Jan Hocek Takehisa Kosugi 1938 – 201823. 10. 2018

12. října zemřel ve věku 80 let japonský skladatel, houslista a zvukový experimentátor Takehisa Kosugi. Zažil ještě exkluzivní vinylovou reedici alba Distant Voices, jež natočil v roce 1975 společně se Stevem Lacym a Yujim Takahashim, připravenou před třemi měsíci belgickým labelem Aguirre Records. Bohužel se už ale nedočkal nového vydání svého prvního sólového alba Catch Wave (taktéž z roku 1975), plánovaného na 9. listopadu sanfranciskou značkou Superior Viaduct. „Every performance is a questioning,“ budou jednou provždy znít slova neúnavného hledače neotřelé improvizace, a to nejen hudební...  

takehisa-kosugi.jpg

Od konce 50. let byl Takehisa Kosugi respektovanou osobností japonské avantgardy. V roce 1958, ještě za studií na tokijské univerzitě (absolvoval o čtyři roky později), založil skupinu Group Ongaku, považovanou za první japonský soubor kolektivní improvizace. V roce 1963 působil jako asistent skladatele elektronické hudby Matsuo Ohna, s nímž vytvořil zvukový design pro slavnou animovanou sérii Astro Boy.  

Díky Kosugimu se do Japonska dostalo legendární improvizační hnutí Fluxus, jehož členem se stal v polovině šedesátých let. V roce 1969 vytvořil z party japonských hippíků experimentální soubor Taj Mahal Travellers, který strávil dva roky (1971-72) v autobusu Volkswagen na divoké koncertní sňůře od severní a západní Evropy po stejnojmennou památku v Indii. V jeho všeobjímající hudbě si podali ruku Toru Takemitsu s Donem Cherrym, soudobá vážná hudba se pojila s rockovou psychedelií, astrálním jazzem a spontánně improvizovanou drone-music. Šlo vpravdě o skupinovou telepatii, s níž hudebníci dokázali tradičním nástrojům, jako je violoncello, housle, harmonika a tuba, vtisknout rozměr všehomíra, a to za pomoci přírodnin (větve stromů, kameny) i nahraných magnetofonových pásků, různě zpožďovaných a vrstvených. Skupina se rozpadla v roce 1975 a Kosugimu se otevřela cesta nejen k sólovým projektům, ale také ke spolupráci s tvůrci z různých uměleckých odvětví. Hned následující rok začal pracovat pro slovutnou Merce Cunningham Dance Company, nejprve jako hudební režisér a skladatel, v letech 1995-2012 dokonce v roli hudebního ředitele. Samozřejmě úzce spolupracoval s Johnem Cagem, Davidem Tudorem a Davidem Behrmanem. Založil též ansámbl East Bionic Symphonia, který tvořili jeho studenti.  

 

Již v úvodu zmíněná alba z roku 1975 si zaslouží bližší zkoumání, neboť jsou pro Kosugiho tvorbu určující. Jeho schopnost společné improvizace s jazzovým saxofonistou Stevem Lacym na albu Distant Voices naprosto zbořila jakékoli žánrové hranice. Pochopitelně i díky Lacymu, jenž hrával s jazzovými velikány (třeba Monk, Waldron či Cherry), i s italským souborem soudobé hudby Musica Elettronica Viva, takže mu žánrové přesahy nebyly cizí. A třetím aktérem, který 24. června vstoupil do studia Nippon Columbia v Tokiu, byl klasický klavírista Muji Takahashi. Jeho hra ohromila třeba takového Xenakise natolik, že pro něj začal psát skladby. Na albu hrál nejen na klavír, ale též celestu, vibrafon a soupravu malých zvonů. Lacy samozřejmě na sopránsaxofon, s nímž je považován za dodnes nepřekonatelně stylotvorného hráče, k bludným zvukovým výletům se ale vydával i s pomocí radiopřijímače. Kosugi improvizoval na housle, flétnu, harmoniku, elektrický modulátor a porcelánové mísy, občas přidal hlas. Album obsahuje tři skladby, celou první stranu vyplňuje více než dvacetiminutová titulní kompozice. Výlet do jedinečné zvukové říše, kde je dovoleno vše, aniž by ale šlo o anarchii...  

catch-wave.jpg

LP Catch Wave je naopak zářným příkladem Kosugiho sólové práce s houslemi, hlasem, magnetofonovými pásky a elektronikou. Obsahuje dvě rozměrné skladby, jež vykazují shodnou, a navýsost vyzrálou estetiku. Jde o mistrovské dílo, které staví na psychedelickém mámení i rozervané extatičnosti, přičemž si tvůrce vystačí s houslemi, pomalu pulsujícími oscilátory, vokálními drony, neustálou proměnlivostí hudební materie, posouváním jednotlivých vrstev, jejich zmnožováním a následným spojováním. Stranu A vyplňuje Mano-Dharma´74, jejíž základy vznikly již v roce 1967; autor v ní pracuje s houslovými drony, hlasem upravovaným různými oscilátory, proměnlivým zpožďováním echa a vrstvením samplů. Na druhé straně vinylu je Wave Code #E-1, skladba pro sólový vokál skládající se ze tří částí; díky elektronické manipulaci Kosugiho zpěv evokuje tu gregoriánský chorál, tu hrdelní zpěv, onde kosmické zvuky. K prvně jmenované skladbě vznikl warholovsky provokativní film.  

Takehisa Kosugi byl bezesporu notně ovlivněn Johnem Cagem. Již v raných dílech experimentoval s nehudebními prostředky; například ve skladbě Micro 1 z roku 1961 použil velký list řezaného papíru, kterým obalil zapnutý mikrofon a nechal bez manipulace dalších pět minut. V jednom ranním televizním vysílání, obdobě kupříkladu Snídaně s Novou, si s Cagem zahráli na ozvučené peří a sušené kaktusové listy...  

V září 2015 uspořádalo newyorské Whitney Museum Of American Art retrospektivní výstavu jeho tvorby, včetně kreseb a grafických partitur. Součástí byl dvoudenní koncertní program z jeho děl, nazvaný Takehisa Kosugi Expanded Music; připomněl tak stejnojmenný památný koncert z roku 1967 na newyorské radnici. Zazněly zde nejen skladby pro Fluxus, z nich nejranější pochází z roku 1964, ale též elektroakustické kompozice pro housle se sedmdesátých let či novější experimenty s magnetofonovými pásky, světelnými senzory a živou elektronikou; spolu s autorem vystoupili souputnici Kiyoshi Izumi a Ken Hamazaki.  

Neexistoval patrně hudebník, samozřejmě kromě Johna Cage, který by s takovou vervou a vynalézavostí používal v roli hudebních nástrojů tolik různorodého materiálu – papíru, textilu, rostlin, kamenů, balónků atd. Hudba se tak stala přirozenou součástí Světa, Přírody a Vesmíru...  

kosugi 1.jpg

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!