Matěj Kratochvíl Videa na víkend - Organizovaný zločin29. 9. 2018

Lidé se sdružují do skupiny za různými účely a podle různých hledisek. A když už jsou jednou tak sdruženi, často si najdou hudbu, která jejich skupinu nějak vystihuje, popisuje, opěvuje. A to platí i pro ty případy, kdy se lidé sdružují za účelem páchání zločinných nepravostí. Napříč světem i historií najdeme řádku případů, kdy skupiny organizovaných zločinců měly a mají svoje hudební formy, někdy pro zábavu a reprezentaci, jindy jakou jednu ze součástí byznysu. Jim věnujeme videa pro tento víkend.

A samozřejmě při tom nelze opominout klasiku první poloviny 20. století, Třígrošovou operu Kurta Weilla a Bertolta Brechta s hitem o Mackiem Messerovi. Weill v něm vyšel z historického formátu kramářské písně, žánru plnícího po několik století funkci bulvárního tisku. Jednoduchá melodie s flašinetovým doprovodem, text o krvavých mordech a k tomu tabule s ilustracemi. Král londýnského podsvětí s klidem poslouchá, jak se o jeho zločinech zpívá na náměstí.  Postavu šarmantního zločince a celou kostru příběhu si autoři vypůjčili z barokní opery Johna Gaye a Johanna Christopha Pepusche, ti se zase inspirovali skutečným anglickým zločincem Jackem Sheppardem.

U nás se písně chopil Miloš Kopecký.

Drsnou romantiku kriminálnických part s vlastním kodexem cti u táborových ohňů ztělesňuje píseň Máňa.

Ovšem původně jde o píseň z kriminálního prostředí ukrajinské Oděsy 20. let 20. století, známé pod názvem Murka, která se na Ukrajině a v Rusku dočkala nespočetných verzí. Na svých cestách se ji naučil spisovatel, tramp a světoběžník Géza Včelička (možná když v roce 1934 navštívil sjezd sovětských spisovatelů), který napsal český text. I v originále se zpívá o dívce z kriminální party a její jméno je právě Murka.

Romantický obraz mafie jako spolku ctícího vlastní, byť drsné pojetí spravedlnosti má kořeny v 19. století a ty lze vystopovat ke konkrétnímu dílu. Spisovatel Giovanni Verga vydal povídku Cavalleria Rusticana, česky Sedlák kavalír v roce 1880 a cíleně v ní vykreslil idealizovaný obraz rodinné cti a krevní msty spojovaný s tehdy se právě rodící mafií. Z povídky vznikla divadelní hra a z ní pak dodnes populární opera Pietra Mascagniho. Ne náhodou hudba z této opery doprovází finále třetího dílu filmového Kmotra.

Kalábrijská odnož mafie zvaná 'ndrangheta má vlastní repertoár lidových písní.

Když se v 50. letech zrodil rock and roll a začaly se kolem něj točit peníze, ujaly se nového žánru struktury italské a židovské mafie v New Yorku. Morris „Moishe“ Levy, na něhož si po letech došlápla FBI, měl pod palcem spoustu idolů americké mládeže, mezi nimi skupinu Frankie Lymon & The Teenagers.

V 60. letech zase Levy vzal pod svá křídla Tommyho Jamese, autora mnoha hitů.

Podobně se organizovaný zločin proplétal hip hopem. Někdy šlo o spojení skutečné, jindy jen o pózy inspirované mafiánskými filmy. Každopádně se v 90. letech na východním pobřeží rozvinul specifický žánr plný odkazů na filmy jako Kmotr a další.

Organizovaný zločin na Balkáně na konci 20. století intenzivně prorostl do politiky a v Srbsku si oblíbil žánr zvaný turbofolk. Mix syntezátorového popu s melodiem šmrnclými lidovkami a milostně-národoveckými texty vygeneroval v éře Slobodana Miloševiče řadu větších i menších hvězd. Tou nejzářivější byla Svetlana Raznatovic zvaná Ceca. Jejím manželem byl Arkan, klíčová postava tamního kriminálního světa a velitel polovojenských bojůvek na počátku 90. let. Tehdejší dobu vystihuje docela dobře takovýto progresivní balkánský videoart (nebo více než dvouhodinový záznam svatby této dvojice).

A k latinskoamerickým drogovým kartelům zase patří žánr zvaný narco corrido. Je zajímavé, jak hudba vlastně poměrně usedlá, nikoliv nepodobná české dechovce, reflektuje brutální svět kokainové a jiné produkce. Zazpívá nám o tom pan Lenin Ramirez z Mexika.

Japonská jakuza našla zajímavý způsob využití hudby a hluku. Spolupracuje za tím účelem s místní krajní nacionalistickou pravicí. Její skupiny jsou vybaveny autobusy a dodávkami s reproduktory na střeše. S nimi najednou třeba před sídlo firmy odmítající platit jakuze výpalné a skrze své pojízdné soundsystémy začnou šířit hlasitý řev a hudbu. Často jde o vojenské pochody symbolizující imperiální velikost Japonska, ale na konci následujícího videa dojde třeba na surfovou pecku Misirlou, proslavenou filmem Pulp Fiction.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!