Jan Sůsa Dizzcock: Unreal29. 10. 2018

Ondřej Bělíček aka Dizzcock má od roku 2014 na svědomí již čtyři výrazná alba, kromě toho je členem post-rave tria Lightning Glove a navíc se věnuje (nejen) hudební publicistice pro A2 a online komentářový deník A2larm. V nejnovějším albu míří zcela přiznaně do vod klubově orientované produkce, ačkoli by se díky názvu alba mohlo zdát, že půjde spíše o abstraktně experimentální elektroniku než o „reálnou“ a funkcionální produkci, předurčenou pro klubové prostředí.

První a částečně také druhý track dokáže díky zahloubání v experimentálních plochách vzbudit otázky, nakolik vážné to bude s onou přímočarou taneční přitažlivostí. Z neurotických zvukových stěn ale zakrátko vystupují zřetelné beaty a roztáčí atmosféru nočního města plného přízraků, temných zákoutí, poblikávajících zářivek i oslňujících světel. Inspirací k vzniku alba byla kromě klubového prostředí představa o ideálním hudebním doprovodu motorkáře projíždějícího noční metropolí, což koneckonců dokládá i sampl motocyklu v závěru druhého tracku Headshot.

Track Bring It Down zní zpočátku trochu jako vzdálený sourozenec prvního tracku Necropolis z letošní desky Irrelevant Dreams od Lightning Glove, která zůstala neprávem poněkud utajená. Glock Ready s půvabným, takřka oceánickým motivem střídá vysokokadenční nálož beatů a více než kdekoli jinde se ukazuje, že všechny skladby drží pohromadě díky obdobným zvukovým paletám: hlubokým basovým linkám, videoherním samplům střelby a padajících nábojů, nebo krystalickým plochám syntezátorů. Spojují je i obdobné atmosféry oscilující mezi najíždějící euforií a melancholií z pomalu doznívající party. Přes noční ladění není album tak jednoznačně temné jako debutová kazeta AL či předloňský Night Rider. Oproti Vinylou oceněné Elegy of Unsung Heroes je ale méně rozmanitější a mnohem více se soustředí na rozvíjení stejnorodé nálady, což nemusí být nutně na škodu. Žánry městského eletrko-folklóru, jako grime, trap, juke – vzdálenějí i techno a house – Dizzcock umně proplétá v rychlopalnou splěť tanečních beatů, synťákových repetic a na drobno nakrájených vokálů, původně z úst známých rapperů jako je Gucci Mane nebo Migos.

Určitá fragmentárnost albu spíše sluší, tracky se rychle střídají a i vzhledem ke kratší stopáži album uplyne dříve než by se dalo čekat. Přes samotným autorem zdůrazněné klubové vyznění ale nejde o přímočaře funkcionální hudbu, který by byla omezena striktně na klubový prostor, a mimo něj by ztrácela smysl, což ostatně dokládá i naznačený motorkářský koncept. Se sluchátky na uších by mohl vzniknout pomyslný klub všude i bez finančně nákladné aparatury. Pokud heslem revolucionářů (z kterých se dříve nebo později stal nový establishment) z roku 1968 bylo „pod chodníkem je pláž“, Dizzcock se sympatickou rozkročeností mezi klubem a noční procházkou (či spíše motorkářskou projížďkou) jakoby říkal: „pod asfaltem může být klub“. Ačkoli se takové heslo může jevit mnohem bázlivěji, je tomu přímo naopak. Podobně nesouvisle se může jevit také vztah motorek a klubové hudby. Ty ale mají ve výsledku o poznání více společného, než by se mohlo zdát. Motorky do klubu sice většinou nesmí, ale mnoho lidí je nenávidí z dosti podobných důvodů jako klubovou hudbu: dokáží nízkofrekvenčním zvukovým spektrem narušit klidnou noc, soustřeďují kolem sebe zvláštní lidi, objevují se náhle tam, kde by to člověk čekal nejméně, a stejně rychle zase mizí.

Dizzcock: Unreal

Baba Vanga (http://babavanga.sk)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!