Z.K. Slabý Ulrich Krieger: /RAW: ReSpace/; Michael Vincent Waller: The South Shore; Dan Joseph: Electroacoustic Works; Leslie Ross: Drop by Drop, Suddenly6. 9. 2018

Newyorské XI Records, jejichž kurátorem je známý hudební skladatel Phil Niblock, se vyvinuly z organizace Experimental Intermedia Foundation, založené roku 1968 a pořádající pravidelné koncertní performance od roku 1973 (mají jich na svém kontě hodně přes 1000!). Stalo se tak v roce 1990 a jejich náplní a cílem je klást důraz na tvorbu současných skladatelů (i mladých), jejichž díla jsou „originální a elektrizující, podmanivá a průkopnická“. To je do značné míry srostenecké s Pogusem Ala Margolise, aniž se oba labely překrývají, ačkoliv ani tato záležitost není vyloučena (viz z dnešní várky XI Ulricha Kriegera s albem Winters in the Abyss na Pogusu 2015). Mezi známější autory XI patří Paul Panhuysen, Gen Ken Montgomery, Michael J. Schumacher, Alan Licht nebo Warren Burt a samozřejmě sám Phil Niblock (s dvojCD YPGPN), Ano, dvojCD: zatímco kompakty Pogusu jsou spíše nástřelem do díla toho kterého hudebníka, XI se na ně soustřeďuje na větší ploše, občas dokonce, jako je tomu v případě Davida Firsta nebo Charlieho Morrowa, na třech discích.

A právě německý skladatel, performer, improvizátor a experimentální rocker Ulrich Krieger (narozený 1962 ve Freiburgu, ale zabydlený v Los Angeles), křtěný evropskou poválečnou avantgardou, vydal na XI své dvojalbum /RAW:ReSpace/, kterému předcházelo čtrnáct opusů skladatelsko-improvizátorských (na Sub Rosa, Room40 aj.) včetně Zeitkratzeru a devět záležitostí interpretačních (viz John Cage, Radu Malfatti nebo Giacinto Scelsi). Jde o zcela neobvyklé, noise-metalové pojetí sólového saxofonu, v případě RAW blízké death a doom vyjádření a v poloze ReSpace blízké spíše temnému ambientu, vratným postupům a redukovanosti prostoru. Obě části byly nahrány živě a bez dodatečných samplů a bez čisté elektroniky na n-Farmě v kalifornském Actonu a jsou prvními výstřelky proponované Universe series a vedle elektrického tenoru si Krieger samozřejmě pohrává s pedály, vracečkami a podobně. Zatímco náplň první desky je rozdělena do pěti částí a ve dvou případech tu zaasistuje bubeník Joshua Carro, ReSpace zůstává monolitní a obnáší úctyhodných 74 minut. Okamžitě začátek, pojmenovaný Desert Center, vjede s horempádovou explozívností do šálivě šátravých zámlk a rozcupovává s třaskavou dynamitností nebo dělostřelnou hromobitností dění do ohňostrojných petard. Vše je tu vynáhlováno a rozprostraněno, pobřeskněno a rozohněno. Výbuchem na plné pecky se třeskutě rozřítí i Trona, je zatáčkově záskočná i zaburáceně záskučná, těžkotonážně vyhlukovaná a zmatečně náběžná, ale její zemětřesnost se občas sesouvá do upozaděné brumlavosti a zašmodrchanosti. Zato Needles prodrnčeně vyvěrají, jsou zámluvně proskučené a humpolácky prodrncované, zadrhované a repetitivně rozleptávané. Jejich proměnlivá úsilnost prostřídá pořvávavou nářečovost s rozšrotovávanou zběsilostí a rozmračnou rozvířenost, až rozvichřenost s vyšílenou skučivostí až do téměř-vysílení. Shoshone znamená náhlý obrat do rozvehiklovaného podroušnění s propadavým ozvěnováním, rozkolesňovaným do mrákotné rapotivosti, je takřka vymknuté z kloubů, obdokolované, vykružovaně šířivé a nevývratně závratňující. Více než sedmnáctiminutové California City sice nabírá vyhřezávanou zapoklidněnost, nicméně rozpadá se do vrtulníkového rozdrnčení, vrčivě rozšmelcovávaného do závr(a)tné rozhřímavosti, pronásilňovaně záborné, p(r)oráživé, vystřečkované do hrůzovládnosti. Po víc jak hodině mrakodrapného šílení nastane konečně šlus. ReSpace prostřídá znenadálnost s pozdržovaným oddalováním, je hned monogamně vyvěravá a hned zase přípodotkově zabalamucovaná, zaholedbaná i útlocitná, vyhrkávaně zamořivá a odhadovačně zatěkaná. Najdeme v ní pasáže zahouževnatěle vytísňované a zachoulostněně zamřelé, až zkomíravé, zatoulávané, vylísávané, pozapšklé, ochomýtavé či vrtošivě zanikavé, přívozně hádesové a zatěžkaně fatální. Celé to dlouhotraťové záhybňování je plné nanicovaté zámlklosti, zlověstnostní protichlosti a potrošné bezednosti, přemílavé s notorizující obskurností až do protrouchnivělé zapadavosti a konečného úmlku. To vše dokáže Krieger na svém saxofonu rafinovaně, s naprostou proměnou jeho identity a obvyklé vyjadřovací struktury. Podle textu v bookletu tak dosáhl Absolutna.

