Z.K. Slabý Daniel Lentz: River of 1,000 Streams; John Luther Adams: Everything That Rises; Peter Garland: Moon Viewing Music19. 7. 2018

Kalifornské vydavatelství Cold Blue Music bývá právem označováno jako neustále riskující, experimentující, pohybující se od minimalismu k maximalismu, naplněné (pra)zvláštní atmosféričností, prostě jako domov „mnoha hudebních pokladů". V jeho programu figurují například skladatelé Chas Smith. Larry Polansky, Jim Fox, Michael Byron, Michael Jon Fink nebo Rick Fox a samozřejmě i trojice novátorů, jejichž nejnovější alba ke mně dospěla z amerických Venice.

Daniel Lentz, narozený 10. března 1942 v Pennsylvanii a žijící v jižní Kalifornii, má na svém kontě přes dvacet kompaktů na Aoede Records, New Albion Records či Icon Records, především však na Cold Blue Music, kde jeho opusy jako In the Sea of Ionio, On the Leopard Altar nebo Los Tigres de Marte, abych jmenoval ty nejposlednější, jsou hodnoceny jako naplněné současnou hudební senzibilitou, jejich fragmentárnost se podle kritiků prolíná do komplexního procesu a je naplněna infúzí radosti z tvorby. Ani River of 1,000 Streams, nahraná klavíristkou Vicki Ray v únoru 2017 v Los Angeles, se z podobných postřehů nevymyká. Klavír je totiž podestírán ozvěnovou kaskádovostí, která napomáhá vyjádřit atmosféru časného jitra nad řekou Yellowstone v západní Montaně, jež skladatele inspirovala. Tento zážitek zprostředkovává hudební porozhlížení a obzírání, plné rozbřeskujícího koloritu, nepřemetného přemítání a rapidňujícího bytnění i zvonivostní valivosti. Pod zdánlivě neměnnou slupkou to kolotá, žíří, vystupňovávaně se rozčeřuje, roznekončuje, klavír rozřetelňuje odraz krajiny s nehalasivou halasností a jeho naléhavostní vydůrazňování je rozřečeně rozčeřené, plné zaplavování, protékání a kolotání. Zužující se i rozšiřující proudivost se mění v meandrovost, plnou vyvolávání a dovolávání, ovšem když se klavír v jedné chvíli z echa vyváže a více se osamostatní, je vévodivě vodivý a uminutěji náladovostní. Nicméně ozvěnovost se navrací, je opět obestíravá a rozpólovaně pohrávavá až do zesvíravé nahánčivosti. Ale my si především uvědomujeme, co všechno se do klavíru vejde, kolik toho Vicki Ray dokáže vyzvonit a odzvonit, rozřetelnit i propáděně zneutrhačnit- A když nakonec po osmadvacáté minutě (Cold Blue nezáleží na délce kompozice a nedoplňují je do „patřičného“ časového limitu) celé to opojnění pozapadá, zůstaví se dojem, který hned tak nevymizí.

John Luther Adams, narozený 23. ledna 1953 v Meridianu, Mississippi, je z této skladatelské trojice nejrozkošatěnější: neuznává žánry, komponuje i hudbu k televizním pořadům, filmům, divadelním představením atd., jeho díla oscilují mezi sólovým pianem a velkým orchestrem, ale zvláštní zálibu má pro perkuse, a to už od Green Corn Dance z roku 1974 přes Always Very Soft (2007) po Inuksuit (s vročením 2009 pro devět až devětadevadesát perkusních nástrojů). Vydával i u Cantaloupe Music, Cold Blue však průběžně ovládá majoritní podíl na publikování jeho rozletité tvorby, o čemž z nejposlednější doby svědčí třeba The Wind in High Places, Four Thousand Holes nebo The Place We Began, o kterých kritika hlásá, že jsou mysteriózně prosvětlená, že jsou to příklady elektroakustické hudby, jaké člověk slýchá jednou za dlouhou řadu let, takže se od nich nemůžete odtrhnout. Tak tomu ostatně je i u nejnovějšího díla, více než padesát šest minut trvajícího Everything That Rises, jeho (už čtvrtého) smyčcového kvartetu, nahraného v červenci 2017 v Banff Centre for the Arts „superhrdiny světa nové hudby“ (jak napsal Boston Globe) JACK Quartetu. Houslisté Christopher Otto a Austin Wulliman, violista John Pickford Richards a violoncellista Jay Campbell se před nás vynořují jakoby z nedozírných dálek, povlovně a vyhlédavě, s matovým výlisňováním, připomínajícím traurizující vymětání. Ale do takové slepé uličky se čtyři sólisté, do kvarteta poskládaní, nepustí, promotávají se do promelodizované návalnosti, nanášivě zezáhadněné, schůdné i protichůdné, hroutivé i vypínavé, spíše sklíčené (nebo zaklíčené) než holedbavé. Jsou bloudivě zakrouživí, úponkově vyvěraví, skonávají a znovu se vybuzují s rdesnovou namotávavostí, bezodešným výtočněním a perpetuální navážkovostí. Jejich umanutí je netřeskné, prohledávání pokoutňující. Tváří se ve své neměnnosti, jako by nenadálá změna byla na dosah, ale ještě ne, ještě k ní stále nedochází. Je to až zarputile napínavostní, pospojovaná závislost na základní dějové linii se rozkružuje, ale nenadrůstá, nerozmanitní, spíše se vnucuje do překrývaného smyčcování, vzrušeně narušovaného, nicméně obdobně zátažného, disonančně shodného, nevybočivě vylisovávaného. Kvartet Adamsovu předlohu perfektně, rozdrhávaně i zdrhávaně, rozkružovaně i rozkrušovaně nachází, je nezáměnný, neustále se napájí z jednoho soudku, nicméně opakování je v tomto případě matka působivého umanutí a neustále vznicované žířivosti. Nenazval bych to minimalismem, nýbrž zvyjímečňovaným repetualizováním, vždy znovu jinak zrealizovaným, soutočivě protyčným. Jde o celek, který není násilně rozrůzňován nebo zrůzňován, nýbrž zpovšechňován, je zvýlučňován právě svou porozbalovanou zakomíhavostí, zpytavou náběhovostí, kterou nic nenaruší, nic nezpochybní. Vymětavé zacloňování je posléze téměř znicotňované, avšak ustavičně plyne, až podpovrchově, je rozjímavě zatlumované, ano, visí téměř na vlásku, ale jeho krouživost, byť znicovaná, je neustále rozkryvná. Výkon kvarteta je skutečně podivuhodný, když se z prohánivé počtvernosti sesouvá do odplývání, aby se vzdalovalo posléze do nicoty, takřka neslyšně dohutňované pábením smyčců, aby se nakonec zcela zapunkvovalo. Mistrný skladatel si našel mistrné interprety.

