Jozef Cseres Hermovo ucho: Rozjímání nad magnetofonem Ladislava Nováka16. 10. 2018

S Ladislavem Novákem jsem se seznámil začátkem 90. let minulého století. Za naše první setkání vděčím fónické poezii. K úplně prvnímu došlo v roce 1991 v Bratislavě, kde na Festivalu intermediální tvorby představil výběr ze své experimentální poezie, o rok či dva později jsme se potkali podruhé v Brně na večeru fónické poezie, který v rámci festivalu Expozice nové hudby organizoval skladatel Arnošt Parsch. V následujících letech jsem ho sporadicky navštěvoval v Třebíči, většinou když jsem si půjčoval nějaké díla na výstavu. Bylo mi smutno, když nás v roce 1999 opustil, měl jsem ho velmi rád. Na jeho teatrální didaktickou prohlídku domácí sbírky moderního umění, kterou jsem musel povinně absolvovat pokaždé, když jsem se v Třebíči u něj zastavil, vzpomínám s úsměvem i nostalgií. S vážností gymnaziálního profesora, s neodmyslitelným ukazovátkem v ruce, nezapřel v sobě rigidní kantorskou zkušenost, značně kontrastující s uvolněností a otevřeností jeho umělecké tvorby.  

Vzpomínky na velikou osobnost českého experimentálního umění se mi vracejí už několik měsíců, poté, co jsem si na jaře koupil úžasné dvousvazkové vydání jeho díla (nakladatelství dybbuk, Praha, 2017). Oba tlusté díly mi leží u postele, po večerech si z nich na přeskáčku čtu, vrací mne to do dětství i do dob prvních intelektuálních dobrodružství. Surrealismu jsem nikdy nepropadl, a když už, tak autorům, kteří se surreálnem pouze koketovali a nenechali se jím úplně oblouznit. K nim patřil i Ladislav Novák. Za některé z jeho poetických postupů (automatismus, užití náhody, apod.) můžou spíš John Cage, Jackson Pollock, umělci Fluxu a konkretisté než Breton & co. Těžko říct, jestli byl víc básníkem nebo výtvarníkem, ať už je to ale jakkoli, výtvarníci, hudebníci, performeři a intermediální tvůrci ho ovlivnili víc než literáti. Ačkoli jsem vždy obdivoval Novákovo vizuální dílo (jeho „froasáž“ a topologická kresba zdobí stěny mého bytu i po několika stěhováních), byla to zejména fónická poezie, díky které si mne od začátku získal. Nejvytrvalejší experimentátor s fónickými kvalitami jazyka v bývalém Československu mi už při prvním setkání zaníceně vyprávěl o velkém mistrovi „prázdných slov“ Johnu Cageovi. Právě to byl důvod, proč jsem ho posléze přizval na výstavu, uspořádanou v roce 1992 v Slovenském rozhlasu při příležitosti Cageovy krátké návštěvy Bratislavy. Obeslal ji třemi „vrženými básněmi“, jimiž vzdal hold aleatorice, principu, který ho spojoval s Cagem i surrealisty.  

Ladislav Novák „psal“ svoji fónickou poezii hlasem na magnetofonové pásky legendárního tesláckého kufříkového kotoučáku Sonet Duo. Dnes je vystaven v Galerii Ladislava Nováka, malé výstavní síni u třebíčské Zadní synagogy. Stejně jako v případě konkrétní hudby, byl to magnetofon, který aktivoval uměleckou představivost a umožnil realizovat dřívější koncepty futuristů a dadaistů, jež zplodila, aniž by k tomu měla tehdy technologické prostředky. Důkazem je Novákův poetický manifest Absolutní poezie (cca 1959), v němž píše: „Absolutní poezie má dlouhou řadu předchůdců: glosolálie různých druhů a dob, magické formule, dětská říkadla a rozpočítadla, Marinettiho abstraktní verbalizace, zaumný jazyk ruských futuristů, některé dadaistické a expresionistické básně, lettrismus... Abstraktní poezie je sestrou abstraktního malířství a elektronické hudby.“ (Novák, Ladislav: Dílo I, s. 197) Anebo postřeh z dříve nepublikovaného textu Několik poznámek o možnostech spolupráce mezi moderní poezií a moderní hudbou (1. pol. 60. let): „V posledních dvou nebo třech stoletích, kdy se poezie ukryla do básnických sbírek a tichého soukromí, souvislosti poezie s hudbou nebyly na první pohled příliš patrné. Moderní reprodukční technika tyto souvislosti zcela nečekaně a novým způsobem aktualizovala. Stačí jeden obyčejný magnetofon a trocha invence, abychom mohli vyrobit velmi působivou zvukovou koláž.“ (Novák, Ladislav: Dílo II, s. 667)  

