Jan Hocek Zápisky melomanovy 407. 9. 2018

Konec prázdnin. Pro mne již několik let toto období znamená vyvrcholení celého roku, pak už čas pro zážitky skomírá. Letos měl být obzvláště peprně okořeněn dvoudenním undergroundovým festivalem s příznačným názvem Napříč – konec léta u Skaláka. Se ženou jsme 24. srpna vyrazili natěšeni směr Skalákův Mlýn u Meziříčka poblíž Telče, do kraje úzce spjatého s Ivanem Martinem Jirousem. Když už jsme se sem nedostali v červenci na festival Magorovo Vydří, o to více nás to sem táhlo před plánovanou cestou na magickou Šumavu, jež pro nás představovala onen vrchol léta. Do Mlejna, jinak také Parku kultůry a voddechu pro nepřizpůsobivé, jsme dorazili naladěni nádhernými zážitky z jiné undergroundové akce, která v květnu proběhla ve východočeské Vraclavi. Nešlo nám tentokrát ani tak o muziku, jako o atmosféru, kterou dokáží vytvořit otevření a usměvaví lidé s dlouhými vlasy, tzv. máničky; i když mnozí mají již na zádech pět, šest, ba i sedm křížků, jsou někteří jako malé děti, které by objaly všechny lidi kolem sebe.

Přitom většina z nich zažila v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech doslova peklo. Oni tento výraz odmítají použít, i když někteří jejich kamarádi pod brutálním tlakem společnosti, včetně vlastní rodiny, spáchali sebevraždu nebo raději emigrovali. Komunistickou mocí byli považováni za jakýsi živočišný druh, škodnou, kterou by bylo nejlepší vyhubit; výrazy jako výtržníci, příživníci, zavšivená a špinavá mládež či zženštilí gangsteři se sklony k homosexualitě patřily k těm mírnějším. O tomto tématu ostatně pojednává znamenitým způsobem kniha antropologa Filipa Pospíšila a historika Petra Blažka s výmluvným titulem Vraťte nám vlasy, již vydala Academia v roce 2000. Vraťte nám vlasy, provolávaly máničky v září 1966 na Václavském náměstí při demonstraci, která byla reakcí na srpnovou štvanici státu na dlouhovlasé lidi (název akce Vlasatci), kdy jich bylo na čtyři tisícovky odchyceno a násilně ostříháno, mnohdy veřejně. Pokojná demonstrace skončila zatčením dvacítky účastníků, z nichž bylo 14 odsouzeno, sedm nepodmíněně (až na 18 měsíců). Mimochodem KSČ (tehdy ještě bez M) vadily i suvenýry s Vinnetouem, jež se hojně u nás prodávaly; ten měl také dlouhé vlasy. Táta mi je kupoval v jedné trafice, kde měl známou; ta mu je schovávala do chvíle, než k ní vtrhla jakási svazácká hlídka morálky a škodlivý tovar zabavila.

Ale ouha! Ve Mlejně mániček poskrovnu. Ztráceli se v davu spíše punkových, hardrockových až hardcorových příznivců; místo květin železo. Seděli jsme u dubového stolu s jednou takovou partou; bavili se jen o chlastu, jebačce a podobných radovánkách. Byli jsme ještě pod vlivem Švehlovy knihy Magor a jeho doba, takže jsme se ani nesnažili o společenskou komunikaci. Já vím, že i tyto atributy naplňovaly onu dobu, ale nějak jsme vycítili, že bychom se s Plastikama, Labutími písněmi a Bondym asi nechytali. A jak přibývalo opilých lidí, úžasné a jinak bezpochyby inspirativní prostředí Mlejna ztrácelo kouzlo lidské pospolitosti. Nakonec jsme vzali zavděk autorskými čteními v komorním prostředí mimo hlavní dějiště, kde nás byla jen hrstka, a druhý den brzy ráno jsme o den dříve odjeli na Šumavu. Cestou jsme navštívili Magorův hrob a zapálili mu tam svíčky. Bylo nám smutno.

Nepatřil jsem mezi máničky, ačkoli jsem vyznával jejich životní postoj. V sedmdesátých letech, kdy jsem dospíval, až dospěl, lpěl jsem na dlouhých vlasech. Pravděpodobně první rebelií proti maloměšťáctví rodičů bylo proměnění pěti korun na holiče v deset kopečků zmrzliny. To mi mohlo být tak dvanáct. Poté máma zvala holičku, její známou, raději k nám domů; v okamžiku, kdy vytáhla nůžky, utekl jsem na zahradu, kde mne posléze honily. Ale nedohonily. Podvolil jsem se jen kvůli pokusu dostat se na střední školu. Když jsem neuspěl, rok jsem pracoval a vychutnával svobodu daleko od domova; k tomu pochopitelně patřilo opět háro. Když jsem se poté na školu dostal, byla to geologická průmyslovka v Příbrami, kde se na délku vlasů nehledělo. Muselo se stříhat jen před maturitou; kdo se ovšem nepodvolil, nebyl ke zkouškám připuštěn. Tehdy jsem se jako mánička opravdu cítil, protože jsem každou neděli poslouchal na Svobodné Evropě hudební pořady Karla Kryla, kde zněly písničky Třešňáka, Hutky, Vokaté, Soukupa, Veita atd., i na Plastiky občas došlo. A v neděli jsem doslova ujížděl také na půlhodinkách Jacka Allena v českém vysílání BBC (Volá Londýn). Hrál tam všechno možné, od jazzu po bigbít, také na přání. Měl jsem přezdívku Argus; kamarád měl odkudsi stejnojmennou desku britské rockové kapely Wisbone Ash, kterou jsem k němu chodil často poslouchat.

Pamatuju si, že jsem si k 18. narozeninám přál tehdejší obrovský hit (ale československé stanice ho nehrály) Johna Milese Music; prožíval jsem tehdy srdcebol a já se v tom masochisticky rochnil. Ach, ty kruté časy malin nezralých! A do toho ještě máma, která mne každou neděli před odjezdem do Příbrami zkoušela z ruštiny, v níž jsem plaval. Bylo to v čase vysílání oněch hudebních pořadů, takže v ten den letěla učebnice ruštiny dokonce ven oknem. Byl slunný zářijový den, takže bylo otevřené.

Až mnohem později jsem se dozvěděl, kdo byl Jack Allen. Ve skutečnosti se jmenoval Bohuš František Šimsa, ale jako skladatel si zvolil jméno Karel Janovický. Jako devatenáctiletý v roce 1949 emigroval, o rok později začal studovat ve Velké Británii; v roce 1956 pak absolvoval prestižní Royal College of Music. V letech 1964-67 pracoval jako producent v BBC Radio3, celá osmdesátá léta dokonce šéfoval československé sekci BBC. Proslavil se nejen jako skladatel moderní vážné hudby, ale byl i členem Společnosti Antonína Dvořáka, a zasloužil se tak o uvedení rozměrných vokálních skladeb a oper českých autorů v Londýně, zvláště pak Janáčka a Martinů. Ale v mojí paměti zůstane navždy jako Jack Allen, kamarád ze Západu.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!