 

Naprostým opakem i značnou výjimkovostí ze zaběhané spíše-experimentálnosti edice se jeví The South Shore amerického klasického minimalisty a impresionisty Michaela Vincenta Wallera (narozeného 1985 ve Staten Island), křtěného Erikem Satiem, Mortonem Feldmanem, ale také Claudem Debussym či Mauricem Ravelem, což je melanž dosti rozpojivá. Tentokrát se oba disky diametrálně neliší, jsou spíše návazné, druhé dovozuje a dokládá přínos prvního. Spíše drobnější, až miniaturní skladby nebo jejich vějířová shlučování (s datací vzniku mezi roky 2012 až 2014) byly nahrány různými muzikanty a soubory většinou v New Yorku, ale také v Paříži a v korejském Seongnamu, a jsou většinou lyrické, fragmentárně romantizující, emotivně intimní, meditativní, podle kritiky dokonce „rétoricky potichlé“. Tomu odpovídá i obsazení. Hymničnosti „v proudění času ztracené země“ odpovídají jemnocitně hloubavé Anthems s violoncellem Christine Kim a klavírem Yael Manor, cellistka přejde i do totožně libozvučné a chlácholivé Armosféry di Tempo, a to s houslisty Conradem Harrisem a Pauline Kim-Harris a violistou Danielem Pannerem. Je naznačivě distinguovaná a nabízivě nenucená. Obě hudebnice, tentokráte však v triu Project SiS s pianistkou Charity Wicks, procítí i pohodovost Profondo Rosso, kdy cello vévodí a klavír je podmalovává. Sehrané trio housle, viola a cello až loudivě zpoetizují Per La Madre e La Nonna, které skladatel zasvětil matce a babičce. Je dojemně vyzřetelňované, každý tón je tu nepostradatelný pro celkový dojem, celková vtíravost se zadírá pod kůži svou potichlou naléhavostí. Pod(r)obně zjitřující je i Pasticcio per meno e piu v podání pianisty Nicolase Horvatha, je vynásobováno do nenaléhavé vzrušivosti. Úlitbové smyčce houslistky Esther Noh a opětovně cellistky Christine Kim v La Rugiada del Mattino evokují ranní rosu pospolivě a vyváženě. Totožná nálada pojí také Tre Pezzi per Trio di Pianoforte, propojivě nacházivé, zdrženlivě vyvažované a s entuziasmem rozehrávané do tušených oblastí. Promodlivě a posvěceně zaznívá Nel Nome di Gesu, duo cellistky Kim a varhaníka Carsona Coomana je nepodbízivé, spíše dosvědčivě hmatatelné ve své jemnosti, nespěchavé a lichotně malebné. Mešně vyznívá i Coomanovo sólo Organum, rozhybně provzrušované, až starodávně přehrávavé do rozhřešení. Což prostřídá vynikající sólo cellistky s pojmenováním Tacca Prima, vábivě plnozvučné, smírně snivé, dotíravé dojímavé, hebké. Obdobně za(s)líbené je sólo houslistky Esther Noh Il Mento Tenuto Alto, probíhá v pokojně překotňujícím duchu, zavýrazňovaném ve vzletné lichotnosti, nadsazované a prosazované s houževnatostí i prolehčováním, s vnikáním a unikáním, neutuchající zabíravostí a jasnou tečkou.

