Petr Ferenc Videa na víkend - Do krajiny vodový1. 12. 2018

Albu Jonáše Grusky Žaburina jsme věnovali recenzi i nadcházející Kardiostimulátor (nalaďte si v úterý 4. prosince v 0:00 Radio 1) a že k němu tvůrce vydal i videoklip, ponořme se do vodní říše, kterou si vymyslel a digitálně syntetizoval, uchem i okem.

Spřádat své vodní světy je oblíbenou látkou nejednoho snílka a pohádkáře. Václav Kahuda se ve svém opus magnum, románu Houština, v jednu chvíli myslí ocitne „u podmořského světa. Prostupuje mořské laguny, setrvá chvíli v hlubinných jeskyních, v tříšti vln se zadívá na nějaký ostrov. Potom se vrací do Evropy. Studuje rozsáhlá polská jezera, pomalými pohyby paží proplouvá zatopenými pískovými lomy ve východním Německu. Zalezlý v rákosí, všímá si života pod hladinou. Podivuhodné situace, kdy splešťule blátivá a larva potápníka navzájem se ohrožují v řasami porostlém dně. Kdy slunka se zelenavě zatřpytí v tápajících paprscích denního světla, v komíhavém šeru mezi stulíky.

Napojuje se na mysl kteréhosi kovořemeslníka. Onen pojal nápad, a ten sice s obtížemi, ale uskutečnil. Sedí teď v originál soukromé malé ponorce. Vřetenovité ocelové tělo je ověnčeno lahvemi vzduchových nádrží. Trup je uprostřed zakončen věží z pancéřového skla. Ta okénka sehnal z vyřazených stíhaček.

Proplouvá nenápadně Vltavou. Hnědé světlo, cezené listím na hladině, prochází do prosklené věžičky. Strojní podivín zatáhl periskop a pomalu s lodí dosedá na dno. V klidu si otevřel knihu a čte. Malá lampička přisvěcuje. Za okny je zvířený kal a světla jak ve sklepě. Na ovládací desce tlumeně planou ohmatané, šmírem ušmudlané, barevné kontrolky. Je slyšet hluk blížící se lodě. Pilot opatrně vysouvá periskop. V dálce, uprostřed řeky, připlouvá pomalý vlečný šíf. Člověk u dna otáčí optikou kolem dokola. V okulárech periskopu je vidět travnaté břehy, komíny a střechy města, oblačné nebe.“

Zkuste to taky.

Sovětský autor mořských knížek pro děti, Svajatoslav Sacharnov, ve své trilogii (takhle u nás alespoň vyšla) Dobrodružství na dně moří, jejíž svěží krátké kapitolky jsou někdy haikuovských rozměrů, vypráví o testování podmořského domu Sadko, v němž mají vědci do budoucna plnit různé úkoly, například nahrávat mořské kanárky a treperendy. Hlavní hrdina, malíř Kolja, je svým kamarádem, dobrodruhem Marlenem, podroben zajímavému testu:

„‘To mi přivezl jeden známý. Několik let pracovat v polárních expedicích.‘

Nasadil pásek a spustil magnetofon.

Nízkým stanem se rozlehly podivné zvuky.

Nejdřív cinkaly zvonečky. Cinkaly tiše a melodiky, cink-cink.

Potom bylo slyšet chrastění a skřípání, jako když někdo vleče po podlaze pytel s rozbitým sklem. A pak zase cink-cink!

Po cinkání se magnetofon odmlčel. Začínal nový záznam. Někdo cvrlikal a vesele si pohvizdoval fijů-fijů. Připomínalo to kanárka, ale tóny byly výraznější a nějak solidnější. Nejprve se ozval jeden hlas a pak ještě jeden. Pokřikovaly na sebe. První: Fijů! A druhý mu odpovídal: Fijů-fijů!

TO JSOU URČITĚ TUČŇÁCI.

Třetí záznam se už vůbec nedal pochopit.

Někdo vrzal.

Nejdřív mlčel, pak zavrzal crrr-rrr-rrr-rr-r. Zavrzal a zase se odmlčel. A najednou to začalo v magnetofonu brblat: Blabla-bla! Zpočátku jeden hlas a později několik. Rámus jako na trhu.

‚Co to bylo?‘ zajímal jsem se, když záznam skončil.

‚Hádej.‘

‚První randál rozbité sklo. Druhý tučňáci. Třetí – rámus na trhu. Uhádl jsem?‘

Marlen se zasmál:

‚Radši toho hádání nech. Všechny záznamy jsou pořízeny pod vodou.‘“

Co tedy asi malíř Kolja slyšel? Přečtěte si sami. Abychom z Videí ale neměli literární koutek, pusťme se do poslechu hydrofonie sami.

Jez riley French, je stavitel mikrofonů i hydrofonů a komponista z ulovených zvuků – obor má tedy společný s Jonášem Gruskou, ten ale protentokrát vodní svět tvořil zejména v počítači.

Nejstrašidelnější zvuky zachycené pod vodou – ale co sestavovatelé youtube žebříčků vědí?

  

Když se třou ledovce.

A na závěr chvíle pro písničku, tu, z níž jsem si půjčil název dnešních videí.

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!