Petr Ferenc Iannis Xenakis: Persepolis20. 9. 2018

Persepolis není divadelní inscenace, balet ani event,“ řekl o svém nejdelším, šestapadesátiminutovém elektronickém opusu jeho tvůrce. „Je to vizuální symbolismus s paralelou ve zvuku a právě zvuk – hudba – nakonec musí zvítězit za každou cenu.“

Xenakisova Persepolis byla site-specifickou událostí – skladatel dával přednost termínu polytopos – kterou si pro festival Shiraz-Persepolis Arts Festival objednal íránský šáh Rezá Pahláví (jenž jindy zakázkou poctil například Zdeňka Lišku). Na rok 1971, kdy byla Persepolis provedena, připadalo prý dvouapůltisící výročí založení stejnojmenné antické metropole. Přesné datum událost není známo, často se uvádí rozmezí let 518-515 př. Kr. a vláda třetího achaimenovského velkokrále, Dareia I.

Xenakis přišel s multimediálním spektáklem, v němž dvojice laserových paprsků a řada reflektorů promítala nad ruinami antického velkoměsta zoroastriánské symboly, špalíry dětí nosily pochodně po okolních kopcích a vytvářely živé nápisy a z devětapadesáti reproduktorů rozmístěných v publiku, jež hru světel a architektonických siluet vidělo v dálce před sebou, zněl osmikanálový elektronický hudební kus.

Ten je tíživě monolitický, odehrává se víceméně v neměnné hlasitosti a zvukových barvách, přitom se v něm ale neustále převalují a přeskupují, ztrácejí a navracejí myriády detailů. Nejpřesnějším žánrovým vymezením co do použitých zvukových zdrojů je tu tape music – leccos je nejspíš zachyceno mikrofony, leccos syntetizováno, leccos patrně hráno i na hudební nástroje (slyším, zdá se mi, třeba smyčce a klarinet) a dále manipulováno. Výsledek je práce s magnetofonovým pásem coby surovinou k dalšímu zpracování, ať už jde o změny rychlosti nebo o střih, v ryze xenakisovském duchu, jenž stejně přesvědčivě vystupuje i ze skladatelových instrumentálních opusů.

Každou vteřinu jsme svědky nějaké změny, vzniku nové zvukové barvy a zániku, byť dočasného, jiné. Každou chvíli ucho nalézá nový motiv, který nakonec vydrží sledovat jen pár okamžiků, než bude odchyceno motivem novým. Neustálý děj, neustálé přelévání mezi náladami spíše konkrétními a spíše laboratorně elektronickými, neustálý pocit pulzujícího života čehosi, co pro svou komplexnost nikdy nepůjde obsáhnout celé.

Výsledný dojem z představení byl prý velkolepý, kdekomu evokoval kvas dávného velkoměsta, ke kterému se poutník sice nikdy nepřiblíží, nemálo ale může uhadovat ze zvuků, jež k němu město vysílá. Jiní s vědomím zoroastriánských odkazů ukotvených i v podtitulu díla – We Bear the Light of the Earth – pro představu nabízejí mnohem velkorysejší měřítka. Kdo tam ale v roce 1971 nebyl, má zkrátka smůlu; i s dnešní videotechnikou by tak velkorysý počin nebylo snadné, pokud vůbec možné přesvědčivě zachytit.

O monumentálnosti výsledku si tedy můžeme udělat představu právě z hudby, jež jediná přežila a nejnověji ji přibližuje elpíčko, které opět zvukově ošetřil spolehlivý Rashad Becker a v rámci série Perihel v březnu vydali berlínští Karlrecords. Podobně jako v případě předchozí elektronické xenakisovské edice, skladby La Légende d’Eer hovoří o tom, že jejich vydání je to zvukově nejpřesnější, míchané z originálních osmistopých masterů. Vydání, které pro LP značky Philips připravil sám skladatel v roce 1972 je dávno k mání již jen sporadicky a za sběratelské ceny, jeho japonská edice je v tomto ohledu ještě nedostupnější, CD verze zase nejsou zajedno v délce prolnutí dvou výchozích půlhodinových pásů.

Na insertu uvnitř obalu alba najdeme další nepřímý náznak měřítka, v jakém se dílo zrodilo a bylo provedeno – proslulý snímek fotografky a světoběžnice Malie Létrange, na němž skladatel v bílých šortkách, obklopen asistenty a sloupy dávné metropole, od mixážního pultu ukazuje kamsi daleko před sebe.

Reinhold Friedl, jenž karlovskou edici Perihel řídí, před časem vytvořil instrumentální parafrázi Persepole pro svůj ansámbl zeitkratzer. Na LP Karlrecords nese název KORE.

Souhrou náhod mi střídavě s Persepolí poslední dobou v uších znívá novinka Nurse With Wound, konkrétně album s remakem debutové desky britských hlukových konceptualistů New Blockaders Changez les Blockeurs z roku 1982. Zatímco Xenakis vyvolává ruch antické metropole, New Blockaders vrství drásání, bouchání a škrábání pořízené v jediné místnosti, bezostyšně přiznávají profánní původ hluků, které nehodlají nijak zvukově zkrášlovat a jejich album místy zní jako akce Kulový blesk. V podání Nurse With Wound, kteří výchozí strohost decentně podtrhli kontrastními hudebními vrstvami, je podobnost Changez les BlockeursPersepolí ještě markantnější. Jako by velké dějiny a měřítka nalézala svůj obraz v tom zdánlivě banálním, co se skrývá za dveřmi příbytků a vice versa.

Iannis Xeankis: Persepolis

Karlrecords (karlrecords.bandcamp.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!