Matěj Kratochvíl Katia Labèque & Triple Sun: Moondog8. 10. 2018

Mohlo by se zdát, že současná doba miluje opomíjené outsidery, postavy, které se nebály jít vlastní cestu bez ohledu na nezájem světa. Takové, které pak oceníme až s odstupem, často až po jejich smrti. Stálicí mezi těmito samorosty je Louis Thomas Hardin (1916–1999), americký skladatel známější pod jménem Moondog, ikonická postava v rohaté pseudovikingské helmě v plášti a s kopím. Hudebník, který se rozhodl nějakou dobu raději žít jako bezdomovec na ulici, aby mu zbyly prostředky na opisovače partitur, hudební ultrakonzervativec zavrhující atonalitu a zakládající si na správě vypracovaném kontrapunktu. Již během svého života byl a i po smrti je opakovaně oceňován a znovuobjevován muzikanty různých žánrů. Nejnověji se mu dostalo pocty na klasické značce Deutsche Grammophon. Katia Labèque je polovinou hvězdného sesterského klavírního dua, které si od zaběhnuté klasiky občas odskakuje třeba k minimalistům. Pro album nazvané prostě Moondog si přizvala trio Triple Sun: basistu Massima Pupilla z jazzcoreových Zu, bubeníka Raphaëla Séguinera a kytaristu a klávesistu Davida Chalmina. Společně natočili devět Hardinových skladeb, včetně pravděpodobně nejpopulárnější Bird’s Lament.

Deska je na první poslech příjemným proudem hudby. Technika všech zúčastněných je špičková, čistý zvuk klavíru je omotáván syntezátory, basa energicky šlape, občas se ozve až překvapivě zkreslená kytara. Ovšem tato profesionální příjemnost je ve skutečnosti na hony vzdálená tomu, co je na Moondogově hudbě zajímavé. Řadu svých nahrávek si pořídil sám pomocí primitivního technického vybavení, na ulici bušil do vlastnoručně vyrobených bubnů, v zájmu čistoty kontrapunktu nechával mnohdy harmonii osekanou na kost. Právě syrovost v kontrastu s až dětinsky libými melodiemi je hlavním zdrojem jeho kouzla. Ve své původní podobě je to lidová hudba jednočlenného národa, v jehož krvi se slévá evropské baroko, rytmy původních Američanů a zvuky bigbandu.

Ve vymazlené produkci Katii Labèque a jejích spoluhráčů je vše perfektní, mezery mezi hlasy vyplněné, harmonie zaranžované zvukové vrstvy vyvážené. A kromě toho je vše delší. Velká část stopáže Moondogových „největších hitů“ se pohybuje kolem jedné minuty. On sám k tomu řekl: „Být málomluvný, říci něco důležitého co nejméně slovy. Můžete říci spoustu věcí v pár taktech.“ Má i dlouhé kompozice, ovšem věděl, či cítil, že oněm chytlavým melodiím stačí málo a že není třeba se opakovat. Na delší ploše najednou přestávají být tak kouzelné a začínají být v některých případech spíše banální. Jednou z výjimek, jejíž kouzlo se, zčásti díky zpěvu, neztratilo, je All Is Loneliness. To a Seahorse, která rovněž zůstala v nepřetažené délce a v níž zní jen samotný klavír, si rovněž uchovává něco z původní magie.

Dnešní doba se zdá být nakloněna znovuobjevování opomíjených a zapomenutých outsiderů. Ovšem občas proto, že se jejich dílo dá prostě šikovně vytěžit. Zarostlý bezdomovec Moondog byl umyt, učesán, jeho helma byla nablýskána. A tak se z něj stal aseptický doplněk do elegantní kavárny.

Katia Labèque & Triple Sun: Moondog

Deutsche Grammophon (https://www.deutschegrammophon.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!