Boris Klepal Partitura a provedení: Má vlast7. 11. 2018

Má vlast se tentokrát obejde bez Pražského jara. Šest českých a slovenských autorů se podívalo na jednotlivé části Smetanova cyklu a přepsalo je po svém. Jeho nová podoba má tyto části a autory – Hrad (Vyšehrad): Petr Kofroň, Vltava. Aqua Mater: Marek Piaček, Šárka: Miloš Štědroň, Kratší dopis Bedřichu Smetanovi (Z českých luhů a hájů): Pavel Zemek Novák, Stratený v Tábore (Tábor): Miroslav Tóth a Blaník: Daniel Forró. Rekomponovanou Mou vlast provedl Brno Contemporary Orchestra pod vedením Pavla Šnajdra v Konventu Milosrdných bratří.  

Symfonický cyklus Má vlast patří ke skladbám, které aspoň zběžně slyšel skoro každý. Výklad Vltavy od pramenů po soutok s Labem patří k české hudební výchově jako k mrzákovi berla, ale jen ti nejzvídavější žáci se samostudiem či jinou mystickou metodou doberou třeba k informaci, že Smetanova nejznámější skladba má formu ronda. Učitelé se i takto obecnému šťourání ve struktuře skladby spíš vyhýbají – možná ze strachu, že by pak museli vysvětlovat, co je to vlastně rondo. A nakonec by třeba ještě někdo zjistil, že hudba funguje i bez podpůrných příběhů a má nějaký soběstačný obsah.  

Pokud se dramaturg Viktor Pantůček a dirigent Pavel Šnajdr rozhodli nechat Mou vlast přepsat současnými autory, spáchali tak přinejmenším dvojnásobné násilí. Zaprvé nutili skladatele analyzovat cizí skladbu, probrat se její strukturou, a potom se od zdrojové kompozice odpoutat a zpracovat ji tak, aby pokud možno obstála i bez znalosti původního materiálu. A zadruhé pak chtěli po publiku, aby se výsledkem proposlouchalo a nenechalo se více či méně známým původním materiálem příliš omezovat. Všichni společně pak byli nuceni se pokud možno oprostit od mimohudebních výkladů i nacionalistického sentimentu a zaměřit se co nejvíc na hudbu samotnou.  

Tady je hned potřeba říct, že už samotná volba současných autorů pro jednotlivé básně dávala smysl. Nabídnout filmovou Vltavu kolážistovi Piačkovi, akční a erotickou Šárku vypravěči příběhů Štědroňovi nebo polyfonní Z českých luhů a hájů Zemkovi s jeho rafinovanými unisony se už na první pohled jeví jako dobrá a nenáhodná volba – a to jsou jen souvislosti, které člověka napadnou na první pohled. Vlastně u všech zúčastněných autorů se samotná Smetanova báseň nějakým způsobem protnula s jejich stylem práce.    Ani v jednom ze šesti případů nevznikla vyložená parodie v zesměšňujícím či znevažujícím smyslu, ačkoli zadání samo takové očekávání vzbuzuje – autoři přistoupili k věci vesměs vážně (to platí i pro Blaník Daniela Forró, který se parodii přece jen blíží). Rekomponované symfonické básně ve výsledku netvoří tak souvislý cyklus, v jakém je Má vlast u posluchačů zažitá, ale to nejspíš ani nebyl záměr. Navíc provedení rozhodně nepůsobilo roztříštěným dojmem.  

 

Petr Kofroň: Hrad (Vyšehrad)  

01-vysehrad-smetana-kofron-2018-11-001.png 

„Při pohledu na velebnou skálu vyšehradskou do dávné minulosti přenáší básníka upomínka na zvuky varyta Lumírova,“ praví se ve výkladu ke Smetanově Vyšehradu. Petr Kofroň se přihlásil k tomu, co sám u Smetany nazval „redukcionismem“, a pokusil se v tom pokračovat dál. Smetanova invenční skladatelská práce si skutečně vystačila s málem dobře připravených hudebních myšlenek – to se u Petra Kofroně přelilo do dlouhé „minimalistické“ struktury, která začala u sólových houslí. Postupně se přidávají další smyčce, jejichž plynutí narušují synkopy bicích – princip je dobře patrný už z první stránky partitury. Arpeggia Smetanových harf se rozprostírají do velké hudební plochy, jejíž setrvalý tok jako by anticipoval následující Vltavu. Kofroňův Hrad plyne dlouze, a jak opět řekl sám autor – hudební myšlenku servíruje „po kousíčkách tak, aby ji nakonec stejně nikdo nepochopil“. Při pohledu zvenčí myšlenka působí spíš rozmělněným dojmem, ale možná právě v tom spočívá ono nepochopení.   