S vyvěravou rozpočítávaností přistupuje Dedalus Ensemble k Ritratto, flétnistka Amélie Berson, altsaxofonista Pierre Stéphane Meugé, Didier Aschour s elektrickou kytarou, Cyprian Busolini s violou, další cellistka Deborah Walker a trombonista Thierry Madiot se načítavě seskupují ve vánkové rozebíravosti, nakypřují půdu s renezanční chutí očarovávat, odkrývat viděné jakoby se sordinou a s harmonickou subtilností. Marija Ilic s nadlehčeným klavírem a Daniel Panner s violou v La Riva Sud oscilují mezi krajinomalebností a osudově subjektivním (vy)zněním, nemění sice ustálenou pozici prvního disku, ale ani ji nerozmělňují, jsou plní citu, nikoli citací, jsou niterně zesvorňováni, zdá se, že k nám zamířili z minulosti, aniž cítí potřebu něco měnit, modernizovat, převracet nebo dokonce rozvracet, pouze zdůsažňují své pocity a nacházejí v tom smír. Čtvero barokně vylaďovaných tanců zmapovává a precizuje cellistka Christine Kim v Pupazzo di Neve Partitas, nákresuje je i dokresluje, vroucní, je rozkochaná, rovnovážná i obepínavá, nestrohá i nepompézní. Atmosféricky rozdychťovaný kvintet (Itay Lantner s flétnou, Yeal Manor u klavíru, Jessica Park s houslemi, Erin Wight s violou a Clara Kennedy s cellem) v zabíravě zdůrazňovaných Variations, vzniklých po skladatelově návštěvě u prarodičů, je zprůzračňovaně nenamátkový, má uhrančivost, která se hned tak neoposlouchá, je rozkomíhaný i vodovážně vlisovávaný. Ale za zmínku stojí i ukázka z Miniatures, v podání pianistky Ilic vybuzující svěřivou zavrátilost, neprovokující, s ozřejmující soucestností melodie a rytmu. Také pětidílná Y for Henry Flynt je sólová – pro Christine Kim s violoncellem – a je zkoumavá, nikoli průzkumnická, její renovace jsou znovu a znovu nalézané, touživě mysteriózní se záběhy do sonáty, ronda nebo scherza. Jejich záměrná proměnlivost nespočívá pouze ve volbě strun (ve třetí větě jde například o dvě struny, z nichž jedna drží tón a druhá se dissonancuje), ale především v rozpětí od dychtivosti k promnuté somnambulnosti. Prostě hudebnice si zvolený základ, jak to má nabídnuto skladatelem, nejednoznačně pozměňuje, proměňuje, odivně vytváří a bez dalších nároků snuje. Záminkou Capo Finale (Panner: viola, Ilic: piano) je opět prolehčené, ale nadbytečně nenadlehčované zobrazení známé krajiny, nutkavě připomínané, minimalistně zabíravé, spočívavé a nelíčené. Panovské flétnující zalétávání Vocalise dostala na starost Luna Cholang Kang, vláčí si je s nomádním popěvováním, je poskočně hravá, nezlehčovaně nabádavá, výtišná i zátišná. Arbitrage Deux se v podání klarinetistky Katie Porter jeví jako prohloubení nebo dovýraznění předchozích čísel, je sice minuciózně paběrkující, ale vzápětí posbírávavě zacelivé, zavítávavé, toužnivé. Duo Red Desert, sestávající z klarinetistky Katie Porter a gongaře Devina Maxwella, pozamykává celé dvojalbum čtyřminutovou Arbitrage, dotíravě pohnutlivou a zádrnčivě rozharašivou, prochvívanou z pohnutého výčnělkování do drobně vyexplodovávaných potřesků. Wallerovo jihopobřežní dílo takto kolísá mezi přílivem a odlivem, jak tím, co se stalo inspirací, tak tím, co se různorodně, každopádně však i s určitou shodností odívalo do konečného tvaru. Jak tvrdím, jde v celkovém diapazonu edice o spíše tradičnější pojetí, vyabsorbovávané z minulostních motivů, nicméně právě proto zcela protipólově do ní patří.

