Boris Klepal Partitura a provedení – Michal Nejtek: Ultramarine10. 10. 2018

Ultramarine Michala Nejtka byla jednou ze skladeb současných autorů, které si objednal letošní ročník festivalu Pražské jaro. Zazněla jako první z festivalových objednávek na koncertě Varšavské filharmonie 18. května 2018. V případě Ultramarine se navíc jednalo o koprodukci s festivalem Varšavský podzim, kde se Nejtkova skladba hrála 21. září 2018 při zahajovacím koncertu. Protentokrát zůstanou stranou otázky, proč Praha dodnes nemá festival soudobé hudby srovnatelný s tím varšavským, a pozornost se zaměří na Nejtkovu partituru i její světovou premiéru.

Titul skladby Ultramarine si Michal Nejtek vypůjčil ze stejnojmenné sbírky básní Raymonda Carvera, podtitul Songs in the Distance patří jedné z básní. Carver je minimalisticky uvažující autor, který nenápadné a vlastně běžné vyjadřovací prostředky posouvá do nezvyklých souvislostí – v takovém přístupu se dá najít souvislost mezi jeho poezií a Nejtkovou prací s hudebním materiálem. Společná by mohla být oběma autorům také sdělnost a zároveň hutnost vyjádření.  

Partitura Ultramarine uvádí trvání skladby cca 16 ́15 ́ ́  a požaduje standardní obsazení symfonického orchestru s prvními a druhými houslemi rozdělenými v obou případech ještě na dvě skupiny. K tomu navíc vibrafon, klavír a perkuse. Obsazení zjevně vychází z praktických možností standardního orchestru a pro běžný koncertní program se příliš mnoho experimentů v tomto směru nevymyslí. Obohacení perkusí o šustění novinovým papírem a přesypávání písku v plechovém kbelíku signalizuje zaměření na jemné a neagresivní odstíny zvukových barev. Perkusionisté hrají na své nástroje i smyčci.  

Hned na první stránce samotné skladby se objeví snad všechny dynamické značky v rozmezí od piana pianissima po forte. Nejtek cizeluje v partituře dynamiku jednotlivých nástrojových skupin se silnou představou o výsledku ještě před provedením. Jako by počítal se studiovou nahrávkou nebo ideálním akustickým prostorem, kde lze všechny tyto detaily dotáhnout k dokonalosti (že by při tomto dynamickém cizelérství myslel na akustiku Obecního domu v Praze, je komická představa).  

Skladbu v mírném tempu 78 bpm zahajuje série pentola – sextola – septola – trylek ve smyčcích. Tuto figuru víceméně sledují i dřeva a horny, i když sčasování jednotlivých hlasů se brzy nenápadně rozpadá. To se ve výsledku projevuje především v barevném rozmlžení celkového zvuku, k čemuž přispívají ještě mikrointervaly. Tento trylkující zamlžený pattern se v průběhu Ultramarine vrací a formálně skladbu přibližuje ke klasickému rondu.   

01-nejtek-ultramarine-2018-10.png  

Zvlněný začátek přechází do táhlých a neustále zpochybňovaných souzvuků. Skladba nikdy úplně neustrne, její pohyb vpřed i ve zdánlivě nehybných místech narušují rytmické posuny, které se ale po nějaké době sjednocují do společné svislé linie, od které se odráží další pohyb.   

02-nejtek-ultramarine-2018-10.png  

Ve 24. taktu se vrací pattern ze začátku skladby a přechází do hlasů vedených s maximálním důrazem na pohyb vpřed. Dechy setrvávají z větší části na jednom tónu, klavír a vibrafon na jednom souzvuku, dohromady tvoří zvukovou základnu, na které stavějí melodii smyčce. Ta se od rytmických modelů odráží ještě glissandy.  

03-nejtek-ultramarine-2018-10.png 

V této chvíli už začíná být jasno, co se týká základního stavebního materiálu skladby i o principech, jakým se s ním nakládá. Pokud byla pravidelnost a předvídatelnost skladby lehce zpochybňovaná od samého počátku, její patterny se teď už postupně míchají a prostupují jeden do druhého.   

