Pavla Jonssonová Milenky múz: Lenka Dusilová24. 10. 2018

Lenka Dusilová je zpěvačka, kytaristka, textařka a skladatelka. Narodila se v roce 1975 v Karlových Varech. Začala zpívat v deseti letech. V roce 1988 se s rodinou přestěhovala z Karlových Varů do Prahy a nastoupila do sboru Bambini di Praga. S kapelou Sluníčko (1991 až 1995) vyhráli hudební soutěž Marlboro Rock In a vydali album. Akademie populární hudby jej v roce 1994 nominovala na cenu Objev roku. V letech 1994 až 1997 spolupracovala se skupinou Lucie a Pusa s Davidem Kollerem. První sólové album Lenka Dusilová je z roku 2000, získala za ně cenu Anděl jako Nejlepší zpěvačka. Spatřit světlo světa vyšlo v roce 2003. V roce 2005 spolupracovala s folk-rockovou skupinou Čechomor na albu Proměny. Mezi světy z roku 2006 obdrželo cenu Anděl v kategorii Nejlepší rocková deska a Nejlepší zpěvačka. Desku produkoval americký producent Ben Yonas z Coast Recorders v San Francisku a New Yorku společně s Lenkou Dusilovou a kytaristou Martinem Ledvinou. Na desce hostovali také hudebníci ze San Franciska. Lenka Dusilová spolupracovala s řadou osobností jako Jan Burian, Václav Neckář, Michal Hrůza, Wohnout, Daniel Landa. V roce 2008 společně s Beatou Hlavenkovou a klarinetovým kvartetem Clarinet Factory založila skupinu Eternal Seekers, se kterými ve stejný rok vydali eponymní album, za něž získala v roce 2009 cenu Anděl jako Nejlepší zpěvačka. V roce 2011 nahrála album Baromantika se skupinou hudebníků včetně Beaty Hlavenkové. V roce 2014 vydala, opět s kapelou Baromantika, album V hodině smrti.  

_KAR4085.jpg

Je nějakým způsobem jiná spolupráce s muzikantkami než s muzikanty? Jaké to bylo na vyprodaných koncertech s Monikou Načevou a Ivou Bittovou? Je vaše spolupráce založena na nějakém hlubším porozumění či přátelství?

Původní myšlenka vznikla tak, že manželka mého manažera Tomáše Palety, která se podílí na některých jeho projektech, přemýšlela o tom, na jaký koncert by chtěla jít. A rozhodla se, že by se jí hrozně chtělo jít na koncert Dusilová, Načeva a Bittová. Tomáš mě zpracovával asi rok a půl, mně přišlo jako hrozná troufalost oslovit Ivu Bittovou. Sleduju ji od dětství, jezdili jsme na vandry, doma jsme měli gramodesky, takže jsem si ji vybavovala velice dobře. Mám k ní veliký respekt a předtím osobně jsem ji viděla asi dvakrát skrz Beatu Hlavenkovou, ale vlastně jsme se neznaly. S Načevou se známe trochu dýl a osobněji než s Ivou, ale že bychom se potkávaly, to se nedělo. To propojení skrze hudbu bylo hluboký už třeba jen tím, že Monika přinesla texty, což je taková zásadní dimenze v hudbě, když někdo donese obsah, myšlenku. S tím se začalo pracovat. Řešilo se, jak by ty koncerty vypadaly, a shodly jsme se na tom, že by bylo skvělý udělat něco původního. Takže jsme se odpíchly od těch textů, co přinesla Monika. Iva zhudebnila asi tři věci, já jsem tam udělala podklady pod některý skladby, co už Monika zpívala s někým jiným, ale udělala jsem je jinak a bez toho, že bych znala ty starší verze. Vzniklo něco, co je z nás tří původního. I s těma slabejma místama, protože já nejsem úplně skvělá hráčka a doprovodnej muzikant, což na mě v týhle trojici tak trochu vyšlo. Nebyl tam žádný problém rivality, že by byl někdo výš nebo níž, každá z nás máme nějakou zvláštní schopnost a povahovou stránku, že se to docela dobře doplňovalo. Bylo to docela poučný zazpívat si s Ivou Bittovou.