Dan Joseph, rodák z Washingtonu, je zdánlivě dvojdomý: osciluje mezi postpunkovou minulostí a vlivy Pauline Oliveros, Terryho Rileye či Alvina Currana. Tato dvojdomost se však nenásilně pospojovává v minimalistním prodrónování a repetitivní perpetualitě. Jeho Electroacoustic Works jsou rozděleny do tří celků a vévodí v nich jeho hra na hammer dulcimer. Set of Four, nahraný v létě 2008 v domácím studiu, je založený na počítačovém procesorování a hned Opening pozotvírává ostrůvkové vybrnkávání s přelévavým pozanáhlením v pozadí, vše je tu rozhybněné, roztroškovávané, rozkolejené a rozevlavé, přešlapně rozdražďované, tryskavé i šplounavé naráz. Trio I a II odšpuntuje tento příliv do nabourávaného rozšmelcování, nadsazovaného do vyostřované záběrnosti, vyšolíchaně roztroufávané až do vrtošivé paranoidnosti. Jsou to dvě až tři roviny zároveň, vzájemně propojované a doplňované, vyvažované i provazované, roztrojčeně roztáhlované v přívalech i zakutáváních. Closing pak je povážlivě, nikoli opovážlivě zaokolkovaný, připadá mi jako hledavě promnuté halabaladění s vrtipláštným povýstřelkováním, krouživě, až sirénovostně rozcíleným, nikoli však rozčíleným. Je neutuchavě uvzatý, neprodyšně zasukovávaný do (ne)konečna. Definitivnějící Dulcimer Flight, který začal Joseph vytvářet od roku 1998 a ponechá jej zřejmě i nadále pootevřený, je kolážově variovaný (hned ve dvou zněních, každé obnášející více než 18 minut), rozmíchavě rozmíšněný i splavně plavný. Jeho nákruživost je vskutku výdržná, vibračně potřasná, začiňovaná do hejnovosti, rozklíživě rozplývavá a rozdávavá. Její nájezdné paběrkování je odpařovaně čeřivé, zaprošťované do permanentní výdržnosti, posbíravě zesvárněné a odbíjivě odplývavé s podkulisováním záběrů jenom letmo načrtnutých. Téměř šestašedesátiminutová šestá část Periodicity Piece je výsek ze šestihodinové instalace, uskutečněné v dubnu 2005 v newyorkské galerii Diapason, ovšem přetvořený a dotvořený i na základě dalších mediálních záskoků. Jakožto zde prezentovaný celek je znenadáleně poodhalovaný, po částečkách rozšifrovávaný, rozšelestňovaný, znovu a znovu rozporcovávaný s nekompaktně vyrukovávanými vpichy, horoleznými, dunivými, nenechavě nabíhanými a roztřeskutě milníkujícími. Vše se tu děje jako na dobírku, vše od hromobitnosti po nevzrušenost je zopakováváno i jemně provariováváno, připomíná to líně plynoucí pomíjivost s občasným vytěkáním mátořivosti, nerozbíravě přebíravé a nečekaně rozprášňované. Celek je do mrtě proznačkován, opuncován, nazadrmován, propeřejován, je zapomaleně vyvřelinový s nekvaltujícími zadrónováními, rozdrnčováními i odbušňováními, je prodroušen, nikoli podroušen, zavýprodejován a letzten Endes výpustkově odplejádován. A to uvádím jenom částečku nárazníkového proměňování, které v této periodicitě probíhá, Dan Joseph věru nemá nouzi o různorodé proznačení svých nákypných děl.

