Šimon Kořený NODO 20183. 7. 2018

V pořadí čtvrtý ročník bienále festivalu New Opera Days Ostrava (NODO) potvrdil svůj status výjimečného a velice svébytného hudebního universa. Na pětidenní ploše se rozložilo šest operních kusů dle v podstatě již zaběhlého formátu. Cestování mezi ostravskými divadelními domy a industriálními prostory probíhalo na již dobře vyšlapaných chodníčcích. Samotného mě fascinuje, s jakou dávkou samozřejmosti se o tomto hudebním svátku již dá psát. Do jisté míry to je ještě „plným břichem,“ které bude ještě dlouho trávit a vstřebávat. Zejména jde ale o to, že se Ostravskému centru nové hudby povedlo vybudovat exkluzivní, odvážnou a čím dál lépe fungující instituci kultivující stále hladový prostor soudobého hudební divadla. Letošní ročník se opět opírá o fungující a prosperující spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským a to zejména s jeho ředitelem a režisérem Jiřím Nekvasilem, scénografem Davidem Bazikou a smíšeným pěveckým sborem Canticum Ostrava pod vedením sbormistra Jurije Galatenka. Opět se objevuje tvůrčí tandem Jan Horák a Michal Pěchouček ze Studia hrdinů. Obrovským a opět spolehlivým pilířem byla letošnímu ročníku Ostravská banda, letos poprvé doplněná o hráče Ostrava New Orchestra (ONO) - symfonického orchestru, který je dítkem narozeným teprve nedávno na posledních Ostravských dnech.

Program samotný také již tradičně neutváří žádnou jednotnou dramaturgii, tři české a tři světové premiéry pokračují ve snaze uvádět ve vlastní produkci skladby u nás z různých důvodů neslyšené. Bohulibou tradicí je i uvádět ve světových premiérách díla rezidentů Institutu Ostravské dny. S jistou pravidelností a díky vlastní iniciativě se objevují díla českých i světových velikánů, letos zastoupených Rudolfem Komorousem a Salvatorem Sciarrinem, jehož díla se v současnosti provádějí ve světových operních domech. U nás jsou výhradním polem působnosti právě OD a NODO. Operu Rudolfa Komorouse jsme si mohli vychutnat zejména díky osobní iniciativě výkonné ředitelky festivalu Renaty Spisarové. Právě takový způsob práce je pro festival velmi typický a vytváří pro skladatele i interprety specifický prostor, ve kterém v podstatě nic není nemožné.

Dokonalým příkladem takového uvažování bylo i uvedení opery Přijď království Tvé (1937-1942) Aloise Háby. Nikdy neprovedený kus, který svým šestinotónovým systémem ve své době významně posunul kompoziční hranice a interpretační možnosti. Dílo, které kvůli svému námětu a obsahu plného křesťanského mysticismu, steinerovského antroposofismu a socialistických idejí šlo přímo proti zdem válečné a brzké poválečné doby. Kritika společnosti, která člověka uvrhá do područí strojů a dělá z nich pouze součást pracovního mechanismu, a společná touha po řešení krize a skutečném vykoupení v lásce. Taková témata a nálady prostupují k publiku skrze sólisty, sbor a orchestr v čele s unikátním harmoniem v šestinotónovém ladění. Odvaha přistoupit k takovému obrovském dílu při festivalovém provozuje je skutečně obdivuhodná. Bez nadsázky lze říci, že takovou věc by si nedovolil nikdo jiný než právě NODO. Že to ale nebylo jen tak, je zcela nasnadě. Způsobů, jak pohlížet na výsledek takového snažení je více. Velice snad se dá upadnout do rozpaků, zda je vůbec dramaturgicky vhodné uvádět takové dílo. Například jen proto, že nacvičit zcela nový systém v tak krátké době je téměř nemožná věc. Záleží pak na každé složce souboru, každém zpěváku i nástroji, aby teoretický model vešel v dokonalou praxi. Orchestr v obou dnech potvrdil, že čím delší čas tráví v blízkosti šestinotónového harmonia, tím přesněji dokáže požadované intervaly krájet a řezat. Obrovské úsilí, se kterým orchestr spustil předehru ve druhé premiéře, kdy opravdu zmizel nejasný bzučivý zvuk a rozvířil se ostrý harmonický neklid, bylo bohužel přerušeno technickou chybou. Pro nehrající klávesy, které suplovaly některé části harmoniového partu, bylo potřeba představení přerušit a začít od začátku. Tento razantní přístup velmi oceňuji, ač hledání nového soustředění stálo všechny strany spoustu sil. Možná i proto více vynikly zvukové nesrovnalosti způsobené prapodivnou amplifikací zpěváků, harmonia, začlenění sborových nahrávek atd. Zvuk budovaný orchestrem byl v mnoha okamžicích napadán podivně plechovým zvukem a při sborových nahrávkách se zvuk vyměnil úplně. Orchestr, sbor a sólisté tak zůstali jako nazí a nebylo jisté, zda si v šestinotónovém systému navzájem rozumí. V universu NODO ovšem vždy musí převládat pozitivní náhled na věc. Nasazení všech bylo až nadlidské a v naléhavém režijním a scénáristickém pojetí (Nekvasil+Bazika) převážila radost z velmi odvážné vize vnést tuto operu zpět do života.

Marek Olbrzymek (Autor), Canticum Ostrava, Ostravská banda, Ostrava New Orchestra / Bruno Ferrandis, dirigent

Všemožné rozmýšlení bylo následující den rozpuštěno v obrovsky silném ztvárnění opery Luci mie traditrici Salvatora Sciarina. Motivy staré italské opery v pěveckém projevu působily jako přefouknutý balónek, který se snažíte celý vrátit zpět do úst. Jako karikatura rovné čáry, která se hravě/bodavě rozmazává přesně tam, kde je potřeba. Unikátní pěvecká technika a nasazení, se kterým k tragickému milostnému čtyřúhelníku pěvci a orchestr přistupovali, se dralo až do morku kostí. S úžasnou lehkostí a precizností na všech frontách. Varšavští umělci, kteří dílo do Ostravy přivezli, se vyvarovali čehokoliv navíc a drali se po bolestné psychologii díla ve vší jeho přítomnosti. Žoviálnost, radost i žal obsažený v tradičně prezentovaných hřmotných a mohutných tragédiích zde byly izolovány a přiblíženy tak, aby se z fascinující blízkosti dalo sledovat a prožívat to, co je skutečně důležité. Režie, jednoduchá otáčivá scéna, kostýmy i precizní výkony sólistů a švitořícího orchestru člověku braly dech, až mu na obrovsky napínavém konci nezbyl skoro žádný.

Andrzej Lenart (Sluha), Anna Radziejewska (Hraběnka Malaspina)

Snaha komentovat, přibližovat a vtahovat publikum více do života uváděných děl se u letošního ročníku promítla jak do uvádění dokumentů (Hába, Komorous), tak i do večerních úvodů Borise Klepala. Poučné slovo je jistě velmi na místě a o dílech by se dalo diskutovat dlouhé hodiny (což díky příjemné festivalové atmosféře probíhá každý den velmi bezprostřední formou), ovšem možná by takovým vhledům bylo lepší vyhradit úctyhodnější místo například před začátkem představení. Byla by tak „ušetřena“ ne-česky mluvící část obecenstva, která se vždy brzy začala nudit, ošívat se a družně hovořit. Naopak si teď dovolím vypůjčit si několik slov z úvodu o uvedení světové premiéry někdejšího rezidenta OD Daniela Lo. Uvádění takových oper a ještě k tomu úplně první skladatelovy opery Klepal nazval dobrodružstvím. Se vším úžasným i strastným, co k tomu patří. Možnost uvést vlastní dílo na festivalu světového formátu se světovým orchestrem je samozřejmě unikátní věc a je skvělé, že program plný „klasiků“ je občerstven novými jmény. Bohužel zde většina nadšení opadá, jelikož A Woman Such as Myself mě zcela minula. Příběh mladé kosmetičky pracující v márnici byl nadmíru zajímavým námětem, ovšem těžkopádné a příliš doslovné zpracování stavělo autorovu prvotinu do protivné opozice k Sciarrinovi. Tvorba Daniela Lo tak postrádala osobitost, snad kvůli snaze obsáhnout všechno, z čehož zbylo jen podivné bzučení.

Nástupem ne-pěveckého kvarteta, mezi nímž se objevil i ředitel festivalu Petr Kotík, ovšem v krásných (a také již tradičních) prostorách Starých koupelen na Hlubině - Důlní oblasti Vítkovice, začala úžasná proměna. Neprávem zapomenutá skladba newyorského buřiče Juliuse Eastmana Macle (1971-1972) nastavila prostředí, které se mi pro ostravské akce zdá nejvlastnější. Renata Spisarová jednou pronesla, že člověk tady by se pořád pro něco hněval a v něčem hledal chybu. Tíhnutí k lehkosti, odvaze a drzosti pak této „evropské“ vážnosti dávají pěkně na frak. Se vší přirozenou nakažlivostí, uvolněností – nenuceností mít také za zpívající osobnosti školené zpěváky byla samozřejmě dle myšlenky autora na místě a nesla své ovoce. Mňoukání, řev i nádherné souzvuky vedly až k místům, kde se upřímnému smíchu prostě nedalo zabránit, a k třeskutému finále, kdy Petr Kotík pomalu padal ze židle a následně v leže pokračoval v recitaci, zatímco zbytek kvarteta zběsile běhal kolem pódia, křičel a mlátil do zdí. Odevšad vyzařovala lehkost, upřímnost a Julius Eastman, tvůrce se smutným životním osudem, by se jistě dobře bavil taky.

Christina Kay, Alex Dobson, Petr Kotík, Nathaniel Repasz

Lehkost, krátkost a intenzita festivalu NODO v závěrečném večeru připomínala svého staršího sourozence – Ostravské dny. Široký závěr odstartovala Komorousova opera Němý kanár a NODO 2018 pak ukončily Song Books Johna Cage. Komorous, režie Jana Horáka a Michala Pěchoučka a zábavné a uhrančivé trio sólistů pod vedením dirigenta Owena Underhilla nabídli souboj pragmatičnosti a dada s notnou dávkou humoru. Osobně si přesně takto Rudolfa Komorouse představuji a uvádění jeho oper (často právě jeho nejbližšími žáky) je asi jediná cesta, jak se k tomuto významnému českému (od roku 69 v Kanadě žijícímu) skladateli přiblížit.  Přiblížení se seancím v Black Mountain College, o kterých jsem doposud jen četl, nabídl samotný závěr festivalu. Cage prý své Song Books vždy chtěl zasadit do divadelního prostředí a letos se mu to konečně splnilo. Devadesát minut přesně načasovaných úkonů, zpěvu, pobíhání, ruchů a pletení copů byla sestavena tak nějak ze všeho, co byste od Johna Cage čekali. Jestli to byla návštěva něčeho skutečně nového či se přehnaně řečeno jednalo o povedenou muzeální exkurzi, to se u nové hudby řeší snad od nepaměti. I samotné nastavení posluchače (neplatí pouze pro Cage!) je vždy rozhodující a nuda a fascinace jsou si zde blíž než kdekoliv jinde. Je to vlastně jako s židlí, kdy se sami o sobě rozhodujete, jestli vás bude tlačit, anebo budete sedět jako ve vatě. Být posluchačem takové hudby je obrovsky náročně. A stejně tak je to úžasná zábava – pokud máte tak unikátní hřiště, jakým Dny nové opery Ostrava dozajista jsou. Obrovské díky za ně!

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!