Z.K. Slabý Slava Ganelin / Vladimir Homyakov: Neuma; Akira Sakata / Simon Nabatov / Takashi Seo / Darren Mooore: Not Seeing Is A Flower; Ivo Perelman / Jason Stein: Spiritual Prayers; Ivo Perelman / Rudi Mahall: Kindred Spirits26. 11. 2018

Leo Feigin se na svých Leo Records nezpěčuje novým objevům, nicméně podstatou jeho programu jsou alba zavedených hudebních mistrů jakožto záruka kvality, ale i zvýšené poslouchatelnosti. Prostě víme, co můžeme/co bychom měli očekávat. K těm odedávným a stáložárným experimentátorům zde patří skladatel/improvizátor, pianista, hráč na syntezátory (Korg MicroStation, Korg Monotron) a perkusista Slava Ganělin, druhdy s triem, pak v různých obsazeních, tentokrát s varhaníkem Vladimirem Homjakovem na albu Neuma, nahraném 23. března 2018 v čeljabinském sále Rodina (Rusko). A samozřejmě se hned vtírá otázka, zda nás po tolika letech stále ještě dokáže svým výkonem uřknout. Lapidární odpověď zní: ano – nejenom svou roztodivností, vynalézavostí a vehemencí. Na přítomné nahrávce, rozdělené do dvou částí (35:10 a 36:30 minut), si ověříme, jak může probíhat gigantická, kreativní, epická sága, plná dobrodružství (zejména první část) a transformací.

Vše začíná vlnobitím varhan, hlubočepně i poryvně hřmoucími a slavnostně zprekérňovanými, ale je to klavír, který záhy převezme tvůrčí úlohu a za přidané podpory vytřibuje, protajemňuje téma, přičemž korgy je vysoukávají, vyhalekávají, prohromují i převracejí. Piano toto zacelované vyhřímávání opětovně opanovává, celebruje, mátoří, zarpucuje, celkové dění nadrůstá, (vy)bičovaně se převaluje, pozastávkuje a vyvěrá, promelodizovává se do elegizování, nad proklouzávaným peřejováním zacinkotává a properkusněně výsečňuje. Je tu neustále proměnlivo, protože Ganělin nachází nové a nové variace, ať už úderně rytmizované nebo barvitě rozviřované a zaviřované, což se děje s vystupňovanou energií, naplno, nic nesetrvává v jedné rovině, vše se prohýbá, zahýbá, prořešetovává, vylokomotovává, paběrkuje, následuje vrchol za vrcholem se stejně vehementními prokláklinami, bezoddyšné zákruty jsou nachroumané, vrtošivé. Druhá část je výsuvně natraverzována do náběživé vzdýmavosti, nátřesně rozkomíhané, porozkotávané pádnými předěly a vykomíhané do poskočnosti. Hřímavý, útočně výtočný sled bezklidně (pro)cválá po neoznačených stezkách bez zábran, je zasukováván na výdrž a zadychťován rozedmovými klavírními akcenty, které jsou vystřelivé i rozverné a mžitkují až do vysilujícího vyšilování. Homjakov Ganělina místy jistí, ale vydestilovávané pokušitelství spočívá právě na Ganělinovi, ten střídmuje a znovu vyvěrá, zábleskuje a prodernostní, je rána za ranou výhřezný i výskočný, vydeptává znávalnění a zábojnění až do zatěsňovaného zatišení, dovýrazněné varhanami. Je to zběsile vytřímávaná sága o životě, prolínající dosud neslyšenou historii, středobodově situovanou snad někam mezi středověk (viz neuma) a budoucnost, a tak i (na)značenou a vyjevovanou.

Na první pohled (nikoli poslech) se ten kvartet jeví dost disparátně. Především v něm vévodí japonský altsaxofonista, klarinetista, vokalista a perkusista Akira Sakata, kterého jsem si objevil v ósackém jazzovém klubu při svém půlročním pobytu v zemi vycházejícího slunce roku 1991 a zpětně si pak přehrával desky s Yosuke Yamashita Triem z let sedmdesátých minulého století. Je značně divoký a osobitý improvizátor a vnímal jsem ho v souhrách s Peterem Kowaldem, Hanem Benninkem, Johnem Zornem nebo Sonnym Sharrockem. Improvizaci – ovšem vedle různých jiných žánrů – je oddán i kontrabasista Takashi Seo, sídlící v Tokiu a hrající se Satoko Fujii nebo Fumiem Itabashim. Světoobčana ruského původu Simona Nabatova snad není ani třeba představovat: Jeho reputace nápaditého a důrazného klavírního sólisty, který však nelenil a obdařil svou sráznou spoluprací celý výkvět hudebníků od Steva Lacyho či Ernsta Reijsenegera přes Matthiase Schuberta po Barryho Guye a Gerryho Hemnigwaye (v Triu Luminous). Australský bubeník, perkusista a elektronik Darren Moore bytoval několik let v Tokiu a mohl se tak stát výchozí spojinicí pro sestavení čtyřčlenky. Všechno ovšem začalo už dříve, kdy Nabatov podnikl dvouměsíční turné po Singapuru, Malajzii, Koreji a Japonsku a její součástí se stalo i vystoupení v Jazz Spotu Candy v Chibě 27. listopadu 2017, které bylo nahráno a nyní je můžeme slyšet na CD Not Seeing Is A Flower.

