Petr Ferenc Faust: Faust is Last1. 7. 2010

Klangbad (www.klangbad.de)

Je to otrava, ale píši to na začátek každé faustovské recenze, aby bylo jasno. Takže: tohle album je dítkem té frakce skupiny, kterou vede klávesista Hans-Joachim Irmler, a mezi fanoušky způsobilo tak trochu poprask svým názvem naznačujícím, že by se mohlo jednat o poslední album legendy. Faustovské stránky a blogy tyto spekulace decentně vyvracejí a druhá frakce rozpolcené legendy si pospíšila s tvrzením, že žádný konec se nekoná, neb ONI stále hrají a rozhodně nehodlají s ničím končit.

Oběma dědicům jména Faust se daří, loňské album peronovsko-diermeierovské frakce C’est com… com… compliqué se nadmíru povedlo, letošní novinka Irmlerovců je také vyloženě zdařilá a svým vyzněním se blíží klasickým deskám Faust Tapes a You Know Faust – stejně jako ony se skládá z více než dvou desítek krátkých, vzájemně propojených fragmentů, skic a útržků, mezi nimiž tu a tam prosvitne píseň. Ty fragmenty jsou nejrůznějšího původu, od terénních nahrávek a elektronických kouzel a hluků až po libé cinkání zvonečků či tribální lo-fi rituál Karneval. Písně svou rozjetou atmosférou připomenou psychedelickou jízdu staršího irmlerovského alba Ravvivando. Obecně jsou stavební kameny novinky spíše delší než naopak, takže mozaika nevyniká filigránstvím ale monumentálností a rozkládá se – v CD i LP variantě - na ploše dvojalba.

Kratší čísla se zde většinou prolínají se svými následovníky, takže celek lze poslouchat jako jednolitý proud hudby s dominantními varhanami a místy až bolestivě zkreslenými kytarami. Zajímavá je tu eklektičnost: skladby Drug Wipe a Cluster für Cluster jsou téměř noiseové, I Don’t Buy Your Shit No More nemá daleko k punku, i když s řádně stounovským feelingem a zajímavým kovovým zvoněním v pozadí. Když se tahle písnička přelije v následující Babylon s pípáním a bzučením frekvencí a dalším nervním, téměř hardcoreově vyráženým zpěvem, dosahuje album energického vrcholu, který se po chvíli rozplyne v kaši šumů a vzdálených slov. Další track navazuje v podobné barvě zvuku… a takhle by jich šlo popsat všech dvaadvacet. Spokojme se s konstatováním, že album je díky tomu konzistentní tak, že by mu občas neuškodila drobná střihačsko-dramaturgická zlomyslnost. Zvuk je krásně plný, myslí se v něm i na zadní plán (slyš kouzelně nenápadný saxofon v X Ray), vždycky ale máme pocit, že dokonalému rockovému pocitu něco chybí. Jako by Irmler a spol. neustále schválně schovávali jeden nebo více nástrojů, jejichž přítomnost by dokonale saturovala obsah termínu nářez. Díkybohu, že tak činí, o to napínavější je celek, který se s blížícím se koncem čím dál víc rozpíná a opouští sevřenost ve prospěch freakoutových extrémů.

Obě faustovské frakce se, zejména ve svých bigbítových polohách, od sebe nijak moc neliší (snad jen Irmlerovci mají jemnějšího bubeníka a bluesovější feeling), takže si škarohlíd může položit otázku, k čemu jsou dvě téměř totožné kapely. Fanoušek je ale rád, neboť se mu dostává dvojité dávky milované hudby.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!