Z.K. Slabý Bruno Duplant: Chamber and Field Works (2015 – 2017); Magnus Granberg: Es schwindelt mir, es brennt mein Eingeweide; Insub Meta Orchestra: 13 & 276. 8. 2018

Jsou labely rozletité a jsou labely, fascinující právě svou jednorázostí, rozfázovanou do obdobně koncipovaných, ale vždy se něčím lišících přístupů. Another Timbre, založený roku 2007 Simonem Reynellem, náleží k druhému případu, je skutečně jiný, má spojitost s komorní hudbou, nejde však o komorní hudbu, má spojitost s free jazzem, nejde však o free jazz, jeho tajnosnubnost spočívá právě v jakýchsi magických okamžicích, ve kterých tvůrci dobývají neznámo na základě improvizační soudobé klasické hudby, vyvěrající někde u Stockhausena, Nona nebo Beria, ale zároveň tyto zdroje popírající. Tři alba, která se tu tentokrát setkávají, odpovídají přesně tomu, co má Reynell na mysli.

DvojCD francouzského skladatele Bruna Duplanta Chamber and Field Works, jehož první část, ta komorní, byla nahrána v tokijském Ftarri 16. září 2017, a druhá, založená na kontaminaci s přírodou, v tokijském Hanegi Parku o tři dny později, je dokladem jeho přesvědčení, že nemíní být kopyistou, že chce vyvolávat novou fikční identitu, kterou nazývá „autofikce“ (viz jeden z jeho minulých titulů Next to Nothing). K tomu dopomáhá výběr hudebníků, soustředěných v tomto případě v Sudobashi Chamber Ensemble. Konkrétně jsou to Aya Naito s fagotem, Masahiko Okura se sopránovým nebo kontrabasovým klarinetem, Taku Sugimoto s elektrickou kytarou nebo s mandolínou, Wakana Ikeda s flétnou nebo s harmonikou, Yoko Ikeda s houslemi a někdy i s violou a Hikaru Yamada s elektronikou (pouze v první skladbě). Ti všichni se hned ve vstupní All that I learned and then forgot (z roku 2015) bez jakékoli snahy o zvýrazněnější part pro jakýkoli z nástrojů vynořují s vtíravou úlisností a s drobnými pozastávkami do tajnosnubně p(r)otišeného odhalování a zapomínání, s provnitřnělou úsporností na samé hranici slyšitelnosti se propasírovávají do oslyšně prominiaturizované zahroucenosti a zakráčivě (nikoli zakročivě) odeznívají ve vakuu doprázdnění. Where our dreams get lost (z roku 2017) je vysoukavě vyluzován s jemnocitnou zasnívavostí. Je vybřídavě vyhoukáván s opatrnickou přerývaností a hned zase zalátáván, zahalován s jemným kolísáním (něco jako šnečku, šnečku, vystrč růžky), pak opět zdůvěrněně províjen, moudivláčkově zaholedbáván a doztracenkově, s tenounkou, až vlásečnicovou vrzukavostí poztrácivě a co nejméně měnivě zapošíván. Vydřímávavě obhlédavé A place of possibilities (opět z roku 2017) je v souladu s pojmenováním tu drobným čůrkem výpustně zachvicované, tu po špetkách vyškeřované, tu zase pozadrhaně vykonejšované. Vše je tu nespádné, po(zá)zračně, ač neprůzračně vyhrucované a třeskutňoučně nenechavé.

Na rozdíl od první desky, která je i jako celek pozatichle střídmá a naznačivě potajemnělá, obnáší ta další téměř pětačtyřicetiminutový (předepsaný) fieldový zápřah pro kytaru a park lEttEr to tAku v podání Sugimota samotného. Okolní svět je přímo kytarou prozírán, Sugimoto svůj nástroj nepředimenzovává, je provázivě úsporný, zaposlouchaně neúporný, nevytřímavě zatlumovaný. Dějiště, prostřídávající pouze náznakem zvuky ptáků a zahalasení dětí, nemá rovněž výbojnost, typickou pro většinu terénních záznamů, připomíná spíše vzdálenostní mapování z nadhledu či podhledu, nejde o bezprostřední průhled, nýbrž o povzdešně provláčňovanou útržkovitost, ú(s)porně posunčinovou. Je to víc negativ skutečnosti nežli skutečnost sama, protáhlovaný, perpetuálně zamřený a chvílemi téměř bezhlesý, jakoby odedávna zaprotokolovaný, vyšisovaně prokulisovaný. Kytara si nad srostitou záběrností, připomínající sluchovou fatumorgánu, uvzatě upozamlkovanou a nanicovatě trudnomyslnou, odehrává svoji nostalgii, provalchovává střídmost pozadí (v němž se mihne i psí zaštěkání) a chvílemi je i prázdnivě šátravá nebo sbíravě zatarasňující.