Hned otevření téměř desetiminutovým Surge je navodivě útočné, vydůrazněné jak vehemencí, tak pospěchem, kdy klavír vykresluje téma a ostatní nástroje kolem něho námatkují, pře(d)hánějí (se), přičemž sax se dostává do vytržení. Ale úprkoví a předhániví jsou jeden vedle druhého, převálcovávají se, nactiutrhační, rozmachují i rozmachrovávají, dávají si přednost v sólování (těží z ni zejména Sakata), ale dokážou v pravou chvíli i pomlknout, provinout se i pozamýšlet. Sedm prvních improvizací probíhá vlastně bez přechodů, prostě klavír v Retreat převezme žezlo, rozmáchne se, rozkochá, což dotvrdí a zúderní bicí a podšprajcuje basa, ale to snaživé soustředění a doličování probíhá s naprostou samozřejmostí. S toutéž samozřejmostí převezme Sakata velení v Uncoil, s ostatními šejdruje a zažejbruje i do potichlé oponentury, jenomže čeřen hudebního vyjádření může být kdykoli popostrčen k výmyku, po němž následuje sumírování, zacarapacení, zachumlování, posvišťování vystřídá smršť, všichni sólují jako o život a vytvoří nakonec nenavyklou skrumáž, plnou vzruchu, vyvolávají pozarputilostní p(r)otyčky, a když se nám může pozdávat, že vzedmutí je konečné, ještě je nadsadí. Sakatovo vokální rozkřičení v Ritualu je skutečně až rituálně rozběsněné, je vyvolavačsky rozervávající, a i když je klavír na okamžik rozklidní, jeho vehementní vypravěčská sdělnost přejde nakonec do řevu, dobubnovávaného a dobasovávaného. Zmermomocňované napětí se pozvolna vzdaluje, basa je prohloubí do náznaku, zavírní, ale z pomyslné „slepé uličky“ nás vyvede sebejistý klavír. Vzájemná sdílnost, nebo spíše podílnictví rozharaší Resolve, rozmáchne se do popřevracovaného potřešťování, a je to Sakata, který opět děj uvede do rozvášněné virulence, podsekáván bicími. Do proudu téměř osmiminutového improvizačního kolotání se vrhají posléze všichni, je patrné, že se nechtějí a ani nepotřebují pozastavit, protože splavnostní samohybnost je zcela samozřejmě zkoordinována – až do rozklidněné dovětkovosti.

Osamostatněný vícneždodatek Abscond (téměř čtvrthodinový) rozmýšlivě rozehrává Sakata a výsledkem je diadém neobvyklých perel, totiž velesól, z nichž každé má právo na vysoké uznání. Jsou chytlavostní, nezáludně vznášivá, vytvářená jakoby v běhu mimoděčných událostí. Jako by tu nikdy nic nemělo končit, vše je mimořádné, zachvativé i záchvatové, (ro)zvažované, hned zapomalené, hned porychlené, pojišťované ekvilibristikou všech hráčů, jejich uměním vyvolávat proodlišenou atmosféru vyčkávání, prozírání, holedbání, vytutlávání. Tento napínavostní sled rozdějovávání, zaplňovaného tu rozbrnknutím, tu zaharašením, tu rozharašením, tu rozbřinknutím, prostě tyglíkem minizvučení, dohromady nástinuje celou paletu neobyčejného souladu. Je to album, jaké jsme v tomto obsazení mohli očekávat, a přesto je nečekané – jako vždy, když vynikající muzikanti najdou jeden ve druhém naprostou oporu, důvěru a vzájemnost. Tato nahrávka nás může provázet dlouho a – věřte - hned tak se jí nenabažíte.