Na Leslie Ross je snadné najít přesnou adresu: 207 Southern Bay Road, Penobscot ME 04476. To proto, že jejím převážným zaměstnáním po několik dekád (už od doby, kdy ještě sídlila v Lower East Side v New Yorku) je replikování historických i moderních fagotů. A k tomu ovšem přináleží i „nadstavba“: nekonvenční, experimentální a nekompromisní hra na tento nástroj. Což osvědčuje zejména na dvojalbu Drop by Drop, Suddenly, vydaném na XI Records v roce 2018 a rozděleném, jak na tomto labelu bývá občas zvykem, na dvě ne zcela souhlasné části. K tomu je nutno předeslat, že Ross se nezpěčuje mikrotonálnosti, nevyhýbá se atonálnosti ani disonancím, jejími stavebními prvky může být jak jednoprstové hraní s jednotlivými tóny, tak multifonické souběhování. Dokáže pomocí i patnácti mikrofonů nástroj „vypreparovat“, svede hrát cirkulárně. Hledáte postprodukci? Nenajdete; vše se tu děje v reálném čase, byť za pomoci efektů, elektroniky a počítače. Přístup fagotistky si ověříme už ve vstupním G, záhulně naléhavém, bezprostředně přímočarém, výdržně zarobustnělém a zprostorněně promátoženém. Ale je to Note, Rest, které nad vstupem tr(i)umfuje s drnčivou výmračností, napřestávkovanou, opět a opět vyhmatávanou. Jde o zmnožované prohalucinovávání, vyrůstavé i uhýbavé, a vlastně ani příliš nevadí, že hudebnici jde více o samotný zvuk, nežli o jeho obsah, že prostě míní zaexperimentovat, co nástroj ze sebe vydá. Jinak tomu není ani v Don´t Really (Like You), vychroumávavě zabíravém, prohloučněném i zahlučovaném (jako do pověstné vrby). Tady se dění prostoplašně vyšinuje, zásečně kostrbatí, protísňuje se repetováním, chvílemi pozdrží rovinatost, ale vzápětí si zaprůvanuje. Cirkulárním žabovřeskněním a vyztužovaným drsněním rozdráždí Open Circuit, hned prozamykávaně vyhrčuje, hned zase prorůstaně trnovatí. Poněkud jinak, s ponoukavým vyhlídkováním, téma Evanescent Frequency Ross vyhmatává i prohmatává, jenomže v tomto případě už se mi zdá, že její nástroj je odnástrojovaný, že setrvává pouze zvučení samo o sobě, zapoplašněně nanášivé, rdesnovitě obtočné, zarputile propasírovávané, přitom však neustále vnořované do frekvenční stabilnosti. Šmodrchavě vyrumplovávané je Starting Dirty, Higher n´ Higher, prostřídává proreptávání a zazunkávání, je bloudivě vykrušňované, tvrdošíjně prootřesňované a vyhecovávané do poslední mrtě. Spádná horempádnost svědčí i Frayed Circuit, jehož hrouživá krouživost, zvukově popřidávaná, se jeví zároveň stalagmitovaně i stalaktytovaně, s prominimalizovávanou namotávaností. V souhlasu s názvem navazující téměř třináctiminutový Closed Circuit, a Pastoral je skutečně pastorálně velekružný, je neúmorný, ač umořovaný s nivostí i snivostí, jeho z(a)držované sólování, stále znovu rožněné i vydoutnávané, to je zvukové pokusnictví non plus ultra, a jsme v jeho zajetí, i když dodoutná. Oproti osmi hokus pokusúm na prvním disku má druhý disk na mušce pouze tři opusy (pohybující se časově mezi více než šestnácti a téměř osmadvaceti minutami). Právě pro tuto soustředěnost se tu kompaktněji daří zcelování předešlých pokusnických elaborátů a jejich vtělování do kompozičnější ucelenosti. Provzdušnělý Air, rozedmovaný s probírečnou nasouvavostí, vyburcovávanou i vybrušovanou s hymnizujícím kreščendováním a vytěsňovaným i vytísňovaným zavehementňováním, protřibuje průtažnost jepicovými nadlety. Stáložárnost se jeví jak v opatrném (nikoli opatrnickém) zavehementňování, tak ve vyvršovaném znekonečňování. Ze zamřelé táhlosti se vypoutává Water, zrovnoměrňovaná a sirénově rozzunkávaná, čeřivě bezinterpunkční i morousně tůňovitá. Když je pak hladina skladby téměř bez pohybu, téměř bez pohnutí, spěje k perpetum(ální) mobilernosti, k chytání či lovení zdánlivě bez kořisti. Toto propastnostnění se mi jeví jako proornicované, ba spíše strništní, trmácivě zavracivé. Ale dokáže někdo vyvrátit, že i nevzrušivost může vzrušit, je-li naprosto důsledná? Podobně nadržovaně, víc: zadržovaně působí i závěrečný Closed Circuit, a Pastoral, průrvově zadrsňovaný, zevrubně rozpomínavý a klíčivě sklíčený. Jeho záhubná varovnost připomíná/může připomínat Ikara, který se tentokráte pouze pokouší vzlétnout, ale nikdy doopravdy nevzlétne, zpěčuje se této bezvýchodnosti, a tím také přežívá s nárokem na nekonečnění. Ale také může jít o znekonečněnou zavírací hodinu, bezohledně proútržkovanou náladou návštěvníků, kteří setrvávají. Což o to, při tomto poslechu jsem setrval rád, vnímal jsem dohlednost i odvratnost celého sledu událostí jako benefit.

Že jsou tato alba (s vyjímkou onoho Wallerova) nekompromisní až nadmíru? Ale o tom přece XI Records většinou jsou. A když jim podlehnete, mohou se stát docela návykovými.


Ulrich Krieger: /RAW: ReSpace/

Michael Vincent Waller: The South Shore

Dan Joseph: Electroacoustic Works

Leslie Ross: Drop by Drop, Suddenly

XI Records (www.xirecords.org)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!