 

Marek Piaček: Vltava. Aqua Mater  

02-vltava-smetana-piacek-2018-11-001.png

Smetanova Vltava sama o sobě by mohla zafungovat jako scénář k dokumentárnímu filmu o české krajině – možná víc než Z českých luhů a hájů, které se k ní přímo hlásí. Její začátek u flétnových pramenů jako by posunul Marka Piačka k přemýšlení o pramenech hudby. V jeho úvodu se téma Vltavy vzdáleně ozve, ale celé je zabalené do monteverdiovské fanfáry s bicími, která evokuje přelomovou hudební báji Orfeus. Piačkova Aqua Mater tak symbolicky vytéká z mimořádného hudebního pramene, namísto k domácím zdrojům se hned na začátku silně hlásí k univerzálním souvislostem a v závěru je se stejnou naléhavostí připomene znovu. Piaček rámuje Aqua Mater konfrontací a propojením dvou ikonických hudebních materiálů, jakými Monteverdiho úvod k Orfeovi a Smetanova Vltava jsou. Mezi nimi se odehraje téma s variacemi na vltavské rondo.  

 

Miloš Štědroň: Šárka (parafráze)  

03-sarka-smetana-stedron-2018-11-001.png

Šárka působí ve Smetanově cyklu takřka jako akční film – Smetana se v ní projevuje jako jeden z mála opravdových českých romantiků. Vypráví sice událost z pověsti o dívčí válce, ale na rozdíl od většiny svých současníků (dokonce i na rozdíl od své vlastní Libuše) se nenechává spoutat asexualitou českého bájesloví. Štědroň koncipuje převyprávění Šárky právě s akcentem na dramatický a vášnivý příběh, ale místo smrtelně vážného romantického patosu jí dodává příchuť pikantní historky. Jeho Šárka se odehrává spíš někde v kabaretu mezi půlnocí a ránem než ve staročeských hvozdech. Její zuřivý motiv z úvodu převádí Štědroň především do bicích a dál vypráví o její avantýře se Ctiradem s aluzemi na taneční hudbu. Hodně důsledně se drží struktury Smetanovy předlohy, ale jeho příběh je o něčem jiném. Lze v něm číst spíš Ctiradův úpadek než nenadálou tragédii – taneční hudba by mohla být podobně jako u Schnittkeho svůdným Mefistem, který svou oběť nepustí ze spárů.  

 

Pavel Zemek Novák: Kratší dopis Bedřichu Smetanovi (Z českých luhů a hájů)  

04-z-ceskych-luhu-smetana-zemek-2018-11-001.png

„Každý může ze skladby té si vykreslit, co mu libo – básník má volnou cestu před sebou, arciť musí skladbu v jednotlivostech sledovat,“ pravil o symfonické básni Z českých luhů a hájů Bedřich Smetana. Pavel Zemek Novák se pokynu pro svobodný výklad skladby přidržel „s unisonem s prodlevami, s fragmenty zvolené předlohy“ – to je zase část Zemkových poznámek k jeho Kratšímu dopisu Bedřichu Smetanovi. Zemkova verze Z českých luhů a hájů je v porovnání s předlohou opravdu stručná, ale to se týká jen časového rozsahu. Úvod Smetanovy básně evokuje minimalismus – alespoň než se tvrdošíjně opakovaný motiv přes melodické variace překlopí do polyfonního zpracování a polky. Zemek redukuje Smetanův materiál jako by chtěl podtrhnout, co ho ve Smetanově skladbě nejvíc upoutalo, a nechává tyto pasáže zazářit v co nejčistším kontextu. Tento „reader’s digest“ ale adresátovi nezjednodušuje poslech, spíš po něm chce soustředěnější vnímání – o co kratší dobu skladba trvá, o to větší pozornost vyžaduje.  