Jsou hudebníci, kteří si v jakékoli konstelaci zarytě vedou svou. (Cecil Taylor se tvářil, že nepochopil moji otázku, jak se přizpůsobuje svým spoluhráčům.) A jsou hudebníci, kteří se proměňují s každým novým obsazením. Brazilský tenorsaxofonista Ivo Perelman je sice monolit, ale pohybuje se někde mezi těmito krajnostmi. Ví, jak a kam míří, ale nevyhýbá se diskusnímu pojetí. Vybírá si spoluhráče, kteří ho dokážou vyprovokovat, zároveň však on je důrazně provokuje, aby se nevyhýbali nenavyklým proměnám. V posledních letech (právě na Leu) vydává pravidelné nabídky až obžerného množství desek v nejrůznějších hudebních formátech a prostřídává na nich souputníky a znovu se k nim vrací; třeba takového Matthewa Shippa, Mata Maneriho, Joa Morise, Whita Dickeye, Michaela Bisia a další, vyvolává v život různě prokombinovaná tria nebo kvarteta, a nejde mu věru pouze o počet – dokáže posouvat a proměňovat přístupy i vyznění, zaujmout vervou i citovostí. Je dostatečně silná osobnost, aby si uvědomoval, s kým jde do holportu, nepřizpůsobuje se záměrně nikomu, nicméně dokáže vyvařovat sebestřednost a vstřícnost, nadto nebere svá alba jako neprodyšně uzavřené jednotky, přistupuje ke každé další improvizaci z poněkud jiného úhlu, a proto nepropadá stereotypům. Jeho dva nejnovější opusy (zřejmě) zahajují novou sérii duetů s výraznými hráči, jejichž údajná antipódnost může být vzrušujícím podnětem k nečekaným střetům.

Osm nepojmenovaných částí alba Spiritual Prayers, nahraného v symbióze s chicagským basklarinetistou Jasonem Steinem v brooklynském studiu v červnu 2018, je v té či oné míře meditativní, jeho spiritualita je rozněcována Steinovým židovským původem (Perelman ho ve své zpovědi označuje za hudebního rabína). První část se navíjí z hloubek s až hračičkářskou nonšalancí, hlomozivě vytěkává a rdesnovitě obrůstá ústřední motiv, oba protagonisté jsou hned od počátku důvěrně, až spiklenecky propojeni, i jejich vrtošivá vzestupnost či sestupnost směřuje k cíli ruku v ruce. Lyričtěji hloubavá, (po)bloudivě promotávaná část druhá má svou naléhavou uhrančivost, zčásti je vyhrotivě vyúsečňovaná, zčásti proepizovaně útržková a pozákřičně proždibcovaná. Návaznost posunuje umanutou prošmodrchanost do umírněné veletočivosti, hemživě vytřibované a obmanivé až do expresívního piškuntálnění, zaplněného pletichářstvím. Pokračování se s ječivým hudlařením prošroubovává do vířivosti, zaplněné mručením, pištěním a výprsklostí. Něčím mi připadá jako kukaččí (ne)hnízdění. Pátá část je prospojeně zákeřnivá, kroutivě pozahlcovaná, vemlouvavě okolkující, útočivá až do brousivosti i zase lebedivě potěšná, koldokolující do změtenostního pospěchu; její hatlamatilková vytěkávanost je usvérázněně repetivá. Poté se hudebníci rozprostraní do nacházivého namátkování, rozjíždivého i třímalého, jeden se okamžitě přizpůsobuje druhému ve vlnách, plných vzrušení a odrušování, protáhlosti i zapadavosti. Jejich naznačování, zabírání a propírání má orosivou vemlouvavost, střídanou souručenskou zamlouvavostí. Vpadavě, s briskním trumfováním i prosadivým triumfováním probíhá předposlední devítiminutovka, je výdržně výtržná, (po)vzletně rozdychtěná, volnoběžně prokultivovaná i se svou zdánlivou zmatečností, zatláskaně pomnoživou a dořicovaně doruinovávanou. Naopak závěr je spíše osvobodivý, protočivě vykolísávaný, svárlivý, vybíhavý i rozbíhavý. Album jako celek skýtá nekonečný dialog, plný vzrušivosti a neustálého vygradovávání.

