hodně kladu otázku v čem jsme jiní, proč si často nerozumíme, muži a ženy, ale stále neznám odpověď. Určitě vycházíme z jiných východisek, z jiných zkušeností, které jsou pochopitelně svázané s naším tělem a s pohlavím. Kreativita vychází odjinud u žen i u mužů. Tedy alespoň jak já to tak vidím.

Když vezmu tvoje písničky, ať jsou to Lišky nebo Kobylka nebo Kuchařka, je to čistě ženská výpověď a muž by takovou píseň nedokázal napsat.

No, to je otázka. Mně hned naskakujou texty mého nejmladšího syna, které jsou velice křehké a krásné. Byla jsem teď na jeho koncertě a bylo to tak překvapivě přímočarý a otevřené, jak já bych nikdy nebyla schopna se odhalit. No, takže to je fakt otázka.

No jo, ale Matyáš je zvláštní případ. To jsou ti jemní oceáničtí muži, filozofové, protiklad k testosteronovým mužům.

V tom máš asi pravdu, že muži jsou velmi rozdílní. Já mám tři syny a každý z nich je opravdu úplně jiný, přestože měli stejnou výchovu. Ale všichni tři jsou kreativní.

Teorie říkají, že se ženský a mužský kreativní svět v mnohém prolínají, ale pak je tam jakási „divoká zóna“, která je specificky ženská nebo mužská. Takže žena má psát svým tělem, bílým inkoustem mateřského mléka, to je to to obohacení kultury. Souhlasíš?

Ne, to ne. S tím se nemůžu ztotožnit. Když přemýšlím, v čem ženy v umění obohacují kulturu, tak je to určitě jejich vidění světa. Určitá citlivost, citovost... ale taky je to oslava mužů z ženského pohledu. Oslava mužské krásy, mužské lásky a vztahu mezi ženou a mužem vnímaná z ženského pohledu. Určitě taky mateřská láska, kterou muži nemohou znát. Jsme jiní a obohacujeme se právě tou jinakostí.

Myslíš, že by ženy měly vědomě usilovat o vytváření hudby, která je odlišná od mužské tvorby?

To takhle nejde, ustřihávat křidýlka, tohle je moc mužský nebo ženský. Mě osobně mrzí, že ty věci, co mám v hlavě, se nedají realizovat, protože se řekne, to už nejsou Zuby nehty. Že si sami klademe nějaký hranice. Já bych se všeobecně ráda vymanila z hranic. To myslím, že všeobecně je dobrej plán na sebevyjádření, ať už jde o ženy nebo o muže.

Jak ovlivňuje víra tvoji kreativní práci? Je „já někdo jiný“, jak říká Rimbaud, prochází tebou tvůrčí proud odjinud?

To se mi nestává, nikdy jsem nebyla napojena na vesmír nebo na nějaké zdroje inspirace. Ani jsem si za každou cenu nepotřebovala dát sklenku nebo nějakou drogu, abych začala psát a tvořit. Ale jsem si jista, že ve všem, co dělám, je moje víra přítomná. Musí tam být určitá reflexe toho, že jsem věřící, že mám vztah s Bohem, to se musí objevovat, ať chceš, nebo nechceš. Někdy mám taky pocit, že nějaká práce (kniha, nebo písnička) je připravena pro mě. Že ji můžu napsat jenom já... že už jaksi někde existuje… ale já ji mám zhmotnit. To mě vždycky povzbuzuje, abych věci dotáhla do konce. Vždyť nevíš, čemu může ta věc sloužit, koho potěší nebo někam posune nebo ho inspiruje...

Mezi hudebnicemi co znám jste věřící, ty, Eliška Kohoutová, Katka Šarközi a Beata Hlavenková. Dalo by se ještě nějak popsat, odkud přicházíš? Chci říct, že pevně věřící křesťanky se musejí vyrovnávat s biblickými výroky jako „po muži budeš dychtivě toužit, on ti však bude poroučet" a „žena ať přijímá vyučování tiše a s veškerou poslušností. Nestrpím, aby žena poučovala nebo sekýrovala manžela. Ať je raději tiše, vždyť první byl stvořen Adam, teprve potom Eva. A nebyl to Adam, kdo se nechal svést, ale jeho žena byla svedena a padla do hříchu. V jejím mateřství je ovšem záchrana…“ Jak se s tím může žena vyrovnat, aby si vůbec něco troufla dělat jiného než mít děti a sloužit manželovi?

To je svatý Pavel. Přísný muž. Ježíš takhle nikdy nemluvil. Měl k ženám pozoruhodný vztah. Když vzpomeneš na Samaritánku, kterou požádal, aby mu dala ze studny napít. Bavil se s ní o víře a o jejím osobním životě, což bylo tehdy dost nevídané, aby se muž bavil s ženou a ještě k tomu se Samaritánkou. Nebo první zázrak, ten učinil na nátlak ženy − své matky, v Káni Galilejské. Vůbec nechtěl ještě se zázraky začínat. Ale když ho poprosila, aby proměnil vodu ve víno, udělal to. Po svém zmrtvýchvstání se ukázal nejprve ženám. Taky zvláštní pocta ženám. A takových míst je v Bibli spousta. Ale v zásadě si myslím, že ať žena či muž, všichni by si měli dát pozor, aby nebyli pyšní. A zřejmě za Pavlových časů ženy hodně mluvily do kázání a neposlouchaly muže. Tak proč nepřijmout lekci pokory.