Dvojalbum jako celek: nevzrušivovaná vzrušivost, obezřetňující podmanivost.

Švédský skladatel Magnus Granbeg, sídlící ve Stockholmu (ročník 1974), nahrál svoje více než hodinové album Es schwindelt mir, es brennt mein Eingeweide (z roku 2017) v ženevské Fondation l´Abri 1. září 2017 v celistvé jednolitosti. Nevšedně pojmenované kompozici odpovídá i výběr hudebníků: sám skladatel ovládá preparovaný klavír, Ana Lindal barokní housle, Anna-Kaisa Meklin violu da gamba, Cyril Bondi perkuse a pitch pipes, d´incise vibrafon, elektroniku a objekty a Christoph Schiller spinet.

Zprvu si při poslechu připadáme, jako bychom se ocitli ve starobylé zámecké komnatě a jakobybarokní zdrženlivost se spinetem a preparovaným pianem je tu táhle naznačivá a hrouživě plouživá a pokorně popojíždivá. Připomíná mi to zamyšleně vytušivé pozotvírávání deváté komnaty, podmanivě zatutlávané, stěží postřehnutelné, zatěkávané, až zajíkavé. Projíždivé a zajíždivé téma je motýlově závojované, zastíravě prohořívané, zdrženlivě obtěkávané a zneslyšňovaně zakutávané, nátřepně zatitěrňované, s nekonečnou vláčivostí rozpravné až do poslední vlásečnicové zápovědi. Celá ta zprůdušněná váhavost je petrifikovaná v zádumčivé potichlosti, je to snoubivé tichotání, vyzřetelňované z ticha do tišiny, z rozšátrávané prohlubně do jeskyňovostní tíživosti. Celá skladba se vymyká z obvyklostní pouzekomornosti, přimyká se spíše k závraťové zvratňovanosti a šálivostní niternosti bez jakéhokoli zaškatulkování a prohořívá až do konečné zámlky.

Insub Meta Orchestra nahrál v ženevském studiu Ernesta Ansermeta v červenci 2016 13 unison, což je první, dvacetiminutová část alba 13 & 27, a 27 „časovek“, kompozičně i dirigentsky vyhroužených Cyrilem Bondim (zároveň s harmoniem a basovým bubnem) a d´incisem (vybaveným laptopem).

Samotný orchestr čítá sakumprásk i se jmenovanými dvaatřicet členů, avšak nedejme se tím počtem nikterak mýlit. V prvním případě jde o podrušné unisonní ostrůvky, propauzovaně prozvučované na potišinové vlně nenávratných výprav – kam? vpodstatě do vychýleného nebo nachylovaného prázdna, líně se vlekoucího v zátočinovém neproudění a obemykání. Jako by se hudebníci teprve odhodlávali ke koncertování a okoušeli si své možnosti, tu zámluvně vyjíždivé, tu naopak až trudnomyslně vývratňované, náměrně vymezované a hned odcházivé. Je to zřejmé: toto velké orchestrální těleso je vedeno k co nejminimálnějšímu účinku, občas k takřka jen vydechovanému vysoukávání a hroužení. Podobně vyhmatované zřídelnění vřídelnění je rozvíjeno i v případě téměř třicetiminutového „tajmování“. I to je pouze zvukopudně odkrýváno, ba odtajňováno a rozvíjeno na pomezí potišení, chvílemi poněkud zapompézovaného, nikoli však bombastického. Roztíravě protichlý orchestr rozehrává promlčování, závlačňuje, nezvratně utkává a protkává vyzřetelňovaně a zároveň zatmívavě zahoroucněné dění, dynamizující pouze obezřetně, a odvratně spějící k naznačivé neodbytnosti. I ptám se: jak může tolik nástrojů, mezi nimiž jen občas rozeznáme housle, violoncello, flétny, saxofony, ale i dudy, natenčit svůj výkon do špetkovaného zadmýchávání, porozvíjeného téměř nepohybně a zah(l)ubněného až do bezedna?

Ale to je právě Another Timbre. Vše podstatné v jeho prezentacích probíhá s až zapláštněným zašelesťováním a je obměňováno s pouhou naznačivostí, tedy nepříliš. Je to vytichlé (nikoli vyčichlé) záhadňování, které však může přilákat a zadrásnit se vám pod kůži. Je to prostě Another Timbre a Simon Reynett, který přesně ví, kteří/jací hudebníci mohou naplňovat jeho touhu po jinakosti.

Bruno Duplant: Chamber and Field Works (2015 – 2017)

Magnus Granberg: Es schwindelt mir, es brennt mein Eingeweide

Insub Meta Orchestra: 13 & 27

Another Timbre (www.anothertimbre.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!