Jan Faix Kurt Liedwart – Petr Vrba: Punkt10. 9. 2018

Kurt Liedwart je z Moskvy působící experimentální elektronický umělec, jenž má na svém kontě spolupráci s opravdu početnou řadou osobností v rámci mezinárodní improvizační scény. Především v loňském roce se rozrostla také jeho komunikace a spolupráce s naším domácím předním hudebním experimentátorem, hráčem na dechové nástroje a elektroniku Petrem Vrbou. Jejím nejnovějším plodem je CD čistě elektronických duetů, nazvané Punkt, které vyšlo na Liedwartově pozoruhodném labelu Mikroton. Výběr a produkci kusů vzešlých ze studiového nahrávání provedli hudebníci velice pečlivě, každý má svůj odlišný vnitřní vývoj a osobitou barevnost a stojí zato naznačit charakteristiku každého z nich zvlášť.

V prvním tracku Surrender se čistě syntezátorový vývoj konfrontuje s mnohem organičtější a psychedeličtější vrstvou zvukového příběhu, který by mohl mít syžet třeba takovýto: odlet, transfer, počátek průzkumu, přibližování k objevu, nečekané zmizení či zánik zkoumaného objektu, zpytování svědomí. Druhý má proti prvnímu epickou linii spíše zakrnělou, což trefně odpovídá názvu God. Nahlížíme do jakéhosi těkavého mnohovrstevnatého stavu a dojmy, jako že se třeba nacházíme ve fázi startu velmi originálního experimentálního techna, jsou dlouho jen prchavé, avšak někdo se i během těch dvanácti minut dočká, tak to přeci s bohy chodí. Každý z hráčů zde navíc jinak přistupuje k reverbu, takže se může jen málokdy při poslechu vytvořit trvalejší představa o pevném prostorovém rámci, v němž pohyb všech elektronických struktur probíhá. Dovolím si poznamenat, že jak znám aktuální hráčský vývoj Petra Vrby, tak tuším, že on v tomto typu souhry přítomnost velmi vysoce metafyzické abstraktní poezie vycítil.

Kompozice Hot Spot nás uloží na koberec z pevných syntezátorových vrčivých harmonických dronů, melodickou linii nese především proměnlivě poskakující filtr po šťavnatých alikvótách, komunikace jednotlivých partů je blízká kusu předešlému. Flowering již pevný techno-základ v rytmice má a zároveň se nám v táhlých tónech v náhodně generované výšce v přibližně houslovém rozsahu i v průbězích á la smyčcové tahy a v náhodných nastaveních filtru může vybavit abstraktní reminiscence třeba i na Jeana-Michela Jarreho nebo raného Vangelise. Mezitím se v nečekaných odstínech rozpulzují i další parametry v noisovějších vrstvách, je to radost sledovat.

Dust je opravdu najednou sledovatelný přes jakousi prašnou mlhu, kdoví jestli za ní nesedí urputně psychedelický hráč na elektrifikovaný trumšajt, ale dostaví se skok do nádherného až skoro orchestrálního minimalistického finále, prach se sice bude usazovat ještě dlouho, ale vize daleké budoucnosti je pozitivní, že časem prach a další rušivosti ve světě skladby přestanou překážet. Závěrečnou Call me je možné chápat třeba jako programní skladbu o všemožných úskalích, která zažívá cestující telefonní signál, je to věčná nejistota, hlídání si agresivního okolí při rychlém průletu. Na půdorysu pěti minut zde máme jeho chování jako pod mikroskopem. Ve světě vlnění se již samozřejmě na romantismus nenarazíme.

Málokdy jsem se se setkal u abstraktně elektronické desky s tak ke zvuku přiléhavými názvy pravděpodobně z velké části instantních kompozic. Takovými detaily bych se nenechal opájet, pokud bych neměl plnou jistotu ve zvuku, na němž lze opravdu docenit poslech z kvalitní aparatury či dobrých sluchátek. Album je jedním z případů současného trendu, kdy různí hudebníci vzešlí z neidiomatické improvizace použili její estetiku k radikálnímu rozšíření svých výrazových prostředků a v současnosti svým takto vzniklým potenciálem rozšiřují pohled na klasičtější hudební idiomy, jakými jsou zde především žánry typu ambient, techno, elektro, ale třeba i klasický minimalismus á la Reich, Young nebo Glass. A to naprosto přirozeně a neokázale, jak vyznívá již z názvu alba. Vřele doporučuji.

Kurt Liedwart – Petr Vrba: Punkt

Mikroton Recordings (www.mikroton.net)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!