Jakého textu si ceníš nejvíc?

Myslíš hudebního? Každej reflektuje nějaké období a nějakou událost v mém životě, to je jako vybrat si mezi dětmi, které mám radši. Já nevím, mě baví všechny písničky. Ráda si vzpomenu na tu dobu, na to období, kdy vznikaly. A řada písniček se také proměňuje, třeba Utíkej: „Musím běžet, musím sama, / sníh roztaje pod nohama, / do pohybu nohy ruce / dokud hoří moje srdce, / dokud hoří, dokud pálí, / rozběhnu se v širou dáli…“ To se hodně proměňovalo v závislosti na tom, co jsem prožívala. Jednou to bylo utíkání jen tak, ale jindy zase utíkání zoufalé, pryč od něčeho a nikdy se nevrátit, nebo naopak to bylo plné síly odpustit a běžet dál.

Taky je krásný Poletíme…

Ale když jsme to tuhle zpívaly, tak už mi to nepřišlo tak silné jako dřív. Teď jsme párkrát hrály Ještě je čas, které mám moc ráda obsahově. „Je čas plakat čas se smát / je čas čekat čas jít dál / je čas hledat / ztrácet zas / zrnka písku nebo čas… // je čas chodit poslepu / je čas koukat do stropu / zůstat v tichu / chvíli stát / je čas začít milovat // ještě je čas.“

Jaké máš oblíbené muzikantky nebo ženské vzory vůbec?

Já se bráním tomu, že by mi někdo měl být vzorem. Vlastně jsem to nikdy tak za svůj život neprožila, abych byla něčí opravdový fanoušek. Ráda se na ně dívám jako na inspiraci, to ano, že něco objevily na své cestě a šly za tím. Takovou stálicí, kterou si vždy ráda poslechnu, je Patti Smith nebo Suzanne Vega, Joan Baez... Na světicích většinou obdivuju pokoru, nebo to, že šly za svou vírou. Teď myslím třeba Terezii z Lisieux, která mě nadchává svým přímočarým, dětským přístupem k víře, nebo Matku Terezu, která naopak vložila svou víru do služby potřebným a nejspíš moc radosti neprožívala, nebo mystičku Terezii z Avily, která měla zase hluboké vizionářské zážitky. Taky obdivuju takovou tu ženskou umanutost, ať už u mystiček, nebo zpěvaček, že si jdou za svým a opravdu zpívají a hrají, nebo se modlí bez ohledu na úspěch, nebo neúspěch. Nedávno jsem se setkala pracovně s Beatou Hlavenkovou a pak jsem ji viděla na koncertě, a je opravdu úžasná. Taky ráda vzpomínám na Katku Šarközi, cédéčko, co dělala s Klárou Valentovou, bylo krásné, tam jsou nádherné písně. Je spousta báječných kreativních žen hudebnic.

A co Čokovoko?

Mně se líbil ten koncert, když jsme s nimi hráli v Akropoli, to jsem si dokonce koupila cédéčko. Pobavilo mě to. Ale vlastně jsem si ho doma pustila jen jednou. Pak se mi líbily Dva hlasy − Two Voices, které zpracovávaly klasiku. To mě taky jeden čas přišlo vtipný a zajímavě udělaný. Ale myslím, že se pohádaly a rozešly, nebo to nějak vyválo.

A šla bys na Načeva, Dusilová, Bittová?

Proč ne. Nebo třeba Voňková! Kam se ta dostala, najednou je plná čiré radosti a dokáže tu kytaru tak zvládat, že úplně jde mráz po zádech. A ty texty, o čem mluví, jakým způsobem to předává, to je nádhera. Já ji vždycky na těch písničkářích musím poslouchat. Dojímá mě celá, ty trošky informací, co o ní vím, tak to člověk najednou vnímá jako celek. Ivu Bittovou mám taky moc ráda a moc si jí vážím. Sice mě nebaví ty kvílivý Lelky, ten sbor je pro mě moc velký atak, ale Bílé inferno... nádhera. Je to hrozné, kolik je úžasných tvůrčích lidí, žen i mužů, a pak zmizí. Třeba zrovna ta Dáša, kolik toho má za sebou, na začátku hrávala s Hutkou a kolik lidí ji vidělo, v tolika sálech. A teď přicházejí mladí hudebníci, kteří ji v životě neviděli a vůbec ji neznají. A což teprve, když vezmeš celej svět, plnej hudebníků, úžasných, i hudebnic, to je hrůza. Všechno je tak pomíjivé a dočasné. Jen ta hudba je věčná. Ta písnička v koupelně, nebo u nádobí. To, že je součástí našich životů, že umí tak oblažovat. Nebo zpívání pospolu. To je ten největší dar.

