Boris Klepal Leonard Bernstein – Všechno a nic hudby 20. století24. 8. 2018

Rovných sta let by se letos dožil Leonard Bernstein – skladatel, klavírista, dirigent, učitel i vykladač hudby, a také silný kuřák. Nebýt rakoviny, možná by tu stovku v sobotu 25. srpna oslavil. A zcela určitě by z něj sálalo charisma srovnatelné s Belmondem, protože to ho na veřejnosti – a zřejmě ani v soukromí – neopouštělo nikdy. Jedna z nejvýraznějších osobností hudby 20. století za sebou nechala spoustu práce i radosti. Ale také rozporů a nedotažených věcí.  

Leonard_Bernstein_by_Jack_Mitchell.jpg

Pokud někdo uvažuje o hudebnících 20. století, Bernsteina není možné opominout. Navíc ho snad ani nelze nemít rád, byl okouzlující i přes obrazovku. Pro spoustu lidí jsou to právě jeho televizní pořady, které pro ně dodnes znamenají propojení s vážnou hudbou a seriózním prostředím koncertních sálů. Ty díky Bernsteinovi najednou ztrácely svoji důstojnou uzavřenost před vnějším světem nezasvěcených.  

Jako skladatel zasáhl Bernstein snad do všech hudebních žánrů. Jako dirigent se stal v roce 1958 nejmladším šéfdirigentem Newyorské filharmonie, navíc prvním rodilým Američanem, který ji vedl. S orchestrem ovšem debutoval už v roce 1943, kdy senzačně zaskočil za nemocného Bruna Waltera. Senzace to byla tak velká, že se druhý den dostala na titulní stránku New York Times.  

Ano, zní to už jako anachronismus. Dnes by se v koncertním sále musel odpálit sebevražedný terorista, aby se zpráva z této oblasti dostala na titulku novin. Ale poněkud anachronicky zní i připomínání prvního Američana v čele americké New York Philharmonic v roce 1958. S Bernsteinem jako by se do 20. století táhl romantismus se vším všudy – subjektivním vnímáním reality, důrazem na specifické osobní kouzlo a individuální prožívání, a v mnohém nakonec i s názory na hudbu a kompozici. „Bernstein odhaluje hudební tajemství, o kterých se dobře ví už přes čtyři sta let,“ prohlásil uštěpačně klavírista, skladatel a moderátor televizních talk show Oscar Levant, mimo jiné sólista vynikající nahrávky Gershwinovy Rhapsody in Blue z roku 1949 (Philadelphia Orchestra dirigoval Eugen Ormandy).  

Rhapsody in Blue stojí za to se chvíli zastavit, protože je s Bernsteinovou interpretací často spojovaná. Navíc Bernstein sám býval občas konfrontovaný s tvorbou George Gershwina obecně. Je známá věc, že když přišlo na kompozici, Bernstein sám sebe považoval v první řadě za seriózního skladatele. A sám se od Gershwina distancoval už ve své knize z roku 1959 The Joy of Music (česky Hudbou k radosti, překlad Eva Horová). „Gershwin a já jsme vlastně vyšli z opačných konců cesty, a jestliže nás vůbec něco spojuje, tak moje láska k jeho hudbě,“ reagoval Bernstein na  blíže nespecifikovanou kritiku, jejíž autor ho ke Gershwinovi přirovnal.   

Ve stejné kapitole Bernstein odmítá Rhapsody in Blue jako ucelenou kompozici: „Víte stejně dobře jako já, že Rapsodie vůbec není skladba. Je to řada samostatných částí slepených dohromady řídkým těstíčkem z mouky a z vody… Z Rapsodie můžete celé kusy vytrhnout, aniž jakkoli porušíte celek… můžete dokonce tyto oddíly navzájem zaměnit, a nic se nestane.“ Zní to velmi seriózně, Bernstein neopomene ani důraz na latinský význam slovesa „componere“. Ale od skladatele a obhájce současné hudby v roce 1959 by člověk čekal méně předpotopní názory – vždyť z techniky hudební koláže bez důsledného a nezměnitelného propojení jednotlivých částí by bylo možné stejně dobře nařknout i Janáčka. A poukazování na význam latinského výrazu „componere“ připomíná dětinské dogma, že „umění“ pochází od slova „umět“.  