 

Miroslav Tóth: Stratený v Tábore (Tábor)  

05-tabor-smetana-toth-2018-11-001.png

Ze Smetanova Tábora na první poslech nejvýrazněji utkví citace husitského chorálu. Miroslav Tóth uvádí svoji verzi lehkými mikrointervalovými glissandy klarinetu, což poněkud mimoběžně připomene Gershwinovu Rhapsody in Blue. Ve skutečnosti se ale jedná o jakýsi náběh k husitskému chorálu, jehož ideová ráznost je zpochybněná novodobou nejistotou. Tóth se v průběhu své verze Tábora drží výrazného rytmického patternu, který si Smetana vypůjčil z úvodu Ktož jsú boží bojovníci a prolíná se celou symfonickou básní. Zároveň k němu ale přidává ne zcela jistý úvod – jakýsi náznak otázky „muß es sein?“ Závěrečný rytmický pattern ve fff utíná všechny pochyby – ano, muselo a musí to být.  

 

Daniel Forró: Blaník  

06-blanik-smetana-forro-2018-11-001.png

Daniel Forró se ve své verzi Blaníku hodně dlouho věrně drží Smetanovy předlohy, posluchač i čtenář má vlastně dojem, že sleduje Tábor jen trošku zmodernizovaný a přepsaný pro jiné obsazení. Zlom tvoří elektronická koláž, ve které Forró hudebně rekapituluje uplynulé století v českých zemích. Ozve se hymna rakouského císařství Zachovej nám, Hospodine, potom Kde domov můj, nacistický pochod s bubny a píšťalami, budovatelská píseň Kupředu, levá, ozve se Óda na radost – čili hymna Evropské unie, kvaziarabská hudba islámských imigrantů a nakonec zvuky evokující mimozemskou civilizaci. To všechno atakuje pastorální idylu kopce Blaníku i vojsko spící v jeho nitru. Žádný z vnějších útoků ho ale zatím neprobudil a hudba Blaníku se vrací v rozklížené podobě. Členové orchestru nakonec i zazpívají „že konečně s ním vždycky zvítězíme“, podle předpisu v partituře to má být „hospodsky opilecky“. Forró se ze všech zúčastněných nejvíc blíží k parodii a také se snaží nejpřímočařeji sdělit svůj postoj k české historii, současnosti i budoucnosti – nic z toho moc růžově nevidí. Ale i čistě hudebně tvoří jeho Blaník v rámci celého cyklu tak trochu samostatný a ne zcela kompatibilní ostrov. Nejlépe je asi chápat jej jako ironickou kódu. 

Rekomponovaný cyklus Má vlast provedl Brno Contemporary Orchestra v brněnském Konventu Milosrdných bratří 5. listopadu 2018. Cyklus nastudoval a provedení řídil Pavel Šnajdr. Záznam pořizoval Český rozhlas, takže lze doufat, že se výsledek objeví i ve vysílání.  

Na koncertě zapůsobil cyklus jako celek výborně. Nejen jako osvěžení po všech těch velevážných a většinou zcela pustých oslavách české státnosti. Byla to hudební událost, jakých by tu bylo potřeba víc. Člověk si jen letmo vzpomněl na Bernharda Langa a jeho projekt I Hate Mozart, který byl ve Vídni součástí „oficiálních“ oslav 250. výročí Mozartova narození. Nebo krutou režijní dekonstrukci slavnostní až posvátné německé opery Fidelio, kterou vytvořil režisér Achim Freyer. Má vlast v podání Brno Contemporary Orchestra nevyzněla jako vyložené politické gesto: byla to spíš hudební proklamace lidí, kteří se nezříkají minulosti, ale berou ji jako součást svých dnešních životů. I ten nejposvátnější symbol je pro ně živá materie, kterou je potřeba zkoumat pořád znovu a nacházet tím její opodstatnění a smysl.  

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!