Jan Hocek Téměř detektivní příběh ztraceného alba Johna Coltranea27. 7. 2018

„Je to asi stejné, jako by archeologové našli novou komoru ve Velké pyramidě,“ prohlásila živá jazzová legenda Sonny Rollins k objevu nikdy nevydaného alba jedné z největších jazzových legend, Johna Coltranea, jenž už ale půlstoletí nežije. Tento ztracený poklad, jak jej nazval americký tisk, představuje ucelený záznam sedmi skladeb Coltraneova klasického kvarteta, pořízený 6. března 1963 ve studiu Rudyho Van Geldera v Englewood Cliffs (New Jersey), včetně dvou zcela nových autorských skladeb. Ty ještě neměly název, takže jsou na nahrávce označeny jako Untitled Original 11383 a 11386. Nejedná se tedy o materiál, který odpadl při předešlých realizacích, ale o regulérní album, jež Coltraneovo kvarteto s pianistou McCoyem Tynerem, kontrabasistou Jimmym Garrisonem a bubeníkem Elvinem Jonesem natočilo v čase mezi tituly Coltrane (1962) a Crescent (1964). Znalci Coltraneova díla předpokládali, že nějaké takové album muselo zákonitě existovat. Jak je tedy možné, že se na dlouhých, předlouhých čtyřiapadesát let ztratilo? A je to vůbec tak úžasná událost, že se všichni muzikanti i jazzofilové rozplývají až frenetickým nadšením? Je to skoro jako detektivka, a tak to zkusme rozplést metodou některého ze slavných detektivů, vyjma ovšem majora Zemana... 

trane.jpg

Nejdříve si celou tu historii zrekapitulujme. John Coltrane se svým kvartetem vystupoval toho jara ve známém newyorském klubu Birdland. Vždy, když měl takto vypjatý koncertní program, uchyloval se rád do studia. Zde se nesnažil dosáhnout třaskavé energie živé produkce, ale nahrával nové skladby a zkoušel uchopit ty staré novými způsoby. Nahrávací inženýr Rudy Van Gelder, potažmo label Impuls! Records, mu nechávali velký časový prostor (to není jako dnes, kdy i slovutný jazzman využívá nahrávací frekvence k natočení dvou či tří alb, neboť se k další možnosti jít do studia nemusí dostat několik let), takže Coltrane toho umanutě využíval k cizelování repertoáru. Posléze vybíral třeba i z pěti, šesti verzí té které skladby tu nejvhodnější, samozřejmě v kontextu celého alba. Nejinak tomu bylo i onoho březnového dne. Poté od Geldera dostal pro vlastní potřebu první kopii pásu a uložil ji doma, kde žil se svojí ženou Juanitou Naimou. Manželství se ale v té době již rozpadalo, byť oficiálně přestalo existovat až v roce 1966. A ono okřídlené Za vším hledej ženu platilo i zde; v lednu 1962 John totiž potkal Alici McLeod, pianistku a harfistku, jež v té době hrála v kvartetu Terryho Gibbse. Příslovečná jiskra přeskočila v červnu 1963 a ještě to léto oznámil John Naimě, že odchází uskutečnit některé změny; vzal si jen obleky a saxofony a byl pryč. Na pás s nahrávkou si ani nevzpomněl, Naima jakbysmet. V roce 1965 se v Mexiku John s Alicí vzali (John, jak známo, nebyl ještě s Naimou rozveden a Alice byla těhotná, proto to Mexiko), v lednu následujícího roku Alice nahradila v Coltraneově kvartetu McCoye Tynera. Na počátku 70. let Impuls! Records redukoval náklady na uskladnění, takže master tape byl pravděpodobně zničen jako spousta jiných, aniž by si naň kdokoli vzpomněl, natož aby byl vydán. Juanita Naima zemřela v roce 1996 na infarkt, vloni byl pás s kopií pozůstalými nalezen a nabídnut vydavatelství zpět. Label pověřil Raviho Coltranea, syna Johna a Alice (nar. 6. srpna 1965), aby snímky připravil k vydání. Album pak vyšlo 29. června letošního roku pod příznačným titulem Both Directions at Once: The Lost Album. Zvolený název v bookletu, jehož autorem je saxofonista Sonny Rollins, osvětluje další saxofonový velikán Wayne Shorter: „Jde o radu, kterou mi Trane kdysi dal ke komponování. Abych začal psát hudební větu odprostředka a pak pokračoval zároveň k úvodu i k závěru. Oběma směry najednou.“  

