Jan Hocek Zápisky melomanovy 437. 12. 2018

Mohla to být jen taková obyčejná zpráva, jež ani nepřekvapila: 4. listopadu si Jarek Nohavica osobně převzal z rukou ruského prezidenta Vladimira Putina Puškinovu medaili. Stalo se tak na slavnostní recepci v Kremlu u příležitosti Dne národní jednoty. Puškinova medaile je od roku 1999 udělována ruským občanům i cizincům, kteří se významně zapsali v kulturní oblasti, literatuře či jiných oborech umění. Medaili dosud obdrželo 940 lidí, z Čechů to byl v roce 2007 Václav Klaus a letos v březnu rusista a předseda Česko-ruské společnosti Jiří Klapka. A nyní na podzim i český bard, jak Nohavicu nazval ruský tisk. Ten pronesl děkovnou řeč v ruštině a zazpíval kousek Okudžavovy písně A líto mi je...

Tato zpráva sice nepřekvapila, ale zůstala po její konzumaci hodně silná pachuť. Mnohým lidem ale udělala obrovskou, navenek mohutně ventilovanou radost. Již výše zmíněný Klapka, jinak též dlouholetý konferenciér Alexandrovců při jejich českomoravských taženích, se nechal slyšet, že je to „další rána sluníčkářům.“ Tou první ránou měl na mysli státní vyznamenání, jež Nohavicovi udělil před rokem český prezident Miloš Zeman. K tomu jsem se vyjádřil v Zápiscích melomanových 31, takže můj osobní vztah k Nohavicovi (a další vztahy) již nemusím znovu otevírat.

Ona pachuť se týká okolností, jež vedly Putina k Nohavicově ocenění. Důvodem prý byli Vladimir Vysockij a Bulat Okudžava, ruští písničkáři, jejichž písně Nohavica tolik let zpíval. Objevily se pochopitelně hlasy, které hovořily o tom, že se oba bardi v hrobě obracejí. Jiní zase, jako např. blogger Petr Omelka, oponuje, že Okudžava určitě nikoli, naopak, ten by Nohavicovi gratuloval. K tomuto závěru Omelka došel na základě umělcova životopisu. Že vstoupil do komunistické strany (1955), ačkoli jeho otec byl popraven v rámci stalinských čistek ve třicátých letech a matka strávila 18 let v gulagu. Charakterizován byl jako ten, koho si tehdejší sovětský vůdce Brežněv pěstoval jako opozici. Ačkoli bard odsoudil okupaci Československa v 68. roce, přesto mohl dál vydávat knihy, natáčet desky a koncertovat. Sice nechápu, jak na základě těchto údajů dospěl Omelka k závěru, že by Okudžavovi bylo Putinovo ocenění Nohavicovy lásky právě k němu sympatické, ale nemá to smysl vlastně ani vyvracet. Hudebník Jiří Vondrák, který Okudžavu znal osobně a mnohokrát s ním hovořil mezi čtyřma očima, zmiňuje jeho podpis petice za propuštění vězněného Václava Havla, vřelé přátelství s Joan Baezovou, portrét Jana Palacha na jeho pracovním stole a další projevy občanského a politického postoje. Na otázku, v čem vidí možnost nápravy ničivé totalitní vlády, odpověděl na začátku devadesátých let takto: „V čase, pouze v čase. Víte, je možné spravit ekonomiku, je možné spravit politiku, ale ne psychologii lidí, to se spravuje velice dlouho, velice dlouho.“ Prezidentství spisovatele a dramatika Václava Havla vítal s nadšením: „To je jenom dobře, znamenitě, ale to se mohlo stát u vás, u nás by to nemohlo být, protože u nás vždycky panovala nedůvěra ke vzdělaným lidem.“ Nechávám bez komentáře.

A Vladimir Vysockij? Tady je paralela s Nohavicou ještě markantnější. Do zorného pole KGB se dostal již v roce 1965, kdy byl zatčen Vysockého učitel z herecké školy MCHAT, literární vědec a spisovatel Andrej Donatovič Siňavskij, jehož mladý umělec navštěvoval už od konce 50. let. V následujícím roce byl Siňavskij odsouzen v prvním velkém politickém procesu brežněvovské éry za to, že publikoval pod pseudonymem na Západě, zejména v ruském exilovém tisku. Vysockij měl strach, protože u Siňavského v bytě bylo velké množství nahrávek jeho písní, které zde pořídil, a mnohé byly ostrými satirami na různé fízly a donašeče. KGB je při opakovaných domovních prohlídkách bezpochyby našla. Přesto písničkář neváhal navštívit Siňavského záhy po jeho propuštění na počátku 70. let., ještě před jeho odchodem do exilu. KGB Vysockému navíc notně ztrpčovala život už pár let kvůli jeho známosti s francouzskou herečkou Marinou Vladyovou, s níž se v roce 1970 dokonce oženil. Nikdy se svých přátel v zahraničí nezřekl, a nejen to: navzdory všem běsům ve své duši, fyzickému stavu způsobenému pracovním nasazením, alkoholem a morfinem (v roce 1979 mu selhalo srdce a přežil klinickou smrt), i obrovskému tlaku, jemuž byl vystaven, se umělec spoluprací s KGB, udáváním a donášením na emigranty neušpinil. Dokázal tak, že fyzická bída nemusí být nevyhnutelně spojena s lidskou malostí a morální ubohostí. Také nechávám bez komentáře.