A co jiné vzory? Spisovatelky? Hudebnice?

Z žen spisovatelek mi vytane na mysli Charlotte Brontëová a její Jana Eyerová, tu jsem svého času milovala, v období dospívání. Nebo Emily a její Větrná hůrka, tuhle romantiku uměly nádherně zobrazit i popisy charakterů. Sylvia Plathová, Emily Dickinsonová... křehkost, přímost, nádhera... to by muži nemohli takto napsat. Ale i Agatha Christie. Co se týká hudby, je spousta úžasných hudebnic, které rozhodně ovlivňují celou hudební scénu. Jen tak namátkou, nedávno jsem byla na koncertě Joan Baezové. Bylo to skvělé, byla pořád mladá. I když zpívala staré známé písničky, stála tam bojovnice za nespravedlivě odsouzené a zvedala lidi ze židlí, i když to byli staříci s francouzskými holemi, co se tam dobelhali, její hlas, její zpěv, její nasazení, bylo tak silné, že vstávali a mávali a pokřikovali na ni. A s jakým nadhledem mluvila o Dylanovi. Jsem moc ráda, že jsem tyhle ženy ještě mohla vidět na živo, že jsem je mohla zažít na vlastní kůži. Myslím teď Suzanne Vega, Patti Smith a Joan Baez.

Jde proniknout v zahraničí?

Stát se slavným s hudbou? Určitě, jsem přesvědčená, že je to možné, ale asi bys tam musela chviličku žít, nebo mít kamarády, někoho, kdo ti otevře dveře a pomůže ti. Stát se známým je prostě práce. Ale určitě to jde. Jen to chce mnohem větší energii a pracovitost a taky štěstí. My žijeme v maličké zemi a vlastně si to nedovedeme představit.

A v literatuře se ti daří proniknout?

No, byla bych ráda, kdybych byla známá alespoň v Čechách, popravdě řečeno. Když řekneš moje jméno, kdo mě vlastně zná? Řada lidí nikdy neslyšela, že by Marka Míková psala nějaké knížky. To je jen určitý okruh lidí. Možná kdyby se podle mojí knížky natočil film, tak by byla naděje. Ale třeba se to stane...

Některé muzikantky, hlavně z rockové oblasti, si stěžují, že na ně chlapíci pokřikují „ukaž kozy“,  osahávají je, nebo je jinak zlobí. Stává se ti to taky?

Vždyť víš, přineste zrní, to na nás přece publikum volalo, když jsme začínaly, a to bylo hodně urážlivý, když si to tak vezmeš. To bylo hodně tvrdý, ten výkřik, hodně velká drzost a nás to naštvalo, a tak jsme hrály tak, že pak ten křikloun zmlknul a na konci už to neopakoval. Nebo pusinky z Filosofické fakulty, to bylo taky urážlivé. Pak taky vzpomínám, v Piešťanoch, na to, jak jeden tmavší chlapec, když se ozvalo: Teď vám zahrajeme písničku Bílí ptáci, protestoval: A proč bílý? Teď už si tolik netroufnou. Ale na facebooku se objevilo něco jako: Banda učitelek nám bude něco říkat… útočej trošku jinak... na bandu učitelek.

Zlepšuje se situace žen?

Určitě. Je to velká změna, když vidíš muže s kočárkem, jak pobíhá za dětmi na pískovišti, převléká jim plenky, nebo se s dětmi objeví v hospodě, to dřív vůbec nebylo. To se změnilo. I co se týká zaměstnání. Dnes je hodně žen ve vedoucích funkcích, které jsou nejen tolerované, ale i hodnocené dobře, to taky nebylo za našich mladých let. Nebo ženy v politice, ženy pilotky, policajtky, vojačky... Ale stejně jde nejvíc o důstojnost, kterou žena buď má, nebo je jí odpírána.

A v hudbě?

Tam o nějakém výrazném posunu nevím. Ženských kapel stále moc není. Napadají mě Vobezdud, ty ale stejně mají kluky a teď trochu skomírají. Stále platí, že ženských kapel je málo a že ženy jsou spíš sólové zpěvačky, anebo klasicky vzdělané hudebnice. Pak je pár dirigentek a nějaké skladatelky. Moc jich ale není, aspoň co já vím. Rozdíly mezi muži a ženami existují a budou existovat vždycky, teď jde o to, abychom se vzájemně doplňovali, povzbuzovali a byli nadšeni a inspirováni svou jinakostí. A taky, abychom prožívali každý den jako ten poslední, s vědomím, že je to dar a že je to opravdu umění, žít ho naplno a s vědomím odpovědnosti za každý čin, za každé slovo...

 

Foto Karel Šuster (www.fotografuje.cz)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!