Ta absence rivality, to souviselo s tou ženskou spoluprací?

Myslím, že je hrozně fajn, když se při spolupráci člověk rivalitě vyhne. Když děláš s ženskejma, občas se tam zrcadlí věci, když se začnou srovnávat. Já se tím nechci v hudbě zabývat, už jsem si prošla svýma transformacema, vím, že to člověka brzdí. Jsou to nějaký mindráky, nedá se to takhle poměřovat. Takže já se snažím se tím v hudbě nezatěžovat. Monika a Iva jsou normální zdravý ženský, vždyť děláme hudbu, to přece není žádná soutěž, je to krásný, tak si to užijeme.

Uvažovaly jste, že to vydáte na desce? Budete pokračovat? Tuhle v Art Zóně Iva říkala, že ano.

My jsme si po koncertech říkaly, že budeme pokračovat, ale myslím, že si necháme nějaký čas, abychom to v sobě zpracovaly. Určitě bych to ráda dotáhla do konce. Jsou tam nahozený věci, který jsem já svejma hudebníma schopnostma  nebyla schopna posunout dál. Na tom by bylo dobrý zapracovat. Bylo to takový zasazený semínko. My jsme měly strašně málo času. Přestože jsme to připravovaly půl roku, viděly jsme se jenom třikrát, protože Iva je vytíženej člověk a cestuje po celým světě a Monika taky. Takže jsme společnýho času moc neměly. Mohlo by se to dotáhnout ještě někam dál. Připadá mi, že jsme si tak trochu naladily anténky.

Na čem momentálně pracuješ? Máš třeba One Step Before the Fall v divadle Ponec…

Teď jsi mě vychytala v takový fázi hodiny smrti. Nemyslím to negativně, něco se musí ukončit, něco musí odemřít. Některý vztahy a komunikace jsou zatěžující a je potřeba od nich poodstoupit. Takže jsem v takovým bodě nula, kdy jsem odložila tvoření se skupinou Baromantika. Uvědomila jsem si, že musím pracovat sama na sobě a vytvořit si svůj vlastní svět. S Baromantikou je složitá spolupráce, všichni máme svoje světy, jsme hrozně rozlítaný a já jsem cítila, že nemám ten oheň a sílu to stmelovat. Sice jsme začali dělat na nových věcech, který nejsou vůbec k zahození, ale já potřebuju řešit nějaký jiný věci.

Ale koncertů máš strašně moc?

Já jsem muzikant, kterej se živí hraním. Hraní mě hrozně baví, odpočinu si od rodiny, zahrát si sám je skvělý. Taky jsem zapojena ve sdruženích, to ani nejsou kapely, potkáváme se s Beatkou Hlavenkovou a Dorotkou Bárovou v našem společným triu, hrajeme jednou dvakrát do roka. Potkávám se i s dalšíma lidma, ale primárně hraju sama, nebo s Baromantikou.

Takže vystupuješ s looperama, krabičkama?

Ten systém je jednoduchej. Je jednodušší, než se zdá. Používám zpěv, trochu kytary, nějaký basy z počítače, mám sampler, ze kterého si pouštím samply, nebo používám bubny, které si natáhnu přes mixpult a moduluju přes multiefekt a vytvářím aranže v looperu. Je to hodně čudlíků a hodně práce, ale člověk disponuje víc barvama, může pracovat s emocema.

Tam se naskýtá nekonečná možnost experimentování?

Právě že to není nekonečný. Zrovna teď jsem narazila. Pracuju s looperem, tři paralelní tracky, do kterých můžeš nahrávat. Jsem tím systémem loopování omezena, takže z toho hledám cestu ven, a to tak, že hraju normální písničky. Narazila jsem na použití novejch nápadů, musím to pozměnit, zjednodušit. Hledám parťáka, kterej bude dobrej hudebník.