Není tudíž divu, že první skutečné fónické básně vznikly v témže roce, kdy si pořídil první magnetofon. Do roku 1962 byla existence jeho zvukové poezie odkázaná na pomíjivou hlasovou improvizaci nebo trvalou textovou reprezentaci. Přesto se už v raných „onomatopoických“ básních z konce 50. let snažil uniknout diktátu logocentrismu. Vysvobozením slov ze syntaktického řádu básník dekonstruoval smysl promluvy, jež se mu vokálním experimentováním proměnila v živou zvukovou matérii, z níž bylo najednou možné generovat nový estetický smysl. Inspirací mu nebyly jenom experimenty raných avantgard, ale též lidová slovesnost Indiánů a Eskymáků, v níž objevil pasáže, jež neplnily sémantickou, nýbrž rytmickou a memorizační funkci. Učarovaly mu do té míry, že pro ně začal hledat „české“ ekvivalenty, což v konečném důsledku způsobilo, že se začal intenzivně zabývat překládáním poezie přírodních národů. Na konci nového zájmu byly knižní výběry z lidové poezie Inuitů – Písně vrbovýho proutku (SNKLU, Praha, 1965) – a amerických Indiánů – Zrození duhy: indiánská poezie (Odeon, Praha, 1978) –, které sestavil, přeložil, ilustroval a opatřil doslovem. Nešlo samozřejmě o doslovné překlady, ale o poetické parafráze, což vůbec nesnižuje autorův vklad, naopak, víc než překladatel se v nich projevil jako básník, experimentující s emocionální a estetickou funkcí jazyka. Jinými slovy, experimentující překladatel se stal experimentálním poetou.   

Kromě zmiňovaného Novákova zamyšlení nad paralelami mezi moderní poezií a moderní hudbou a erudovaného doslovu sestavovatele obou svazků Petra Kuběnského, jsou v Díle věnovány fónické poesii jedna tištěná kapitola a zvuková příloha, kterou si můžou zájemci bezplatně stáhnout v MP3 formátu z webové stránky vydavatele. Celkem 52 nahrávek je uspořádáno chronologicky a jejich výběr pokrývá celé období, kdy se autor fónickou poezií zabýval – od r. 1962 do r. 1974. Většina z nich vychází poprvé, jsou mezi nimi ale i kusy známe z jiných kompilací, včetně slavné antologie Text-Sound Compositions (Fylkingen Records, 2006) mapující historii stejnojmenného stockholmského festivalu a symposia fónické poezie v letech 1968–1977. Přes opakované pozvání se ho Ladislav Novák zúčastnil pouze jednou – v roce 1969; účast na dalších ročnících mu překazila náhlá změna politického klimatu v Československu, jež experimentálnímu umění nepřála. Novák využil svoji jedinou návštěvu Stockholmu k realizaci několika nahrávek svých básní, i ke koupi nového magnetofonu Philips, kterým nahradil stárnoucí Sonet. Oba dva mu posloužily vskutku výtečně, když v „tichém soukromí“ třebíčského bytu celých třináct let trpělivě nahrával, střihal, lepil a manipuloval magnetofonové pásky, aby stvořil nekonvenční básnický obraz světa, jenž se po letech konečně dostává k širšímu posluchačstvu. A to není všechno, protože dybbuk zrovna uvádí na knižní trh třetí svazek Díla Ladislava Nováka s jeho básnickými překlady, včetně inuitské a indiánské poezie.  

 

P1020643.JPG

Legendární magnetofon Sonet Duo, na němž Ladislav Novák v roce 1962 započal významnou kapitolu dějin experimentální poezie, spočívá dnes v Galerii Ladislava Nováka v Třebíči. Foto: Jozef Cseres

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!