Dvojalbum Kindred Spirits, nahrané soubežně, pokud jde o čas a místo, zase dává dostatek prostoru rafinovanému střetávání s německým basklarinetistou Rudim Mahallem (viz jeho Solo na psi records, Shit s Christianem van der Goltzem, Geroldem Genslerem a Johnem Schröderem na Two Nineteen Records nebo Die Enttäuschung s Axelem Dörnerem, Janem Roderem a Ulim Jennessenem na Intaktu), který je mnohem důslednějším oponentem. Oba jsou v dobrém rozpoložení, hned na počátku osvědčují rozšafnost, uvážlivost i mazlivost, předhánějí se v průtazích i líbeznostech, jsou koumáčtí i shánčliví, souběžně i protiběžně vtíraví, svorně se podurďují, svorně skrumážují a téma hledačsky plundrují. Pokračují bloumavě i vyostřeně, s rozvíjenou uminutostí a vyvažovaným rozzívením a navazují s až úzkostnou vehemencí, plnou zvratů a závratností, zesirénovněně zapulzují, ale předtím i poté si poklidně, uvolněně zadialogizují, volavě (jakoby o pomoc) přešaltují do galimatyáše nejrůznorodějších provazeb, tu utrhačných, tu vyvřelinově princmetálových, poté rozcapených či řádivých. Vytěkávaná čtvrtá část se záskočně rozvíjí do hudrování, hartusení, handrkování a hudrování, zvratnost střídá u(s)pokojení, nebetyčnost zavelebování, náběžnost sbíravost. Přitom nikde nedochází k zásadnější rozchodnosti, téměř třináctiminutový sled probíhá jako na (vnitřní, nevytčený) povel přes lapidární shlukování až k minucióznosti, přičemž oba atakují posluchače, nikoli partnera, když jeden „vystrčí růžky“, druhý ho okamžitě podpoří, monolitní vydůrazňování střídá zahoupanostní záletničení, rozdrnčeně břeskné, vřeskuté i v povlovnosti. Závěr první části probíhá v jednosměrné mnohoprozvučnosti, zaběhavostně znepokojivé, vzdíravě zazvučované a nabíhavostně rozchlácholené. Přes zaškareděnou neurvalost, vyždibcovaně vysoukávanou a korouhvičkově otáčivou, se ocitáme v dohadovačném rozvýření (y je správně), podloudně dojitřovaném. Druhá část zabočí kupodivu do váhavosti nebo rozvážnosti, hráči se triumfují spíše potichu, plouživě poodhrnují a protřibují okamžik za okamžikem, liknaví i špílcují naráz a srázně, stráznivě i zatěkaně, cimprovaně i hnidopyšně. To vše, než zaokolkují do posměšňujícího handrkování, rozkvilně zabřídavého, množinově zahoustlého a záměnlivě poštrikovávaného – každopádně neplytkého. Přemet: čečetkově pinoživé vytřibování ve dvou minutách. Přemet: pozbrkle rozcapené a zákružně zrepetované kymácnění. Rozhořené do nespoutanosti. Následuje přeháňkově vyštěbencovaná rozchvátanost, shrnující jednopřesdruhé, leč nezmatně, přelévavě i prolétavě souřadivá, progustýrovaná až k pomezí hájivého zalíbeznění, ale zokamžitněně štiplavě zamořivá, Ti dva prostě vědí, kdy co utnout, přeladit, doladit, prostě narafičit. Tak narafičí i následnou háravost a rozháranost, prohalucinovanou do dvojzáderné kverulantnosti, rozdmýchávané i proluzněné. Ti dva na sebe bez ustání reagují až do posledního výseku rozšmelcování, až do posledního závojného popřekrývání. Výdusné zakončení je vyhrkáváno s projíždivou probleskovaností, zprvu spustivou do ponornosti, posléze však nadrhávanou do překotnosti, plné handrkování a roznětlivosti, doprotažené do posledního záchvěvu. Na Kindred Spirits můžeme ocenit rovnocenné partnerství Perelmanna a Mahala, nepodléhá tu jeden druhému, vždy znovu vyrudovávají, vyartikulovávají nové, někdy právě ty nejrafinovanější šance přístupu k danému tématu (byť se ztajeným názvem – je na nás, jaké pojmenování k té které části z těch dvanácti z nabídnutých 100 minut si evokujeme).

Málo platné: Feiginovy Leo Records nelze přehlédnout, jsme na nich už téměř závislí.


Slava Ganelin / Vladimir Homyakov: Neuma

Akira Sakata / Simon Nabatov / Takashi Seo / Darren Mooore: Not Seeing Is A Flower

Ivo Perelman / Jason Stein: Spiritual Prayers

Ivo Perelman / Rudi Mahall: Kindred Spirits

Leo Records (www.leorecords.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!