A jak do toho všeho zapadá nynější ruský vůdce Vladimir Putin? Ten, který předával Nohavicovi Puškinovu medaili a celý Kreml zněl jmény Vysockij a Okudžava? Ještě v průběhu studia na leningradské Státní univerzitě, na níž v roce 1975 absolvoval práva, stal se členem nejen komunistické strany, ale také KGB. Tam setrval až do rozpadu Sovětského svazu roku 1991. Do roku 1985, kdy začal působit jako sovětský agent v Drážďanech na území tehdejší NDR, byl aktivním zpravodajcem především v leningradské oblasti. V té samé oblasti, kde se odehrává děj ruského filmu Léto, pojednávající o tamní rockové scéně na počátku 80. let, především pak o kapelách Kino a Zoopark. Komunistický režim za pomoci KGB muzikanty dokonce natvrdo zavírala. Legendárními muzikanty leningradské scény v hledáčku sovětské tajné služby byli Boris Grebenščikov, považovaný za otce ruského rocku, a hrdinové filmu: Mike „Majk“ Naumenko (Zoopark) a Viktor Coi (Kino). Oba mimochodem zemřeli na počátku devadesátých let tragicky, v případě šestatřicetiletého Naumenka za dosud nevyjasněných okolností. Premiéra filmu Léto se uskutečnila v hlavní soutěži letošního festivalu v Cannes, ale bez účasti režiséra Kirilla Serebrennikova. Ten je od loňského roku v domácím vězení v Moskvě. Na příkaz Putina. Prý zpronevěřil státní dotace pro svoje divadelní studio.

Nejen potlačováním rockové hudby byla KGB s Putinem v řadách živa. Avantgardní výtvarníci by také mohli vyprávět; mnozí už ale nemohou. V Saratově (mimochodem leningradská oblast) tragicky zahynul v roce 1976 ve věku pouhých 33 let jeden z účastníků tzv. Buldozerové výstavy Jevgenij Ruchin. Uhořel ve vlastním ateliéru i se svojí ženou Galinou Popovou, také výtvarnicí. Oficiálně to byla nešťastná náhoda, ale i vrabčáci na střechách si dodnes šuškají, že požár byl úmyslně založen KGB. A cože to byla ta Buldozerová výstava? 15. září 1974 několik desítek malířů v jednom parku na louce na předměstí Moskvy vystavovalo svoje obrazy. Umělce napadla skupina příslušníků KGB vydávajících se za hlídače parku. Pak přijely buldozery a vodní děla, jež ničily stojany s vystavenými díly a najížděly i do lidí. Řidiče před akcí napájeli kágébáci vodkou jako na frontě před ztečí.

Věděl tohle všechno Nohavica?

Věděl také, co konstatovala na adresu Putinova Ruska v loňské výroční zprávě Amnesty International? Cituji několik vět: Vzrostl počet omezení týkajících se práv na svobodu projevu, sdružování a pokojného protestu. Obránci lidských práv čelí kvůli svým aktivitám pokutám nebo trestnímu stíhání. Objevily se zprávy o mučení a o jiném špatném zacházení v nápravných zařízeních, životy vězňů byly ohroženy v důsledku neadekvátní lékařské péče ve věznicích.

Měl alespoň tušení, kdo to byla Anna Politkovská? Že její vrah není ani po 12 letech nalezen a nedošlo ani k nezávislému vyšetřování, jež by odhalilo, kdo si vraždu novinářky kritizující Putina objednal?

Věděl rusofil Nohavica, že od roku 2000, kdy moc v Rusku převzal Putin, bylo zavražděno na 130 tamních novinářů?

Jen samé otázky. Alespoň ty si mohl Nohavica položit. Možná by se stal opravdovým bardem.

Takhle mu nevěřím už ani ty Tři čuníky.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!