Matěj Kratochvíl Alberto Posadas: Liturgia fractal1. 9. 2010

Matematické a fyzikální inspirace v hudbě druhé poloviny 20. století nejsou ničím neobvyklým (jméno Iannis Xenakis naskakuje automaticky, francouzští spektralisté jsou nedaleko), ovšem ne každému skladateli se podařilo přenést krásu číselných řad nebo fyzikálních jevů do hudby, která by fungovala bez vysvětlivek. Španělský skladatel Alberto Posadas (1967) našel pro svůj cyklus pěti smyčcových kvartetů napsaných v letech 2003–2007 inspiraci ve fraktálech, tedy geometrických útvarech, které lze rozdělit na malé části stejného tvaru, jako má celek (hrubě řečeno). Každá z pěti částí téměř hodinového celku by tedy nějakým způsobem měla odrážet charakter celého cyklu, podobný vztah by měl být mezi větami a jejich menšími složkami. Zda je autor v aplikaci tohoto přístupu důsledný, bez podrobné analýzy paritury nezjistíme, není to ani podstatné. Pouhým uchem se totiž můžeme přesvědčit, že Liturgia fractal sdílí s fraktály jinou vlastnost, a to jistou hypnotičnost. Není náhodou, že fraktály byly a jsou oblíbeným motivem videodoprovodu k elektronické taneční hudbě, ať při party nebo ve videoklipu. Jejich neustálé přibližování zabírá na diváky spolehlivě. Posadas dosahuje podobného účinku za pomoci snad nejkonzervativnějšího obsazení evropské hudby, formátu zatíženého dědictvím Beethovena a jiných velikánů. Jeho hudba postupuje v plynulých vlnách, během nichž se jádra melodických motivů transformují tak, že ucho se jen stěží může k nějakému upnout. Nejsou tu výrazné zlomy nebo skoky, ale navzdory tomu se charakter hudby mění docela rychle a od jemných flažoletů není daleko k hustě propleteným kontrapunktickým běhům, ani od téměř statických míst k nervózním rytmům. Ačkoliv celek působí dojmem plynulého toku nebo snad letu hejna včel, každá z částí má zároveň svůj charakter: ve druhé jsou nejvýraznější dynamické výkyvy, čtvrté dominují sólové první housle, k nimž se ostatní nástroje přidávají jen útržkovitě.

Alberto Posadas kráčí ve stopách zmíněného Iannise Xenakise, jak v metodách a inspiracích, tak ve zvuku (jeho učitelem byl Francisco Guerrero, přezdívaný „španělský Xenakis“), nejde ale o recyklaci či Xenakise-light. Posadas zní jemněji, až by se chtělo říci elegantněji než slavný Řek, jeho elegance ale není důsledkem povrchnosti, nýbrž dokonalé propracovanosti, při níž jsou proporce celku promyšleny stejně důkladně jako každá jednotlivá notička. Jen díky tomu může být něco přes padesát minut kompozice fascinujícím poslechem bez slabé chvilky. A zůstaneme-li u podobností s Xenakisem, i Posadasova hudba je extrémně technicky náročná a obsahuje „příliš mnoho not“, takže vyžaduje od interpretů maximum. Toho se v tomto případě dostalo od členů francouzského Quatuor Diotima.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!