A když říkáš normální písničky, co tím myslíš?

To je, když zahraješ jenom s kytarou a zpěvem. Nemáš žádnou nadstavbu. Mám ráda písničkový svět i hudební krajinky.

Ty jsi jednu dobu jezdila hodně do Ameriky?

V roce 2003 jsem poprvé odjela do Ameriky s jedním kytaristou. Odehráli jsme asi šestnáct koncertů. V San Francisku jsme se seznámili s muzikanty a producentem a s těmi jsme pak natočili desku Mezi světy. Za tou partičkou jsem jezdila do roku 2008, vždycky dvakrát do roka. Objela jsem to tam, nechala tam všechny peníze a vrátila se vydělávat do Čech.

A když jsi nahrála Mezi světy, má to distribuci v Americe?

Vydala jsem to u dvou malejch vydavatelství, vyšlo tam i Spatřit světlo světa. Já jsem tam nejela s tím, že bych dobyla Ameriku, to je dlouhodobá věc, musíš tam bejt a investovat spoustu peněz a objíždět koncerty a mít dobrý kontakty, dostat se na South by Southwest showcase. Je to dlouhej příběh.

_DSC9511.jpg

Tisíce talentovaných děvčat studuje hudbu a pak většinou někam zmizí. Proč myslíš, že to je?

Pro mě byla hudba od malička vybojovaná, vždycky jsem věděla, že to chci dělat, že je to věc, která mi v určitých chvílích zachraňuje život. Veškerý ostatní vrstvy života můžou bejt v prdeli, ale ty se můžeš obrátit do tohodle úkrytu. Je to samoléčba. Vůbec netuším, kam ty holky mizí. Záleží na tom, jestli člověk má nějakou výpověď a ví přesně, co by v hudbě chtěl, jakej má člověk důvod, proč hudbu dělá. Není to jen o talentu, ale musí tam bejt něco víc, potřeba hrát, zpívat, není to, že člověk vidí v televizi, že je někdo dobře oblečenej a umí hezky zazpívat, to je trošku jinej žánr. Hlavně je důležitý vzdělání. Člověk potřebuje učitele, kterej je motivující. Já jsem vyrůstala v Karlových Varech. Matka se zabouchla do horníka z Kladna, když jsem byla v první třídě, a tak jsme žili v Kladně na sídlišti, bylo to dost drsný. Pak se s mámou rozešli, protože měl nějakej nevyřešenej problém, a my jsme se odstěhovali zpátky do Varů. Byla jsem z toho taková rozbitá, ztraumatizovaná a maminka mě odvedla do Lidové školy umění. Já jsem hrozně chtěla hrát na piáno, ale neměli jsme piáno doma. Pan ředitel si mě poslechl, řekl, že mám talent a doporučil mě k jednomu učiteli na klasickou kytaru. Úplně super učitel. Taky jsme museli chodit na teorii, kterou učila hrozná kráva, která na nás křičela, takže jsem chodila za školu. Ale chodila jsem na tu kytaru, samozřejmě jsem byla hroznej lempl. Můj brácha byl o deset let starší, vždycky jsem ho hrozně obdivovala, naučila jsem se od něj akordy a zhudebňovala jeho básně. A vždycky jsem tomu učiteli ukazovala, co jsem se naučila a on mě nechal půl hodiny a pochválil mě a pak mě zpeskoval, že jsem se nenaučila etudy, ale ta podpora byla úžasná. Je to hrozně důležitý, kdo člověka vede. Lidi z konzervatoře jsou takoví nevýrazný.

Jasně. To jsou ty protichůdné názory na ZUŠky a konzervatoře, že jsou to geniální instituce a pak zas že zabíjejí talent…

To je pravda, v mým osobním příběhu musím říct, že když mě něco nebaví, tak se to projeví na těch výsledcích. V mých jedenácti letech jsme se přestěhovali do Prahy a máma mě vzala do Bambini di Praga. Pamatuju, jak jsem chodila k Blance Kulínský do sboru. Ve čtrnácti jsem si našla na inzerát, že budu zpívat v kapele. Byli to dvacetiletí kluci, měli jsme baskytaru a bylo to super, přelom revoluce, a já jsem šla za paní Kulínskou a chtěla jsem se jí pochlubit, že zpívám v kapele, že z toho mám radost. Čekala jsem podporu, ale ona řekla, to nemůžeš zpívat ve sboru, když zpíváš v kapele, to je špatný zpívání pro sbor. Tak už jsem do toho sboru nikdy nepřišla. Kdyby byla moje máma přísná, tak by mi to třeba zakázala, a nikdy bych nemohla udělat ty věci, který v tom věku možná byly nebezpečný. Samozřejmě o mě měla strach. Ale nijak mě netlačila, abych chodila do toho sboru. Samozřejmě se mnou měla nějaký konfrontace. V Bambini di Praga, Bell Canto Praga, jsem zpívala tři roky, ale ne v hlavním sboru.

Myslíš, že existuje nějaká esenciální ženská kvalita v kreativitě nebo myslíš, že kreativita je androgynní, že nemá pohlaví?

Myslím si, že existuje ženská kvalita v kreativitě a myšlení. Už jen způsob hraní na kytaru a tak dále. Jo, určitě.

A co to znamená?

Těžko říct: určitě máme jiný chemický složení, umíme trošku jinak pracovat s emocemi a vnímáme příběhy a vztahy svým způsobem, to je bez debat.

Že ženská tvořivost je cyklická a mužská lineární?

Já jsem o tom nikdy nepřemýšlela.

Teorie říkají, že se ženský a mužský kreativní svět v mnohém prolínají, ale pak je tam jakási „divoká zóna“, která je specificky ženská nebo mužská. Takže žena má tvořit svým tělem, to je to to obohacení kultury. Souhlasíš?

Já žiju ve svým těle. Nejsem muž. Prošla jsem si tím mužským světem v pubertě, hrála jsem se Sluníčkem, s Davidem Kollerem. To byly echt testosteronový partičky. Svým naturelem jsem do Sluníčka něco přinesla. Pak David Koller mě nutil psát vlastní věci. Tak jsem začala hrát na elektrickou kytaru, nějaký riffy, jako hraje Lenny Kravitz. Ale ať si vezmu jakejkoliv aparát, tak z něj vykroutím vždycky stejnej zvuk, dusilovskej, je to vždycky podobný. Zjistila jsem, že mě bavěj jemný věci. Teď se zas vracím k akustický kytaře, zjistila jsem, že se nechci tlačit do toho světa mužský energie, nenapodobím to.

A David Koller ti prokazoval respekt a chtěl tvůj hlas a tvůj projev podpořit?

To vzniklo tak, že ve čtrnácti jsem se opičila po bratrovi. Zhudebňovala jsem jeho básničky, byl pro mě vzor. Když jsem začala hrát ve Sluníčku, tak Pancho říkal, že nemám psát písničky, že mám jen zpívat. A já jsem to vzala za vlastní, přestala jsem psát. Potřebovala jsem pařit, projít si nějakejma dospělejma věcma. A když jsem se blíž setkala s Davidem Kollerem, pouštěla jsem mu svoje starý věci a on říkal, že bych měla dělat vlastní písničky, že bych měla začít psát texty. Bylo to takový otcovský, David v sobě má nějakej hodně sociální level, že se o některý lidi začne starat a vezme si je za vlastní. Vedle toho svýho rock’n’rollu, kterým žije. Takže mě začal tlačit do věcí, který se mi nechtěly, byla jsem líná. Napsala jsem spoustu písniček, který jsem posrala nějakejma blbejma dvěma větama, který to zkazily. Postupně jsem se naučila, díky tomu, že mě dokopal, co pouštět a co nepouštět. Vytříbila jsem si takovej metr.

A Pusa, tam jste stáli jako dva rovnocenní partneři…

On měl nějakou představu, že já budu zpěvačka tý kapely, kde on si pořádně zahraje na bubny. Já jsem byla o docela dost let mladší a teprve jsem se hledala, to trvalo pár let. Měli jsme jednu desku a začali jsme pracovat na další. To bylo období s drogama a já Pusu rozpustila. Kluci šli s Lucií dělat novou desku. Začala jsem pracovat na vlastní desce a David mi pomohl věci dokopat. Uvědomila jsem si, že ten způsob, kterým on pracuje, mi nevyhovuje, že mě nebaví vymejšlet hity, takže jsem si začala hledat kolem sebe jiný lidi a udělala jsem krok z toho otcovskýho zázemí někam jinam.

Takže vidíš tu divokou zónu pro ženy?

Mně se to nechce oddělovat, protože mně to přijde vyvážený a je to jedno. Každý má svoji energii a esenci se svejma plusama a mínusama. Když jsem ty věci schopna posouvat dál, tak je to jedno, jestli je to muž nebo žena. Mě fascinujou lidi, kteří mají to, co nemám já, solidní řemeslnej základ, fantastický jazzový background a maj nadhled a svobodu v tom, co tvořej. Můžou používat jakoukoliv ingredienci, uměj ji využít k hudebnímu nápadu. Láká mě spojovat se s různejma ženama. V současnosti je pro mě přitažlivější vyhledávat ženskou energii.

Myslíš, že by ženy měly vědomě usilovat o vytváření hudby, která je odlišná od mužské tvorby?

Nevím, proč by se to mělo dít. Já nežiju v hudbě tím, že opakuju mužský vzory. Já tím nejsem postižená, cítím se absolutně svobodná, můžu oslovit kohokoliv.

Ale v rockový hudbě jsme se učili na riffech Rolling Stones, to byla naše škola…

No, ale to je to, co mě nebaví. Já vím, že rockovej riff nikdy nezahraju tak přesvědčivě jako testosteronovej kytarista. Zahraju to po svym, necítím svoji rovnováhu v tvrdý muzice. I když použiju nějakou ostrou energii, je to pro mě ingredience, jak pracovat s emocema. Pracovat s kontrastama, od ticha. Kontrasty jsou v hudbě důležitý a nechtěla bych žádný z nich vynechat, když něco někomu tiše říkáš a potřebuješ zdůraznit, tak zařveš, do něčeho bouchneš. To jsou ingredience, který fungujou. Třeba Foo Fighters jsou skvělí, ale nikdy by mě takovej jazyk nebavil.

Tvoje písně ale jsou o ženské zkušenosti, je to inovativní přínos, znamená to pro tebe vědomé úsilí, něco zvláštního?

Jasně že jo, nevím, jestli se zaměřuju na ženskou stránku. Leitmotiv mý výpovědi je úplně z něčeho jinýho než z genderový tématiky, spíš mě zajímá rodina, kořeny, odkud člověk pochází a hledání svého místa v rodině. Už jsem o tom mluvila milionkrát, jak jsem se narodila mámě a zjistila jsem, že jsem žila ve lži o mým otci. A to řídilo můj život sebedestruktivně. Pak jsem si uvědomila skrze Davida, jak to má znít a že upřímně, ze srdce, musím jít za světlem. To je to první, co jsem si uvědomila, že nechci být negativní. Házet kolem sebe, že svět je špatnej. A skrze to jsem si uvědomila, že si musím vyřešit kořeny a utrpení v mým životě, kde se snažím vyřešit rodinná tajemství, což se mi hodně podařilo. Je to nekonečnej příběh. Narodil se mi syn, člověk má zrcadla, odrazy příběhu mámy, pereš se s tím. Vidím v sobě stále víc mámu a to je pro mě stěžejní problematika.

A narození syna mělo vliv na to, jak tvoříš?

Ještě nevím. Budou mu v květnu čtyři roky, něco málo jsem udělala, připravuju novou desku. Je to na pořadu dne. Za ty čtyři roky se hodně věcí nepovedlo, některé jsem odstrčila, je to kotel, bejt s malým dítětem. Ten čas s ním mi přijde hodně důležitej, protože asi žádný další dítě mít nebudu a neumím bejt v tomhle sobecká. I když si nedám vzít čas na koncerty, snažím se to vyvažovat. Ještě je to náročný. Nemám ten prostor jako předtím, když jsem byla svobodná, jen sama se sebou a mohla jsem si rozvíjet myšlenky a souvislosti. Teď jsem se k tomu ještě tak moc nedostala. Některý věci, na který jsem přistoupila, mě donutily ke kreativitě. Nepřemejšlím nad tím. Je jasný, že musíš čas využívat mnohem účinněji a přímočaře, nemůžeš se plácat ve zkušebně, pracuješ s časem trochu líp, než když jsi byl svobodnej, spal do desíti a řekl si, že se to odsune na zejtřek. 

Jak ovlivňuje spiritualita tvoji kreativní práci? Je „já někdo jiný“, jak říká Rimbaud, prochází tebou tvůrčí proud odjinud?

Já si jenom uvědomuju, že aby se něco otevřelo, že se musí chvilku ladit. Není to automatický, že přijdu, vyndám si nástroje ve zkušebně. Vždycky to nějakou dobu trvá, než se otevře ten inspirační zdroj. Spiritualita je rozvíjení myšlenek, a od té doby, co se mi narodil syn, na to vlastně vůbec nemám čas. Ráda pracuju s emocema, a hudba je pro mě takový nevědomý napojení na spiritualitu, tudy protéká silně a nemusí být pojmenovaná a vědomá. Moje silná stránka je pracovat s emocí, neumím předstírat.

Takže jsi nikdy nepatřila k žádné církvi?

Nene.

Jaké máš oblíbené muzikantky nebo ženské vzory vůbec?

Asi zásadní byla P. J. Harvey. To jsem poprvé začala obdivovat ženskej vzor. To mi vydrželo dost dlouho. Já sama jsem obklopena muzikantkama, který jsou pro mě inspirativní. Obdivuju tvorbu Beaty Hlavenkový a Doroty Barový, fantastický jsou věci Ivy Bittový, její performance, Načeva je taky svět sám o sobě. Já asi nemám nikoho vyloženě na piedestalu.

Je možné proniknout v zahraničí? Spolupracovala jsi s lidmi ze San Franciska, často jsi tam jezdila.

Myslím, že je těžký se prosadit, možná v týhle generaci je to trochu snazší. Já jsem ročník 75 a nikdy jsem se nenaučila dokonale anglicky. I povahou jsem totálně neakceptovatelná. Já si nevěřím, jsem malej človíček z Čech, s blokama.

A není Čechomor vývozní artikl?

To si nemyslím. Myslím, že zásadní je narazit na někoho, kdo je schopnej a má kontakty a ty musíš mít peníze a sílu a energii. Je to dlouhodobá záležitost, riskovat. Jsou třeba showcasy, na který tě dostane fakt dobrej agent. Jinak si můžeš zařídit koncerty sama. Teprve po dvou třech letech jsme konečně dostávali za koncerty a festivaly nějaký prachy. Zahrála jsem si na koncertě před Emmylou Harris. Ten agent se furt snaží a ty jedeš pět tejdnů a někdy hraješ pro sedm lidí, někdy hraješ v nějakým kulturním centru, kam lidi přijdou, ale nic to neznamená. Je to hodně práce a peněz. Agent tě musí dostat na festival a sehnat důležitý lidi, aby tam přišli. Je to intenzivní práce. Ale dneska jsou tu organizace jako Czeching, takže se to trošíčku se zahraničím začíná propojovat, začíná se to otvírat, lidi nabírají zkušenosti a mají jich mnohem víc než před deseti lety.

A když jsi hrála v Americe, tam jsi hrála sólo, nebo jsi měla kapelu?

Měla jsem dva muzikanty z New Yorku a dva ze San Franciska.

Ty, co ti hráli na desce?

