Craig Duncan Craig Duncan: Pop, porno a politika – Elektronická hudba v Íránu19. 1. 2012

V době, kdy se v souvislosti s dalším velkým producentem ropy opět začíná používat slovní spojení „změna režimu“, kdy Amerika opět hrozí vojenskou silou a hovoří o domnělém výskytu zbraní hromadného ničení a kdy další část Středního východu zažívá vlnu vražd státních zaměstnanců neznámými zahraničními silami se těžko divit, že člověk cítí nepříjemné déjà vu. Možná je čas na méně fanatický pohled na aktuální kulturu letošního strašáka západních médií, Íránu.

Často se stává, že průzkum hudebního undergroundu určité země hovoří za celé svazky o celkovém klimatu a Írán není výjimkou. Přestože v Íránu nesmí být vydávána hudba bez oficiálního schválení Ministerstvem kultury a Islámskou radou, vydává a distribuuje svůj vlastní materiál celá řada alternativních subkultur. Málokterá je zajímavější než electro scéna, fúze tradičních perských melodických struktur s našlápnutou elektronikou často doplněná erotickými texty. Výsledkem je opravdu jedinečný zvuk, který posluchače nenechá na pochybách o tom, že mezi výrazně perskou kulturou Íránu a arabskou kulturou sousedních zemí je obrovský rozdíl.

Pokud jde o texty, tíhnou íránské nahrávky stylu electro k apolitičnosti. Převažujícím tématem jsou romantika a sex. Je třeba vědět, že v zemi, která přednedávnem zakázala použití milostné poezie v písňových textech, jen málo zábavy nemá politický obsah. Umělci, kteří touží po popularitě, aniž by přitáhli pozornost státu, musejí v rámci delikátního umění neztratit balanc pečlivě uvažovat, do jaké míry mohou otevřeně zkoumat tabuizovaná témata, jako je sex, aniž by byli vyššími místy označeni za pornografy.

Není to nijak snadné, jak patrně nejlépe dokládají teheránští Barobax, jedna z nejpopulárnějších skupin v zemi. Ve své hudbě mísí electro, hip hop a funk a obývají šedou zónu tolerance rozkládající se mezi schváleným a zakázaným: i když je jejich hudba a videa v Íránu snadno dostupná, vychází bez oficiálního schválení. Vysoká kvalita videoklipů a skutečnost, že Barobax v nich mohou bez obav ukázat své tváře, jasně napovídá, že režim existenci této skupiny do značné míry toleruje.

Jedním z důvodů, proč mnozí umělci mohou stále fungovat bez oficiálního povolení, je obrovské množství hudby v oběhu a stejné množství hudebních akcí. Teheránský taxikář ve svém autě spokojeně žhaví zakázanou hudbu a město má neustále se měnící seznam jednorázových soukromých „nočních klubů“. Může se jednat o byt vybavený jediným boomboxem i o bohatý příbytek s hingh-endovým DJ systémem, mlhostroji i lasery. Mít takový „klub“ je protizákonné a jeho „provozovatel“ riskuje vězení, kultura tanečních parties ale utěšeně rozvíjí. Děje se toho zkrátka tolik, že ne všechno může být kontrolováno, takže pořádání hudebních akcí zahrnuje pečlivou kalkulaci, jak daleko lze zajít, aniž by se pořadatel objevil v hledáčku mravnostní policie.

Pokud jde o vydávání hudby, ukázal hit Barobaxu Oon Manam z roku 2010, jak daleko lze zajít v textu a stále být tolerován ze strany státu. Hlavní zpěvák má v této skladbě roli rádoby Casanovy, který se na teheránském večírku snaží ukecat holku historkami o svém světáctví a předstíranou inteligencí. Je byznysmen a je také učitel valčíku; má PhD i Porsche; je tak bohatý, že má VIP kartu ve všech kasinech v Las Vegas… na konci své tirády ale zjistí, že to trochu přehnal, a zapřísahá dívku, aby zvážila možnost, že něco z toho všeho může být pravda. Oon Monam reprezentuje jeden z populárních současných textařských trendů mezi íránskými umělci: tématem, o kterém se mluví, není ani tak samotný sex, jako spíš humor vyplývající ze sbližovacích rituálů sexuálně frustrované městské mládeže. Mnoho umělců se v tomto ohledu blíží hranici mnohem víc než Barobax, například smíšené trio Afraz, Honey & Arix, jehož megahit Darajeye Duff (Teplota žhavé kočky) z roku 2008 se šíří bez oficiálního videa, tudíž jeho tvůrce nelze vizuálně identifikovat.