I Peter Garland, narozený 25. ledna 1952 v Portlandu, Mayne, patří ke skladatelům, jejichž hudba dosahuje od postminimalismu k expresívnosti. Napočítal jsem asi patnáct kompaktů, vydaných na různých značkách, od Avantu přes Tzadik (na obou značkách jistě díky zásluze Johna Zorna) po New World; na Cold Blue už jsme se s ním setkali při poslechu After the Wars nebo String Quartets, označovaných kritikou jako fascinující. Moon Viewing Music, která zřejmě zahajuje řadu Nevyzpytatelně tlumené hudby (figuruje tu jako číslo 1), je autorem asociována s podzimním obdobím, jak je zobrazeno v tradiční japonské literatuře, nicméně vznikala v zimě, a ta pronikala do ní všemi možnými spáry intenzivního svitu měsíce, nejtemnějších dnů v roce, bezlistnatosti, bělosti sněhu, extrémního chladu i absence ptáků a hmyzu. Je tu pospojována nostalgie podzimu s osamoceností a potichlostí zimy. A toto vše musí vyjádřit sám samotinký William Winant, který už dlouhých pětatřicet let náleží k elitě avantgardních perkusistů, s pouhými gongy a tam-tamem. Není divu, že hned vstupní Living alone in the woods prolongovaně rozeznívá s na(d)sazovaným vytlumováním, zatamtamovaným jako předávné poselství z dáli do dáli. Už tady dokazuje, co všechno se dá vyčarovat z vymezených perkusivních nástrojů, neboť jejich zvuk posbírává téměř do orchestrování. Osamělost v mnohosti? Také Even more so perkusista nahmatává s propasírovaným nazvučováním a dvojlomým dotykováním či s opatrně roztlumovaným bazukováním. V souladu s názvem (pořád takhle) nemění rozechvělostní rozechvívání ani podvojné vytřásání, jehož zakončení je (ostatně jako ve všech skladbách na albu) odváto. Only the moon predestinuje zmíněnou roli měsíce, ale činí tak s po(z)volně vytřeskovanou nenásilností, s váhavostní nedoříkavostí a pozvolnou dunivostí, pohybovačně, leč nepochybovačně, s chvějnou zapříčeností a zacelovanou zacíleností. Ale je to As I look at the moon, které tuto měsíční vazbu rozebere do nátlačných drobítek, nehoufované stejnobraní tady působí i ve své fádnosti, nepohybně zabořivé, zavracované i odvracované, perpetuálně neútočné, nevytočivé, místy podloudné, místy chlácholné až do konečného jakobezradnění. Až zenově nevysvětlitelné je předsmrtně nachrouvavé When I die, je totiž potruchle vyčkávavé, simultánně rozvodné, až kruté ve své posouvavé neměnnosti. Připomnělo mi japonské tradiční divadlo. Zapomlkované I cleansed the mirror je jako vydlabávané z jednoho kusu, je zároveň rozechvějně šátravé a podiv(e)ně haraburdivé, nabízivě nepodbízivé a zapadavě vystínovávavé. Zaskočí podprahovou nostalgií, poznenáhlu nadorazovanou s intenzívní náměsíčností až ke konečnému zacouvání. Ti dva – Peter Garland a William Winant – se skutečně našli, vyjadřují spojité nádoby tvůrce a interpreta, kdy jeden předurčuje a druhý beze zbytku zrealizovává tuchu prvního.

Vzrušivá nenarušovanost – takové je obdobné zaměření těchto alb. Nebo ještě jinak: potichlá vehemence, introspektivní zadumanost, která může oslovovat víc než ta nejdivočejší verva. To je Cold Blue Music.


Daniel Lentz: River of 1,000 Streams

John Luther Adams: Everything That Rises

Peter Garland: Moon Viewing Music

Cold Blue Music (www.coldbluemusic.com)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!