04-nejtek-ultramarine-2018-10.png  

Michal Nejtek vlastně komponuje velmi klasickým způsobem, protože dnes už i mikrointervaly nebo minimalistické struktury paří ke klasickým či standardním prostředkům – v HIS Voice to asi není potřeba zdůrazňovat. Nejtkovo využívání mikrointervalů nebo komplikovanějších rytmických postupů je navíc velmi nenápadné. Netlačí se dopředu a posluchač se ve výsledku střetává s přívětivou zvukovou krajinou, která jako by mu kráčela naproti, nebo ho zvala na společnou procházku.   

05-nejtek-ultramarine-2018-10.png 

Po celkově jemném propracování asi nepřekvapí tichý konec do ztracena.  

06-nejtek-ultramarine-2018-10.png 

Partituru Ultramarine dokončil Michal Nejtek v roce 2017, premiérové provedení uvedlo Pražské jaro 18. května 2018 v Obecním domě v Praze, Varšavskou filharmonii řídil Jacek Kaspszyk. Dále byl na programu Koncert pro housle a orchestr č. 2 Karola Szymanowského a Symfonie č. 4 Gustava Mahlera. Na festivalu Varšavský podzim hrál 21. září 2018 Ultramarine stejný orchestr, provedení ale řídil Johannes Kalitzke. Na programu byli ještě Rafał Augustyn, Cezary Duchnowski, Aleksander Nowak, Andrew Norman a Bernhard Lang.  

Michal Nejtek o Ultramarine a svém skládání sám řekl: „Je to největší obsazení, pro které jsem zatím psal. Moje hudba je vlastně docela jednoduchá, často se v ní objevují obyčejné situace, akordy a melodie, které ani neznějí jako soudobá hudba. Rád s nimi pracuji jiným způsobem, nahlížím na ně z jiných stran a v určitém momentu se s nimi vždy něco stane. Třeba se protnou s něčím kontrastním a vzniká nějaká nová kvalita.“   

V ohlasech na světovou premiéru v Praze mimo jiné zaznělo:  

 „Nejtkova hudba zněla místy jako hudba sfér, je však z fantazijnosti opakovaně vracena do konkrétnějších souřadnic, ať už výraznými údery, fungujícími jako určité předěly a návraty, nebo občasnými až překvapivě libozvučnými akordy ve funkci jakéhosi chvilkového zaostření. Barevné, přelévající a prolínající se struktury nicméně nejsou zcela neurčité – a na druhou stranu ani nijak agresivní. Skladba plyne vesměs pomalu, jakoby posmutněle, občas i se zámlkami. A i když přicházejí dílčí gradace a i když se potom ve středním oddílu zvukový materiál zahustí a dynamika a tempo zvýší, nezní to umanutě… Autor bezpečně dokáže zaujmout. Ať už chvilkovým ozvláštněním, například glissandy zvýrazňujícími mikrointervaly, nebo třeba v dlouhých tónech, zaklíněním fragmentu melodie do větší plochy.“ (Petr Veber)  

„Nejtkova skladba plynula ve víceméně pravidelných dynamických vlnách od jemných smyčcových ploch po plný zvuk, kdy víření bicích rozvibrovalo podlahu. Tyto vlny jako by tvořily jednu složku formy skladby. Druhá vrstva členění se odvíjela od kontrastních hudebních epizod, které se nejprve střídaly a postupně se v různých kombinacích vrstvily a protínaly. Zádumčivá melodie v oktávách, rytmizované akordy, jakoby rozsypané klepání smyčců na struny, klouzavě disonantní pasáže. Každá z těchto poloh byla dostatečně výrazná a jejich objevování, mizení a propojování neustále posouvalo dění vpřed. Ne snad k nějakému dramatickému vyvrcholení, spíše jako když jedete ve vlaku a sledujete krajinu kolem. Namísto velkého finále se hudba na konci po necelých dvaceti minutách jemně vytrácí do přesýpání ‚dešťové hole‘.“ (Matěj Kratochvíl)

Obě recenze vyšly jako součást jednoho textu v Harmonii. 

     

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!