Tématem tu opět není samotný sex, ale hloupé chvástání těch, kdo jej zoufale hledají: zpěvák tvrdí, že je tak cool, že mu žádná neodolá, zatímco u zpěvačky je jasné, že dobře ví, že po ní touží všichni muži. Netřeba dodávat, že díky zpěvaččině pohlaví se tahle píseň ani nemusí namáhat ucházet o oficiální schválení: otevřený flirt dvou pohlaví, ať už má komediální formu nebo ne, by u cenzorů nikdy neprošel. Motiv darajeye („stupeň“ ve smyslu coby jednotka teploty) se v íránské hudbě objevil v první polovině minulého desetiletí v podobě ryze pornografického electro tracku Darajeye Sex trojice BK, Sahra & Hamid. Komiky je v něm výrazně méně: jde o nepokryté pozvání do postele z úst smíšené vokální dvojice, které své střídající se party v refrénu koření orgasmickým vzdycháním a sténáním.

Jistě nás nepřekvapí, že rozšíření Darajeye Sex nevedlo k masovému kolapsu morálky: píseň byla naopak zastíněna našlapanějším, chytlavějším a vůbec populárnějším trackem Darajeye Duff z konce téže dekády. Jinými slovy, íránská populární hudba funguje na stejných principech jako populární hudba kdekoliv jinde: novost a šok sice zaberou, poté ale začnou nudit a jsou brzy překonány.

Pokud jde o otázku, co by íránští hudebníci dělali bez všudypřítomné hrozby morální policie, odpověď je jednoduchá, stačí si poslechnout hudbu vycházející z íránské diaspory. Například v Dubaji sídlící duo 25Band je v situaci, kdy může dělat hudbu bez restrikcí. Hudební a textová tématika se nijak neliší – perské melodie, hybné elektronické beaty, sexem nabité texty – zatímco videoklipy nabízejí poněkud peprnější podobu hédonistických ambic: Tamin, dívka v kapele, se promenuje v minisukních a plavkách jako novější model íránské popové ikony sedmdesátých let Googoosh, zatímco její mužský parťák A-Del lemtá alkohol a poflakuje se kolem bazénů obklopených spoře oděnými modelkami. V éře hypersexualizované popkultury ztělesněné Rihannou jde o docela krotké záležitosti, které jsou ale nepochybně vytvořeny tak, aby si dělaly legraci z tabu, jejichž dodržování se v Íránu vynucuje.

Vzhledem k sexuální povaze značné části electro scény bychom mohli předpokládat, že je tato scéna státem, který svou morální autoritu zakládá na prosazování přísného islámského řádu, nemálo perzekuována. Ve skutečnosti je na ni ve srovnání s některými dalšími složkami íránského hudebního spektra vyvíjen tlak spíše menší. Vysvětlit, proč by tomu tak mohlo být, vyžaduje krátkou odbočku do historie a ekonomiky. Před revolucí v roce 1979, která svrhla prozápadně orientovaného šáha, byl islámský fundamentalismus v Íránu spíše menšinovou silou. Během revoluce se zrodila Revoluční garda: hybridní nábožensko-vojenská instituce, jejížn oficiální úlohou bylo chránit a posilovat nové islámské zřízení země v době, kdy loajalita stávajících vojenských složek byla pochybná.

V desetiletích, která následovala, se Revoluční garda proměnila v neuvěřitelně mocnou ekonomickou organizaci: západní analýzy odhadují, že nyní ovládá jednudvě třetiny ekonomiky celého státu. K přesnějším údajům se v rámci této neprůhledné, státem ovládané ekonomiky nelze dobrat, není ale téměř pochyb o tom, že tato skupina je nejmocnější ekonomickou silou v zemi. Neustálý růst multimiliardového podniku spočívá ve všeobecném přijetí skutečnosti, že tato organizace dokáže na poli veřejné morálky zajistit zainteresovaným maximální zhodnocení; moderní Revoluční garda je náboženskou-průmyslovou značkou v západním smyslu slova. Tudíž těmi nejpronásledovanějšími íránskými umělci nejsou ti, kdo přestupují pravidla islámu per se, ale ti, jeichž veřejná aktivita hrozí znehodnotit brand identitu přední ekonomické síly země.

