Jiří Almer Borghesia: Proti kapitulaciji5. 11. 2018

Borghesia patří mezi dnes již legendární uskupení jugoslávské nové vlny osmdesátých let, kdy se za tehdejšího slábnoucího režimu podařilo vytvořit podhoubí pro nesmírně zajímavé kapely a projekty. Zatímco nejznámější kapela tehdejší scény, Laibach, prorazila do světa a nakonec i do nebeského království věčného státního socialismu, dosah ostatních, kvalitou často ještě výraznějších umělců, se záhy omezil pouze na balkánský region. Takto „zapadlo“ možná i druhé nejvýznamnější těleso reprezentující tehdejší Slovinsko, Borghesia. Ta se nyní vrací s druhým albem po celkem nedávném reunionu a slibuje o stupeň velkorysejší zážitek.

Duo Dario Seraval/Aldo Ivančič, stojící od počátku za touto kapelou, tvoří elektronické bicí a vokály. Minimalistická elektronika, podobně dynamickým rozsahem úsporné kytarové doprovody, typický novovlnný feeling a syrový zvuk, i těchto vzorců se v počátcích Borghesia držela a její tvorbu bychom mohli s troškou dobré vůle přirovnat k domácím Máma Bubo. Tematicky se však Slovinci záhy rozvinuli do electric body music a industriálu, jejich tvorbu zahalil temný a gotický opar, přibylo sexuálních a fetišistických motivů. Právě i díky schopnosti ústředního dua autenticky podchytit poměrně volnomyšlenkářská pnutí tehdejší mladé generace (i co se týče homosexuality) vznikly pecky jako Noćne šetnje, Tako Mladi či Discipline. První zmíněné se dostalo výjimečného videoklipu s homo-erotickými a giallo/fetišistickými motivy, což se u kapely stalo na značnou dobu poznávacím znamením a mnozí ji označí jako zakladatele EBM v celém regionu se vším, co k tomu náleží.

Kapela byla každopádně výrazně produktivní i na poli tehdejších zinů a neortodoxních publikací, v nichž se to erotismy, fascinací sadomasochismem a ironicko-politickými výpady rovněž jen hemžilo. Z okruhu Borghesie pak vyrostl i patrně nejvýznamnější nezávislý label té doby, FV music. Ovšem například album Resistance, na němž se nachází politický hit Discipline a jež vyšlo v roce 1989, bylo již vydáno na oficiálním labelu Jugoton.

V polovině devadesátých let kapela ukončuje činnost, její reunion pak přišel v roce 2009, přičemž na nové album And Man Created God se čekalo až do roku 2014. S novými hudebníky Borghesia získala odlišnou a na první poslech „měkčí“ tvář, z tvorby se vytratil fetišismus a introspekce, kritický osten, jímž se deska honosí, nemá onu primitivní industriální údernost, ale spíše naléhavost electrorocku. Podobně jako Laibach kapela vsadila na ženské vokály a výsledek je podobně jako u slavnější slovinské retro avantgardy ve výsledku rozpačitý (alespoň dle mého pohledu). Ve světle soudobé „konkurence“ tak deska příliš neuspěla, třebaže se rozhodně nejednalo o žádný pád a trapný pokus legendy navázat na starou slávu.

Nová deska Proti kapitulaciji každopádně právě v tomto kontextu slibuje silnější zážitek, a to jak z hlediska konceptu („retrofuturismus“ a modernistická poezie ala Srečko Kosovel), ale i díky na první poslech vyváženějšímu zvuku, který dokáže vykreslit o stupeň širší spektrum motivů a nálad. Artwork kromě „retro“ příchutě navozuje i rozvinutí opět poměrně jasného politického poselství na bázi krize současných evropských hodnot a návratu zhoubných ideologií. V tomto smyslu deska výborně startuje skladbou Odprite muzeje, jež je přetlakovaná nápady v nosném kontrastu k jednoduchému textovému motivu (shrnuto - nacionalismus a další mrtvé ideje patří leda do muzea).

Borghesia na albu dále zápasí s přímočarými motivy a artovými přechody a změnami, jež v konečném výsledku ne vždy konceptu prospějí. Tematická dvojskladba Razočaranje - Razočaranja I (zklamání) je dle mého soudu to nejlepší, co kapela na desce dokáže nabídnout, na jedničku zde fungují elektronická intra i gradace pomocí vhodně strukturovaných nápadů. Vícehlasy a kombinace mužských a ženských vokálů zdůrazňují uměleckost počinu (kdo by si nevzpomněl na Pink Floyd či Swans, že), nicméně z hlediska síly a atmosféry to v některých momentech pomůže (Evropa umira), jinde už méně (Ljubljana spi či Kons). Ovšem jediná píseň, u níž bych řekl, že se výše uvedené opravdu nepovedlo, je Moj črni tintnik. Převážně na elektronice založená, intenzivní a barevná Jaz protestiram by pak byla super skladba, žel mi už přijde zase příliš překombinovaná.

Když desku poslouchám již poněkolikáté a snažím se najít vhodnou generalizaci, tak se mi do hlavy vkrádá jedno klíčové srovnání se slavnou minulostí - pokud něco Borghesia v 80. letech měla a po reunionu se to již vzkřísit nepodařilo, tak je to cit pro jednoduchý a přitom silný motiv, z nějž by prýštila nadýchaná atmosféra jako při Noćne šetnje. Proti kapitulaciji tak zvýrazňuje onu artovou stránku kapely, v rámci níž jistě skupina ještě neřekla poslední slovo. Ovšem v tomto smyslu se zase musí kriticky připomenout, že na úroveň takových Coil, kteří jsou férově uvádění jako jedni z výrazných inspirátorů současné tváře Borghesie, Slovinci zkrátka nedosahují.

Tím pádem jsme zpátky u tvrzení na začátku – kapely jako Borghesia a jejich současná tvorba jistě zaujmou v kontextu lokálního dědictví a místního retro-avantgardistického uměleckého hnutí, ovšem na dobytí umírající Evropy to dle mého soudu (zatím) nestačí. To ovšem neznamená, že by nová nahrávka Proti kapitulaciji nebyla kvalitní a že by si nezasloužila víc mediálního prostoru, kterého je dovoleno objektivně hudebně horším Laibach ukusovat možná až přespříliš.

 

Borghesia: Proti kapitulaciji

(https://borghesia.bandcamp.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!