Adrienne Lafrance Plasy, architektura a zvuk4. 12. 2018

Mezinárodní mezioborové setkání odborníků z humanitních i přírodních věd a zvukových umělců nazvané Architektura a smysly a věnované otázkám pojetí a vnímání prostoru v historických souvislostech architektury, umění, krajiny se zvláštním zřetelem na zvuk se odehrálo ve dnech 12. - 14. října 2018 v Centru stavitelského dědictví Plasy (bývalé hospodářské zázemí plaského kláštera), které spadá pod Národní technické muzeum v Praze, s doprovodným programem v bývalém klášteře v Plasech, což je národní kulturní památka ve správě Národního památkového ústavu. Poslední den se účastníci přesunuli do bývalého cisterciáckého opatství v Mariánské Týnici, dnešního Muzea a galerie Severního Plzeňska.  

Lokalita Plasy nebyla zvolena náhodně. Akce se konala v návaznosti na zveřejnění online archivu dvou již zaniklých subjektů Nadace Hermit a Centra pro metamedia Plasy v mediatéce Agosto Foundation. Oba zmíněné subjekty iniciovaly sérii mezinárodních uměleckých symposií probíhající od roku 1991 do podzimu roku 1999 v bývalém cisterciáckém klášteře v Plasech, zvláště v budově konventu. Autorem ojedinělé plaské architektury „na vodě“ byl vynikající barokní architekt a stavitel Jan Blažej Santini-Aichel (v pátek si připomeneme 295. výročí jeho skonu), jenž nechal budovu založit na 5 100 dubových pilotách dodnes zpevňujících zdejší bažinatý podklad. Dřevo je konzervováno čistou říční vodou, kterou nechal Santini do základů úmyslně přivést.

Multimediální archiv plaských symposií nabízí nejen stovky fotografií, textů, biografií umělců, ale zpřístupnil také původní videa a zvukové nahrávky, jejichž shromáždění představovalo z jistého aspektu archeologii analogových a digitálních médií, neboť kromě tištěných katalogů, které se nacházejí převážně v soukromých sbírkách, z této téměř deset let trvající aktivity nezůstalo veřejně dostupné nic. Archiv zvláště hudebními nahrávkami dokládá ještě jeden fenomén, jímž jsou zvukové kvality barokního konventu a jeho dvou kaplí.

Setkání Architektura a smysly tematicky navázalo také na seminář Soundworms Ecology Gathering v Mariánských Radčicích (2017) v severních Čechách, v krajině exploatované těžbou uhlí. Tento „žížalí seminář“ zahrnující průnik estetiky a akustiky, geometrie a architektury, přírodních a humanitních věd i umění byl zaměřen na především na akustickou ekologii (nejde jen o problematiku hlukového znečištění).

Plaská symposia i obě setkání v Radčicích a Plasech spojuje zároveň osoba autora jejich koncepce Miloše Vojtěchovského, historika umění, kurátora, pedagoga a umělce, který se přinejmenším v posledních patnácti letech orientuje nikoliv na vizuální umění, ale na tzv. sound art čili umění zvuku.

Zastavíme-li se u témat zvuková ekologie a akustických kvalit sakrální architektury, dostaneme tematické těžiště, které se v minulosti i nyní protnulo se skvostnou architekturou plaského klášterního konventu. Letošní setkání nabídlo vedle série přednášek také zvukové instalace, performance nebo dílny provedené v Centru stavitelského dědictví a jeho okolí, v konventu plaského kláštera a v dalším několik kilometrů vzdáleném objektu, jehož autorem je Jan Blažej Santini-Aichel, totiž v chrámu Zvěstování Panny Marie bývalého cisterciáckého probošství v Mariánské Týnici.    

 

7.plasy-novy-kostel-kolem-1780.jpeg 

 

Soundscape a akustická ekologie  

Zvuk je základní vlastností přírody, a protože může být drasticky ovlivněn řadou lidských činností, je skutečně překvapující, že se zvuk nestal univerzálnějším měřítkem ekologie krajiny.

Jianguo Liu, 2017

Zvuky jsou věčnou a dynamickou vlastností všech krajin. Zvuky zvířat, lidí i nebiologické zvuky tekoucí vody a šumění větru vycházejí z přírodních krajin. Jsou to prostorově-časové vzory vynořující se z krajiny, jsou znakem jejích přirozených procesů. Dosud však neexistuje žádná koherentní teorie týkající se ekologického významu všech zvuků vycházejících z krajiny a není to ani „akustická ekologie“.

Akustická ekologie slučuje výzkum technických, sociologických a estetických aspektů akustického prostředí a pracuje s klíčovým pojmem soundscape / zvukové prostředí / zvuková krajina. Tento pojem je vždy ve vztahu jednotlivce (či určitého společenství) a prostředí. Důležité je zmínit, že zvukové prostředí je popisováno jako subjektivní percepční zkušenost, tím se akustická ekologie vymezuje vůči tradičním vědeckým přístupům, které jsou založeny na pozitivistickém principu objektivního poznání.  