Je paradoxní, že Bernstein se o pár odstavců dál vyznává z lásky k Rhapsody in Blue, protože „je možné mít rád špatnou skladbu“. Přiznává Gershwinovým symfonickým skladbám cit, vnitřní význam, ducha a upřímnost, jenom ne kompoziční kvality. Sám sebe přitom prezentuje jako školeného skladatele, který komponovat umí a Gershwinovy prostoty nedokáže docílit. Zcela licoměrně v tomto kontextu působí Bernsteinovo tvrzení, že není schopen napsat šlágr, protože neumí „stáhnout hudbu dolů na tu prostou, slabomyslnou úroveň“. Problém je, že kniha The Joy of Music vyšla dva roky po premiéře muzikálu West Side Story. Ten sice není prostý ani slabomyslný, ale šlágry – dnes už spíš evergreeny – přímo přetéká.  

Může vypadat hodně neseriózně, když se text o takové osobnosti, jako byl Bernstein, točí kolem pár odstavců z jedné knížky. Svým způsobem by se ale dal vzít kterýkoliv výsek z jeho přednášek nebo výkladů, a demonstrovat na něm Bernsteinovu osobnost plnou protikladů, rozporů, subjektivních přístupů a manipulací. Kdyby Bernstein nebyl americký charismatik, ale zuřivý vlastenčící komunista, mohl by z něj být klidně druhý Zdeněk Nejedlý. Uměl stejně dobře zacházet s obrovským množstvím faktů, ve kterých se vyznal, a zároveň si z nich vybírat jen ty, které se mu hodily. V kombinaci s jeho neodolatelným úsměvem a celkovou fyzickou přitažlivostí vznikala pěkně svůdná bestie. Tak strašně talentovaná, a tak zpátečnická zároveň.  

S Bernsteinovými názory na to, co dělá skladbu skladbou, by sotva mohl souhlasit i jeho vrstevník John Cage (1912–1992). V dopisu z října 1963 Bernsteinovi napsal: „Drahý Lenny: dvě věci. Zaprvé jsem opravdu vděčný, že ses rozhodl provést moji skladbu a skladby Mortona Feldmana a Earleho Browna svému publiku. Všichni si vážíme kuráže, se kterou ses do toho dal… zadruhé tě žádám, abys znovu zvážil své rozhodnutí řídit orchestr při improvizaci. Improvizace nemá nic společného s tím, co my tři děláme v našich skladbách… Pokud je mi známo, tak ve svých vlastních pracech improvizaci nepoužíváš, proto se domnívám, že tak chceš komentovat naše skladby. Naše hudba se ale zatím setkává jen s malým porozuměním a většina tvého publika ji uslyší poprvé. Bylo by nejlepší, kdyby tak mohlo učinit bez předsudků.“  

Jakkoli se Bernstein rád stavěl do pozice obhájce žijících skladatelů, zdá se, že hudební vývoj šel v jistém slova smyslu úplně mimo něj. Labely Deutsche Grammophon a Decca připravily komplet Bernsteinových nahrávek na 158 discích (121 CD, 36 DVD, 1 Blu Ray). Jedná se samozřejmě o obchodní vábničku na ty, kdo si hudbu nekupují průběžně – naprostá většina těch nahrávek už dávno vyšla jednotlivě. Při komplexním pohledu ale o něco víc vynikne, že hudby Bernsteinových současníků je na té spoustě disků pramálo.   

Bernstein svou osobností víc zpřítomňoval hudební minulost, než osvětloval přítomnost. Vytvářel zcela v intencích své romantické osobnosti svůj vlastní svět – strhující, okouzlující a omamný. Je ovšem otázka, co z něj zbývá po odečtení osobního kouzla. Pro podrobné zkoumání je tu Bernstein: Complete Works – kompletní vydání nahrávek Bernsteinových skladeb, které letos vydal label Deutsche Grammophon na dvaceti šesti CD a třech DVD. A pro koncentrovanější pohled na Bernsteinovu velkou symfonickou tvorbu komplet symfonií, který letos natočil Antonio Pappano s L’Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia.  

Je to výborná nahrávka, z níž Bernstein vychází jako autor, který toužil být velkým symfonikem. Jeho tři symfonie Jeremiah, The Age of Anxiety i Kaddish stojí na velkých tématech a velkých osobních výpovědích, ale ne na velké hudbě. Bernstein strhává naléhavostí provedení, kterému Pappano nezůstává nic dlužen, výbornými nápady a obrovským rozsahem emocí z pekel až na nebesa. Jen hudba jako by za vší tou velikostí mimohudebních prostředků pokulhávala. Jako by jí pořád bránila v rozletu permanentní snaha o osobitost, která u Bernsteina vlastně spočívala v obrovské sdělnosti. Právě v té sdělnosti, kterou se jako seriózní skladatel snažil sám u sebe teoreticky zpochybňovat. Snad nechtěným důkazem je doplněk posledního disku Pappanova kompletu, který tvoří třívětá skladba Prelude, Fugue & Riffs.  

