Petr Studený V zajetí elektrických kytar13. 7. 2018

Lee Ranaldo, Thurston Moore, David Rosenbloom, Z'ev, Michael Gira, Page Hamilton a řada dalších, amatérů i slavných profesionálů – ti všichni prošli na přelomu 70. a 80. let orchestrem pod vedením Glenna Brancy, hrajícím dirigentovy symfonie. Otisky této rané zkušenosti lze najít v pozdější vlastní tvorbě členů Brancova elektrického orchestru, ať již to byli těžkotonážní Swans, experimentální Sonic Youth, nekompromisní Stefan Joel Weisser alias Z'ev, kytaroví Rat at Rat R či metaloví Helmet.  

glenn branca-1flow.jpg

Ale již o mnoho let dříve se stal Glenn Branca nedílnou součástí avantgardní scény v New Yorku, kam přišel v roce 1976 z Bostonu. Původem však byl z Harrisburgu, malého města v Pensylvánii, kde se v roce 1949 narodil. Později o svém rodišti prohlásil, že to bylo nejnudnější místo, které kdy viděl. Ačkoliv měl Branca původně v úmyslu věnovat se v New Yorku experimentálnímu divadlu, velmi rychle se přeorientoval na hudbu – fascinovalo ho kulminující punkové hnutí. Právě odkazem na ně si Branca a spříznění kolegové vysloužili žánrové označení no wave. První skupinu Glenn Branca založil spolu s Jeffreym Lohnem pod názvem Theoretical Girls za podpory Lohnova kolegy Dana Grahama, známého konceptuálního umělce. Odchod Jeffreyho Johna do Evropy znamenal brzký konec Theoretical Girls, ale Glenn Branca spolu s Barbarou Ess a Christine Hahn obratem zformovali nový band The Static. V tehdejší době Branca rovněž vystupoval jako hráč ve skladbě Rhyse Chathama Guitar Trio pro dvě kytary a bicí. Již tehdy měl  jasnou představu o své vlastní tvorbě. První hudebním pokusem pro navrstvené kytary a společné ladění byla skladba  Instrumental for Six Guitars, jejíž premiéra zazněla na festivalu v Kansas City v roce 1979. Tato skladba sice nikdy nebyla nahrána, ale při jejím zkoušení a jejím živém hraní zažil Glenn Branca zvukové osvícení. Hutný repetitivní zvuk působící rituálním dojmem na samotného autora – to byl zážitek, který Branca dlouho podvědomě hledal a v této konstelaci našel. Tehdy se rovněž datuje počátek soupeření a vzájemného popichování s Rhysem Chathamem – podobně jako tomu bylo v minimalistické hudbě u Steva Reicha a Philipa Glasse.  

Již dříve však Glenn Branca připravoval zrod vlastního čistě instrumentálního sdružení, s nímž realizoval svůj první skladatelský kus The Ascension v obsazení pro čtyři kytary, baskytaru a bicí. Zároveň se mu podařilo přesvědčit Eda Bahlmanna, který měl malý obchod s nezávislými nahrávkami, aby založil nový label vydávající Brancovu hudbu. Na labelu 99 Records vyšlo EP Lesson No. 1 a LP The Ascension (obsahující skladbu Lesson No. 2 a další kusy), které Branca složil v letech 1980 a 1981. Na realizaci skladby The Ascension se podíleli mimo jiné Lee Ranaldo, pozdější kytarista Sonic Youth, a hudební skladatel Ned Sublette. Ačkoliv se Branca zpočátku cítil být součástí rockové hudby, která podle něj poskytovala autorům i interpretům větší míru svobody a nezávislosti, později demonstrativně manifestoval rozchod se svým starým světem v okamžiku, kdy začal instrumentální kusy nazývat symfoniemi. Avšak charakteristickému hutnému a valivému zvuku, amplifikovanému na nejvyšší míru snesitelnosti, zůstal Branca věrný i nadále. Byly to právě skladby Lesson No. 1 a The Ascension, které položily základ Brancovu hudebnímu stylu budoucích symfonií pro elektrické kytary. V roce 1981 zakládá Branca spolu s galeristou Joshem Baerem vlastní label Neutral Records, na němž v následujících letech vycházejí nahrávky spřízněných umělců – raných Sonic Youth, Swans a Michaela Gordona, skladatele pozdějších Bang On A Can. Syrový kytarový zvuk doplněný perkusemi byl charakteristickým znakem prvních šesti symfonií, v nichž Branca spojuje industriální hlukové plochy a mikrotonalitu. Používá přitom matematické základy nauky o harmonii a rád se odvolává na své inspirační zdroje a vzory – fyzika Hermanna von Helmholtze, skladatele a zakladatele transpersonální astrologie Dane Rudhyara a skladatele a vynálezce Harryho Partche. Výrazným znakem Brancových symfonií se staly jejich podtituly, v nichž lze ve výstižné zkratce najít jejich podstatu a charakter – např. „tónový plexus“ u symfonie č. 1, „posvátný vrchol“ u symfonie č. 2, „gloria / hudba pro prvních 127 intervalů harmonické série“ u symfonie č. 3, „ďábelský sbor u nebeských bran“ u symfonie č. 6, „mystéria“ u symfonií č. 8 a 9 anebo „orgasmus“ (nejen zvukový) u symfonie č. 16. Symfonií č. 6 se Branca zčásti nabažil elektrických kytar a rozhodl se změnit zavedenou strategii. V dalších symfoniích stále častěji zapojoval klasické nástroje, čímž do jisté míry otupil zvukové ostří svých skladeb. I Glenn Branca se tedy „naučil“ psát pro orchestr. Z původního undergroundového prostředí se stal klasikem používajícím hudební nástroje běžné pro vážnou hudbu – se všemi nešvary a manýrami. K elektrickým kytarám se však stále znovu vracel a opulentního vrcholu dosáhl v roce 2001, kdy na Manhattanu uvedl koncert pro sto elektrických kytar a doprovodné perkuse ve skladbě Symphony No. 13 s podtitulem „halucinační město“. Stalo se tak 13. června 2001 v bezprostřední blízkosti World Trade Center, které o pár měsíců později podlehlo kompletní zkáze. O několik let později měli příležitost slyšet tuto monstrózní skladbu posluchači v římském auditoriu Parco Della Musica, kde byl pořízen zvukový záznam symfonie později vydaný na CD.  

Glenn Branca však již žádné další symfonie pro elektrické kytary ani jiné nástroje nenapíše. Zemřel 13. května 2018 v New Yorku, kam se ve svých necelých třiceti letech vydal, aby dobyl svět.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!