Naskýtá se mnoho otázek. Za nejdůležitější, protože stěžejní pro pochopení takového masivního zapomnění všech zúčastněných stran, považuji odpovědi na tyto: Proč label album tehdy nevydal? Proč na tom netrval sám Coltrane? Že tak neučinila Naima, se dá pochopit. V jejím případě bych se nedivil, kdyby pás z pocitu zhrzenosti či ze vzteku zničila; naštěstí tak neučinila. Možná na něj jako jediná doopravdy zapomněla, vzhledem k rozpoložení, v jakém onoho léta 1963 musela být. Mám totiž takovou verzi, a čím více nad ní přemýšlím, tím ji považuji za pravděpodobnější; totiž, že album tehdy nebylo vydáno z popudu samotného Coltranea. Ano, můžete namítnout, že mohl také zapomenout, vzhledem k tomu, že byl prudce zamilován, a tudíž myšlenkami zcela jinde, ale nezapomněl by Gelder, nezapomněl by label, pro nějž byl Coltrane nejcennější devízou, nezapomněli by jeho spoluhráči. A proč se Coltrane takto zachoval? Byl už prostě jinde! Doslova. Byl v úplně jiném hudebním světě, ovlivněn nejen vlastním studiem východní hudby a spirituální fiozofie, ale právě novou ženou ve svém životě. Ona Johna definitivně svedla k jinému, v té době nejavantgardnějšímu pojetí jazzu a k začlenění především tradiční indické hudby. Mimochodem, Alice McLeod přijala také sanskrtské jméno Turiyasangitanda, později Turiya Alice Coltrane. Již předtím ale John obdivoval Raviho Shankara, virtuóza na sitár, díky němuž pronikal do tajů severoindických rág. Zapisoval si indické stupnice a začleňoval je do svého hraní již někdy od roku 1960. Dalším prvkem, který jako první použil v jazzu, je držený tón nebo souzvuk, tzv. drón. Již slyším námitky ohledně výše uvedeného výrazu nejavantgardnější pojetí – a co free-jazz? Jak známo, Coltrane se vymezoval vůči tomuto stylu, protože jej považoval za nekomunikativní a málo spirituální. V posledních dvou letech života (1965-67) se k němu v podstatě dostal také, ačkoli tento termín nadále odmítal. Především díky Sun Ra a Pharoahu Sandersovi přestal totiž free-jazz čerpat pouze z afrických kořenů, jako tomu bylo při jeho zrodu a v prvních letech existence (Ornette Coleman, Archie Shepp, Albert Ayler, Jimmy Lyons...).  

lost album.jpg

Dále: Po natočení absolutního majstrštyku Love Supreme v prosinci 1964 již pro Coltranea nebyl důvod vracet se k něčemu, co bylo tak vehementně překonáno. Vzhledem k tomu, že se po albu Ascension (1965) rozešel nejen s Tynerem, ale zakrátko nato i s Jonesem, kteří nedokázali skousnout odklon od modálního jazzu, byl neomezeným pánem nejen nad svou hudbou, ale i nad svou minulostí. Tu vlastně zavrhl, a když na koncertech hrál starší repertoár, měnil jej k nepoznání – slyš třeba album The Olatunji Concert: The Last Live Recording, kde standard My Favorite Things proměnil ve více než půlhodinové jaderné štěpení a explozi. Když jsem onehdy tento záznam pouštěl kamarádovi z jedné grindcorové kapely, prohlásil, že jejich muzika je proti tomu pouhý čajíček...  

Nabízí se otázka, proč Impulse! Records desku i tak nevydali, když s Coltranem měli smlouvu a jeho nesouhlas by mohl znamenat její porušení. Tady už je to značně spekulativní. Možným důvodem by mohla být třeba krize vydavatelství. Ale vzhledem k tomu, že produkce Impulse! se onoho roku definitivně prosadila i v Down Beatu, který ji ještě před pár lety označoval jako anti-jazz a najednou jí uděloval i pět recenzentských hvězdiček, zdá se být toto vysvětlení zcestné. Pak už lze jen smeknout před samotným Coltranem, neboť jeho renomé bylo pravděpodobně ještě větší, než jsme dnes schopni pochopit; bylo dokonce víc než byznys!  

cover.jpg

Samozřejmě, že vydavatel, Ravi Coltrane, muzikanti, ti všichni nešetří superlativy a pějí chóry na ztracené album Johna Coltranea. Vidí v něm nejen ohlédnutí za bebopem, na který Coltrane navazoval a který dovedl k uměleckému vrcholu, ale i poctu písňové melodičnosti a blues. A navíc nahlédnutí do budoucnosti. Jenže ten nový pohled je ještě poněkud krotký, byť je stále co poslouchat i se zatajeným dechem. Zkoušení nového výraziva lze vystopovat zvláště v místech, kde se kvarteto zredukuje na trio či dokonce duo. V obou případech dostává černého Petra pianista McCoy Tyner. Nejvzrušivější jsou dueta s bubeníkem Elvinem Jonesem; ten hraje obzvlášť bouřlivě a drží s Coltranem krok. Slyšíme je nejen v obou nových skladbách, kde saxofonista použil sopránku, ale též v One Up, One Down s tenorem. Mám k dispozici de luxe vydání, jež obsahuje druhý disk s alternativními verzemi; zde vybuchují dvojsóla saxu (tenora) a bicích i ve dvou ze tří uchopení Impressions. Pozoruhodné (a vzácné) je strhující Garrisonovo bručivé sólo smyčcem v úvodním tracku Untitled Original 11383, prvky indické hudby v Untitled  Original 11386 a Impressions, překvapivé použití operetního tématu Franze Lehára v odlehčené skladbě Vilia (s rozvernou sopránkou) či neobvyklá navztekanost tenorsaxu v jinak ellingtonovsky pojatém Slow Blues. Ale jakoby byl Coltrane více myšlenkami nikoli ve vzrušující, bezbřehé budoucnosti, ale jen o den napřed, kdy ve stejném studiu měl natáčet album s romantickým zpěvákem barytonového hlasu Johnnym Hartmanem...  

Závěrem bych parafrázoval někdejší výrok Jiřího Černého (ohledně Boba Dylana): Díky za každého nového Johna Coltranea!  

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!