Skladatelka především elektronické hudby Pauline Oliveros definovala termín soundscape jako všechny zvukové vlny, přesně přenesené do našeho mozku uchem a jeho mechanismy. Je zřejmé, že akustická ekologie z velké části zdůrazňuje důraz na lidské vnímání pozornost a nikoli rozsáhlejší přístup k sociálně ekologickým systémům.  

Kanadský skladatel a hudební pedagog, Raymond Murray Schafer (1933), který je považován za jakéhosi duchovního otce ekologické akustiky (Agosto Foundation připravuje překlad knihy věnované jeho osobě a dílu), říká, že tématem akustické ekologie je studium účinků zvukového prostředí na fyzické reakce či způsoby chování živých organismů, které v tomto prostředí žijí.  

Rozšíření zájmu a úvah i na bytosti ne-lidské v Plasech zastupoval ornitolog a ekolog Vít Zavadil ukázkou nahrávek pořízených v bývalých vojenských prostorech Ralsko a Vrchbělá, které mimo nepravidelné cvičné střelby byly výborným prostředím pro záznamy hlasu ptáků. Je možné v této souvislosti zmínit i multimediální umělkyni, Slovinku Sašu Spačal, která ve své performanci propojila zvuk vydávaný cvrčky ve skleněných nádobách (živý systém) s elektronickou hudební kompozicí. 

Téma vztahu akustiky a církevních staveb otevřela religionistka a historička vědy Anna Kvíčalová, která se zaměřuje na výzkum zvuku a sluchu v rámci „alternativní“ akustiky hledající znalosti o šíření zvuku v prostoru v oblastech jako je náboženství, architektura, umění, dobová písemná svědectví o mších a kázáních v církevních stavbách.  

Je evidentní, že dlouho před tím, než byla ve dvacátém století založena exaktní akustika, se architektura a zvuk vzájemně ovlivňovaly v inspiracích z hudebních forem, liturgických pravidel, kosmologie a prostorového řešení staveb. Příkladem diskutovaného fenoménu je vývoj náboženského zpěvu vyplývajícího z dlouhého dozvuku v sakrálních budovách. Ale jak Anna Kvíčalová konstatovala, je čestné přiznat, že přes všechnu snahu zatím věda nedokáže k historii akustiky mnoho dodat.

K akustickým kvalitám historických religiózních budov lze tak pravděpodobně říci jen to, že stavitelé v minulosti možná neznali principy akustiky a možnosti jejích výpočtů, přesto jejich stavby vznikaly v souladu s akustickými potřebami, případně na ně mohly být adaptovány.  

Ředitelka Muzea Mariánské Týnice Irena Bukačová rozšířila vztah architektury a hudby ještě o prvek světla. Hovořila o pythagorejsko-platónské tradici, která byla základem analogií mezi hudbou a architekturou. Numerologie byla zdrojem číselných poměrů, jež se objevily jak v architektuře, tak v hudbě, čemuž odpovídá i známé rčení, že „architektura je zkamenělá hudba“. Stavby architekta Jana Blažeje Santiniho se podle Bukačové vyznačují nejen úchvatnými geometrickými parametry, ale také působivým přirozeným světlem, které mělo významotvornou roli, bylo tím, co je v chrámu nejdůležitější, reprezentovalo rovinu nebes.   

Další přednesené příspěvky byly věnovány způsobům slyšení nebo poslouchání, které nejsou jen záležitostí biologickou, ale také kulturně a historicky podmíněnou. Samotný akt naslouchání však byl označen za jeden ze základních lidských počitků. Akustická ekologie lidské vnímání zvuku však rozlišuje. Na klíčový pojem soundscape lze uplatnit dvě hlediska: specifické poznávání akustické krajiny kolem nás formou soundwalk či listening walk a analýzu zaměřující se na tradiční skladebné přístupy v rámci zvukových kompozic. V prvním případě se uplatňuje radikální požadavek aktivního slyšení, psychologický typ slyšení, který Schafer vyžaduje při sluchové interakci s naším okolím.

Deep listening nebo také aktivní poslech souvisel například s příspěvkem skladatele elektronické hudby Yiorgise Sakellariou, kterého zajímá zvuková atmosféra sakrální architektury. Zároveň je představitelem tzv. akusmatické hudby (odnož konkrétní hudby), což znamená úplnou redukci vizuální či performativní složky hudby. Jeho koncerty se odehrávají ve tmě, což opět odkazuje k Pythagorovi, který, aby nerušil své žáky třeba nepřípadnými gesty, nastolil tzv. akusmatickou situaci, tj. přednášel za závěsem, čímž dosáhl jejich koncentrace pouze na zvukový projev.

Skladatel Ian Mikyska zase připravil pro účastníky symposia noční zvukovou procházku ambity klášterního konventu založenou na tzv. ekonomii pozornosti (pozornost ve smyslu omezeného a stále vzácnější zdroje, pokud jí plýtváme, ztrácíme obecně schopnost soustředit se) a na otázce, jak se lze v tomto kontextu vztahovat k prostředí / prostoru kontemplativním způsobem.