Producent, ten tam hrál, pianista. Ale muzikanty musíš zaplatit. Dneska je to pro mě mnohem jednodušší. Tenkrát před deseti lety jsem neuměla hrát sólově. To trvalo šest let. Chtěla jsem být nezávislá na čase muzikantů a tak jsem začala hrát na kytaru a sestavila si dvacetiminutovej program. Postupně se přidávalo, začala jsem si hrát s krabičkama, a občas to bylo příšerný. Dneska jsou ty koncerty už důstojný.

Některé muzikantky, hlavně z rockové oblasti, si stěžují, že na ně chlapíci pokřikují „ukaž kozy“, osahávají je, nebo je jinak zlobí. Předpokládám, že v tvém typu hudby se to neobjevuje… nebo přece jen něco?

Už ne, nechci hrát pro takový lidi. Čokovoko jsou konfrontační a provokativní. To je supr, tomu se nevyhnou.  Když to otevřeně přiznají, když dají najevo, že se vyhraňují proti světu jako feministky, tak to ten mužskej svět děsně provokuje. Já jsem to samozřejmě zažila taky, když jsem hrála ve Sluníčku nebo s Pusou. Ještě občas se mi stane, že hraju a voni křičej, jo, dobrý, vopři se do toho! To mi přijde úplně dementní. Pro tyhle lidi moc ráda nehraju. Na festivalu to ještě skousnu, protože by na můj koncert třeba normálně nepřišli. Na mejch koncertech se to nestane.

_KAR4060.jpg

Jasně, seš tam jako šamanka obklopená tou technikou, krabičkama.

O tom to není, to je o druhu hudby. Na mě nebudou chodit lidi, kteří potřebujou chlastat pivo a nějak se ventilovat. Nějakejma pokřikama, tyhle lidi na mě nemaj trpělivost. Lidi, který choděj na Baromantiku nebo na mě, jsou úplně jiný. Já nedělám hudbu pro uvolnění, že si potřebuješ vypnout hlavu a zatančit si, my potřebujeme lidi ztišený, zkoncentrovaný, musej mít tu strunu a bavit se. Pracujeme s emocema, otevíráme obrazy.

Zlepšuje se situace žen, myslím především ve svobodě sebevyjádření, ale i v obecné rovině, tak jak jsi ji zažila během svého života?

Ano. Já se necítím nějak omezená. Když jsem hrála s Čechomorem, když si uvědomím tu generaci mužů, kterejm je kolem padesáti a jsou všichni ovlivnění nějakým šovinismem, je to dementní. S Čechomorem jsem v některých momentech na ten zarytej nevědomej šovinismus narazila a hrozně mě to sralo a zjistila jsem, že v takovým prostředí nechci bejt. Vybírám si prostředí, kde chci bejt a s kým chci dělat, takže jsem tím nezatížená.

Vy, co máte nadání, jste vlastně mimo nebezpečí, ale normální lidi v tom musejí žít…

To je peklo. Ale zlepšuje se to, máme mnohem větší možnosti věci měnit. Tady ve městě žijeme v jiný realitě, než lidi, který na venkově tyhle možnosti nemají. Je tu spoustu paralelních sociálních světů a já jsem v pohodě.

Všechna ta povolání, která se v devadesátých letech ženám otevřela, jako pilotka, diplomatka…

Jasně, musíš ale umět, mít to řemeslo zvládnutý, aby sis to mohla užívat. Každý ty možnosti nemusí mít.

Nebo rodičovská dovolená…

Já o tom nic nevím, já jsem stará matka. Nás matka dala do jeslí ve čtyřech měsících. Bylo to tak nalajnovaný a nic se s tím nedalo dělat. Dneska je člověk poučenější a může převzít zodpovědnost sám za sebe, což není tak úplně jednoduchý. Mně na dnešní době vadí, že se rozděluje na černá a bílá, všichni jsou v lehce válečných postojích, chybí prostor pro rozumnou klidnou konfrontaci.      

 

 

Foto: Karel Šuster. www.fotografuje.cz

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!