S tímto „komponovaným jazzem“ jako by najednou nahrávka ožila vědomím, že si nikdo na nic nehraje a všechno je na svém místě: hudební sdělení i schopnosti, talent i osobnost autora. Podobný pocit se dostavuje i při poslechu Symfonických tanců z West Side Story nebo suitě z filmu V přístavu (On the Waterfront). Bernstein jako by byl doma v lehčích žánrech ne proto, že byl jednoduchý člověk, ale protože se při jejich psaní dovedl oprostit od velkých konceptů a intelektuálních ambicí. Uvolnit se a psát přirozeně. A jak by se takový Bernstein hodil i dnes, kdyby s takovým talentem napsal muzikál o současných imigrantech se stejnou invencí a pochopením, jaké měl v roce 1957 pro portorikánské gangy v New Yorku.  

V českém kontextu se hodně zdůrazňuje Bernsteinovo účinkování na Pražském jaru. Bernsteinovy životopisy ale zmiňují především vystoupení s Českou filharmonií 15. května 1946 – jednalo se totiž o Bernsteinův zámořský debut. Do Prahy se Bernstein vrátil ještě v následujícím roce. Poslední pražské vystoupení z roku 1990 má symbolickou hodnotu především pro nás. Svět si z doby rozpadu sovětského bloku připomíná hlavně Bernsteinova provedení Beethovenovy Deváté symfonie v Berlíně při příležitosti pádu Berlínské zdi. Z letopočtů Bernsteinových vystoupení v Československu vyplývá mimo jiné i to, že tu nevystoupil ani jednou v době, kdy byl na vrcholu sil. To ovšem souviselo s politickou situací a Bernsteinovým aktivismem. O bojkot komunistického Československa ho požádal Rafael Kubelík.  

Je to svým způsobem další z mnoha paradoxů Bernsteinova života. V době mccarthyovských honů na komunisty (1946–56) byl Bernstein v Hollywoodu na černé listině, i když před Sněmovním výborem pro neamerickou činnost nikdy vypovídat nemusel. K práci pro Hollywood se vrátil hudbou k filmu V přístavu, kterým režisér Elia Kazan mimo jiné obhajoval skutečnost, že před Výborem neodmítl vypovídat. Bez Bernsteina se příznačně neobešla jak hollywoodská černá listina, tak vynikající film režiséra, který na touž černou listinu pár lidí dostal. A hudba 20. století se bez něj také neobejde, jakkoli se o jeho přínosu dá diskutovat donekonečna. Třeba ve srovnání s Pierrem Boulezem (1925–2016), jehož důslednost, introvertní osobnost i faktická záštita poskytovaná hudební současnosti jsou k Bernsteinovi v přímém protikladu.  

Osobnost Leonarda Bernsteina vystihl skvěle polský klavírista Krystian Zimerman, který 20. září provede na festivalu Dvořákova Praha sólový part Bernsteinovy druhé symfonie The Age of Anxiety. „S Bernsteinem jsem se poprvé setkal v roce 1976,“ vzpomínal Zimerman v dokumentu Teachers and Teaching, „a od té doby jsem s ním pracoval pravidelně. Vždy jsem se ho snažil sledovat, ale s Bernsteinem je to složité. Když k němu přistoupíte moc blízko, jeho osobnost vás smete. A potom už ztratíte svou pozici – jako sólista během koncertu už nevypozorujete nic. Jste ponoření do světa hudby a teprve později se probudíte a pokoušíte se zjistit, co se to vlastně dělo. Bernsteinova génia můžete sledovat z několika úhlů. Je v něm dilema mezi intenzivním hledáním umělecké preciznosti, nebo lépe řečeno hudební pravdivosti, a světem jeho emocí. Bernstein je nejúspěšnější v integraci svého života do hudby. Cokoliv přes den zažije, odrazí se to bezprostředně v jeho večerním koncertu. Hrál jsem s ním Brahmsův Druhý klavírní koncert B dur na jeho sedmidenním evropském turné. Bylo to úžasné – každý z těch koncertů byl úplně jiný. Zážitky, maličkosti v našich životech, byly okamžitě k nalezení v hudbě. V tom si cením poctivost jeho sdělení v nejvyšší míře. Bernstein dělá hudbu totálně poctivě. A výsledkem té poctivosti je můj pocit, že v jeho podání každé dílo zní tak, jako by ho někdo napsal právě teď, i když je to Haydn nebo Mahler.“

 

Foto Jack Mitchell

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!