 

Ověřovat předkládané teoretické úvahy vlastními smysly

Ačkoliv byla série přednášek nesporně zajímavá, vzhledem k časové dispozici by méně možná znamenalo více. Zvláště vzhledem k nesamozřejmosti doprovodného programu, kdy účastníci mohli vnímat a ověřovat předkládané teoretické úvahy vlastními smysly, a to v historickém prostředí, jež zejména v případě klášterního konventu běžně podléhá přísnému ochrannému režimu národní kulturní památky.

Ve večerních hodinách se klášterní konvent rozezněl zurčivým zvukem vody tekoucí z vodotrysku jednoho z vodních bazénů (barokních zrcadel) v nejspodnějším podlaží, kde lze kontrolovat hladinu vody proudící v základech konventu. Zvuková škála vody se rozšířila při performanci studentů (Tomáš Roček, Matěj Šenkyřík, Zuzana Šklíbová), kteří ji přelévali z rozličných skleněných nádob zpět do bazénu. Chlad, vlhko, vůně vody, slabé osvětlení a mohutná hmota konventu s echem, nu ano, dalo by se to poslouchat celé hodiny.

Nicméně se zvukem se pracovalo i v obou konventních kaplích proslulých dlouhým dozvukem. V kapli sv. Benedikta (kapitulní síň) provedl George Cremaschi svou Improvizaci pro kontrabas a ozvěnu. Kapli sv. Bernarda se rozezněla elektronická kompozice syntezátorů (Martin Marek, Jan Kromholz, Iva Polanecká, Polina Khatsenka, Matěj Šenkyřík). Bylo možné porovnat elektronický a akustický zvuk. Sama preferuji akustické nástroje, zvláště když se v pauzách zvuk zvedá krouživý pohybem k lucerně a vznikají alikvótní tóny. Obě zvukové performance dlouze doznívaly echem v ambitech. Exteriérová instalace pro dlouhé struny Adama Hejduka ve dvoře hospodářské budovy byla otevřená pro všechny, kdo měli chuť si hru rukou nebo smyčcem zkusit.

Doprovodný program končil v Mariánské Týnici v areálu bývalého probošství s poutním kostelem Zvěstování Panny Marie; po temném konventu s vodou v podzemí se nám otevřelo radostné světelné místo se stejně působivou akustikou. Zvuková performance mladých umělců, kteří otáčeli nad hlavou malými reproduktory uvázanými na provazech, připomínala aboriginské rituály s prastarým hudebním nástrojem čiringou-mluvícím dřevem (bullroarer), i když médium (zdrojem zvuku byl smartphone nebo přehrávač propojený přes bluetooth s reproduktorem) se od toho paleolitického výrazně lišilo.

Na úplný závěr Hana Sar Blochová v chrámu Panny Marie v rámci své přenášky Hudba sfér a sonická geometrie posvátných zpěvů názorně předvedla, jak krásný, silný hlas vede dialog s architekturou a rovinou posvátného.  

Setkání Architektura a smysly v prostředí barokní architektury poukázalo i na problematickou otázku, jakým způsobem studujeme historické vizuální umění. Nemyslíme na rituál, který se rozvíjí, spojuje emoce a hudbu, text a umění. Studujeme je, jako bychom byli hluší.

Podstatný se mi však jeví kontext semináře. Současné hlukové zatížení krajiny působí nejen ve fyziologické rovině (poškozování sluchu), ale současně ovlivňuje i duševní procesy, přičemž míra tohoto působení vůbec není do úplnosti poznána. Uvažujeme o zdravém životním prostředí z hlediska čistoty vzduchu, vody či půdy. Podobně se můžeme také ptát, v jakém akustickém prostředí se daří živým bytostem? Existuje vůbec „přirozené“ akustické prostředí pro život?      

 

Účastníci setkání: Stanislav Abrahám (CZ), Hana Sar Blochová (CZ), Irena Bukačová (CZ), George Cremaschi (US), Jez Riley French (GB), John Grzinich (EST/USA), Csaba Hajnóczy (H), Petra Kapš alias OR poiesis (SLO), Martin Klusák (CZ), Pavel Kodera (CZ), Judit Emese Konopás (H), Anna Kvíčalová (CZ), Ian Mikyska (CZ), Sara Pinheiro (P/CZ), Yiorgis Sakellariou (LT/GR), Saša Spačal (SLO), Miloš Šejn (CZ), Davide Tidoni (I), Taufan ter Weel (NL), Vít Zavadil (CZ), Martin Zet (CZ), studenti nebo absolventi Tomáš Roček, Jiří Rouš (CAS FAMU), Zuzana Šklíbová (KALD DAMU), Jan Kromholz, Iva Polanecká, Polina Khatsenka, Martin Marek (Time-Based Media, FUD UJEP), Adam Hejduk (FaVU VUT Brno), Matěj Šenkyřík.

 

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!