A tak v roce 2007 neoznačil za „obscénní“ košilatou erotiku electro scény, ale hip hop, který sám sebe v Íránu definuje jako hudbu založenou na společenských komentářích. K vůdčím umělcům žánru patří Shahin Najafi, jehož texty přímo zpochybňují tvrzení, že islámský stát poskytuje bezpečnost a morálku všem svým občanům. Ve své skladbě Tarafe ma (Okolo nás) Najafi prohlašuje: „Okolo nás je kurva jméno pro ženu v domácnosti, která nemá za co uvařit večeři / okolo nás moudří muži sedí na chodnících / je opravdu těžké nestydět se sám za sebe...“

Shahin Najafi nyní žije v německém exilu, v Íránu ale dobře fungující rapový underground i nadále zpochybňuje oficiální ortodoxní islám svými explicitními portréty marginalizovaných a nespokojených. V čele hnutí stojí rapeři, jako je Hich-Kas (Nikdo), který si rozhodně nebere servítky. Na jiných místech domácí scény najdeme ještě více konfrontačně naladěné umělce, jako je protestní zpěvák Arya Aramnejad, který zpívá, že Revoluční garda je „Ďáblova armáda, [jež] zničila Mohamedovo náboženství.“ V tomto kontextu stojí electro skladby plné sexu na nízké příčce priorit režimu. Můžeme očekávat, že electro scéna bude tu a tam cílem spíše mírných perzekucí, které nedosáhnou míry, jaké se dostává těm, kdo zpochybňují morální legitimitu největší íránské obchodní skupiny.

Podobně jako ve zbytku moderního světa se v minulém desetiletí stal v Íránu hlavním médiem distribuce hudby internet. Je to vynikající zpráva pro subkultury, které si mezi sebou donedávna vyměňovaly desáté kopie ohraných kazet. Do určité míry se ale jedná o vynikající zprávu i pro evropské hudební fanoušky, kteří chtějí slyšet nejnovější íránské nahrávky. Existuje několik file-sharingových platforem, které jsou pro snadnější orientaci vybaveny anglickým menu; zajímá-li vás to nejnovější electro, je úžasným startovním bodem adresa upersia.org silně zaměřená na scény electra a housu a každý měsíc zveřejňuje empétrojkovou Top 20 z nejžhavějších novinek.

Íránská vláda se zatím očividně obává, že v roce 2012 může být internet využit pro mnohem vážnější záležitosti, než je pouhé sdílení hudby: letošní rok začal oznámením, že majitelé internetových kaváren budou napříště muset shromažďovat nacionále svých zákazníků a vést si seznamy IP adres, které zákaznící navštíví. Zazněl dokonce i stěží uvěřitelný návrh změnit internet v celé zemi na uzavřený intranet. I když kulturně je Írán na hony vzdálen svým arabským sousedům, neuniklo pozornosti tamního režimu, že situace, v níž země vstoupila do roku 2012 – rostoucí ceny potravin, dvouciferná míra nezaměstnanosti a hlasitá nespokojenost některých občanů – znepokojivě připomíná situaci v Tunisku na začátku roku 2011, bezprostředně před Jasínovou revolucí. Parlamentní volby vyhlášené na březen všichni íránští reformní kandidátí bojkotují, takže můžeme jen hádat, co se letos v Íránu odehraje. Doufejme, že se Amerika dokáže zdržet dalšího špatně promyšleného imperiálního dobrodružství na Středním východě a nechá íránský lid, aby si své problémy vyřešil sám.

*

Poznámka autora: Tento článek je s upřímnými díky věnován mým íránským přátelům v Praze, kteří mi poskytli neocenitelné překlady písňových textů a informace o zákulisí teheránské klubové scény. Z důvodů, které jsou zřejmé, je zde nejmenuji, bez nich by tento článek ale nemohl vzniknout. Odpovědnost za politické názpory vyjádřené v tomto textu tedy nesu výhradně já. 

 

Překlad Petr Ferenc

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie