Jan Hocek Zápisky melomanovy 386. 7. 2018

John Coltrane zemřel 17. července 1967. Nevím, zda svítilo slunce či pršelo a bylo chladno. Po 51 letech se mi tento způsob léta nezdá jen poněkud nešťastným. A tak meloman píše poezii. Vzývá slova. S vírou, že dokáží změnit svět. A nebo byť jen jediného člověka, který dosud pouze nenáviděl...

 

                                                                   TRANE LITANY
                                                  (LITANIE K JOHNU COLTRANEOVI)

Co o tobě vím, Trane?
Tvůj saxofon není pouhý hudební nástroj. Je to falus, pokroucený jako všechny symboly pohanství i víry v boha. Vybuchuje pod náporem tvého dechu a slin, dechu zčernalých plantáží a zheroizovaných ulic, slin vzývání a proklínání...
Love Supreme

Jaké to bylo dotknout se Vesmíru? Tápat v něm, dokud jsi to nenahmatal a nevyrval ze Stvořitelova těla? V té černotě a mrazu najít takové tetelivé a hladivé teplo, není tohle zázrak? Jediný opravdový zázrak?
Love Supreme

Prostý motiv. A přesto je v něm všechno, o čem sníme a co nám uniká.
Sluch to zaznamená.
Srdce také. Snad.
Jenže v mozku, v té šedivé, nepřehledné hmotě, se to zase rozprskne jak napalm, rozplyne v nezřízeně zdevastovaných buňkách.
A z úst nám šlehá zase zkáza.
33 minut chápeme, co je krása.
Zbylých 23 hodin 27 minut vyznáváme ošklivost...
Love Supreme.


Poslouchala tě večer co večer jedna prenatální dívenka.
Její neklid a snad i strach, co ji čeká venku v tom strašidelném světle, které je temnější než útroby matky, tehdy pomíjely. A ten človíček, prý nehotový, plul kamsi, kde se zhmotňuje bezpečí. Mokré, třepetavé, mazlivé, hladivé, mámivé, sametové. Prvotní bezpečí. Pravěké bezpečí. Úsvit, nikoli třesk.
A pak v časech už uznaného lidství usínala ta dívenka pokaždé, když slyšela ty tóny, jež vyháněly z jejího tělíčka bolesti a z duše zlé můry...
Love Supreme.

V nejčernější temnotě jsi dokázal nalézt světlo.
Ze svého těla s rozpadajícími se vnitřnostmi rval jsi svobodně krvavé, slané, modře planoucí cáry tónů. Rozséval jsi požáry v předměstských slumech, prezidentských palácích a univerzitních půdách.
Také na půdě starého sudetského domu, kam jsem tě chodil poslouchat, protože otec byl zavilý swingař a jeho řev a pohlavky byly pádnějšími argumenty. A pak jednoho dne, to už byl vážně nemocen a začal si tykat se Smrtí, udělal něco, co mi vyrazilo dech. Začal číst bibli a rozbrečel se, když jsem mu pustil tvou baladu Naima. Až potom jsem mu přiznal, že jsi to ty, Trane. Řekl: „Do prdele, tak to jsem taky propás'.“
Love Supreme.

Ještě jsi byl kluk, když ti během jediného roku zemřeli teta, dědeček a pak i otec. V té době ses vrhl na hudbu, krotil jsi klarinet, až ti puchly rty. Hudbou proti smrti, co jiného ti zbývalo?
Do lásky daleko, do porozumění daleko, do slávy daleko, plivancům blízko, k opovržení blízko, k pískotu, co by kamenem dohodil. Rty zkrvavené, mokvající, játra ale zdravá, žíly zcelené, to jsi ještě měl strach z injekční stříkačky v nemocnici pro černé. A měl jsi strašně daleko k Bohu a jeho cizokrajným bratrům. Všude byli lvi. Páchl dehet. Bodalo peří. Zařezával se provaz. Súfisté bloudili po poušti. Hinduisté byli němí, strnulí a přežraní hovězím. A kdesi na konci nekonečna...
Love Supreme.

  
Trane, zdál se mi sen! O modrém vlaku.
Vezl všechny ty apoštoly jazzu a blues, bylo jich tolik, že někteří museli sedět na uhlí, vesměs šlo o bílé svaté, takže nakonec ten modrý vlak vezl jen samé černé. Bloudil mezi peklem a nebem, všude bylo zavřeno, prý z důvodu inventury. Od – do, bylo to nadlouho, zodpovědní vedoucí mezitím chlastali krev dětí z Little Rocku a Lidic. Vlak do stanice Touha. Toužení, svědění, chtění, stětí, štěstí, ševelení, žíznění, zžíravění, zesměšnění, smíšení, stísnění, zmínění, zpevnění, zapovězení. Zvítězí?
Love Supreme.

Tvoje hudba je jako milování.
Není to sex ad hoc. Není to sex jediné anonymní noci. Není to bezuzdné vyměšování na veřejném záchodku. Není to další hnědé telefonní číslo na zeď. Ani do tajného seznamu. Ani do notýsku ze srdcem na pozlaceném coveru.
A už vůbec to není stroboskop neurvalých tanců se slinami v koutcích úst.
Oči dravců.
Oči lovců a obětí.
Není to hudba ke smrtelné zábavě, třeskuté jako rtuť.
Hudba k nepřetržitým průjmům tělesných tekutin.
Nikdy nekončícího smíchu a křečí.
Není to hudba k vylidnění...
Love Supreme.

Sakra, Trane, proč je tvoje hudba čirou tyranií?! Co jsi nám chtěl vlastně sdělit? Že jsme nýmandi, nicky, když nejsme schopni tvořit takovou krásu? Jsi něco víc? Jsi Bůh?
Proč jsi nás zahltil tak úžasnou hudbou?
Vtloukáš do nás poselství lásky, nenecháš nás ani vydechnout, natož se znovu nadechnout! Zalykáme se slzami, zoufalstvím. Řveme, štkáme, bráníme se, revoltujeme sami proti sobě, odvrháváme sebe a všechny, kteří pro nás chtějí dýchat. Přitom se nabízíme těm, kteří o to nestojí. Rozdáváme se tam, kde je jen zkáza a černota a zápach a hniloba a zmar.

Tohle jsi přece nemohl chtít?!
Love Supreme.

Naimu pohltil podezřelý dav, masa stejnostejných tváří a těl, s prázdnými srdci a mrtvými svaly, s vírou už jen v dožití, dav zklamaných, odvržených, nepotřebných, studeným potem zlitých.
Zjevila se Alice.
Žena s hlavou v indických oblacích, s Vesmírem v ústech a pohlaví, s prsty rozněžnělými harfou, žena hltající, žena vibrující, žena óm.
Tys zasažen, zmámen, znovuzrozen, vtažen, očištěn.
K zešílení.
Začal jsi tóny plivat, chrstat, prskat, plískat.
Aby se pak pojily v drásavý proud hudby, v níž zavládl chaos svobody.
Ale to ti bylo málo, Trane!
Zcela jsi vykolejil, ale neztroskotal.
Naopak!
Rozkřesával jsi jeden kód za druhým.
Rozplétal šroubovnice, nosiče života a smrti, abys z nich vytřískal tu nemilosrdně všežravou a k zblití vychechtanou relativitu.
A rehabilitoval tak jednou provždy...
Love Supreme!

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!