Redakce Suboko & Hübsch & Spieth: K-horns30. 1. 2012

Schraum (www.schraum.de)

Berlínská edice Schraum (což si vzhledem ke skrytému termínu Raum překládám jako prostor pro nekonvenční hudbu) vznikla v roce 2004; založili ji kytarista Torsten Pappenheim, basista Axel Haller a hráčka na bicí Merle Ehlers-Bennett, kteří v ní chtěli prezentovat současné neobvyklé hudební projekty související s nimi a s jejich přáteli. Své místo tu měla samozřejmě improvizace, obsazení kolísalo mezi konvenčními nástroji a kuchyňským nádobím (v nejzazším případě). Postupem doby se však akční radius Schraumu rozšiřoval, na jeho programu participovali další známí hudebníci (viz například Hotelgäste) a vydobyl si své nezaměnitelné místo mezi labely, uvádějícími do světa jinou hudbu.
Současné CD K-horns vyšlo v roce 2011 pod číslem 14 a svádí dohromady tubistu Carla Ludwiga Hübsche (viz jeho projekty na značkách Leo Records, Red Toucan, Another Timbre, Kontrans nebo JazzHausMusik), trumpetistu Rolanta Spietha (známe ho z Trio Vopá) a francouzské trio Suboko, jež tvoří perkusisté, metalisté, elektronici a hráči na objekty a gramofony Bouto (= Nicolas Boutine), Pascal Gully a Regreb (= Laurent Berger). Podle řady anotací a posudků se album značně vymyká dosavadnímu programu labelu, to si však nemyslím. Naopak: pohybuje se v daných mantinelech, ovšem jmenovaní muzikanti je realizují značně precizněji. Ačkoliv ve svých samostatných projektech jsou sólisticky zcela bezkonkurenční, v tomto případě nemíní excelovat, podrobují se vzájemné souhře a přispívají tak k monolitnímu vyznění.
Abychom tuto kompaktnost pochopili, uveďme si (v překladu) pojmenování jednotlivých komprovizací i s jejich časovou posloupností: jeden (5:27) den (2:59) přede (7:01) dvěma (14:22) roky (8:40). Ano, dva roky před vydáním alba probíhala nahrávka v Karlsruhe a konečná realizace je svědectvím, jak lze nejrůznější přístupy sjednotit a vyvážit. Celková kompozice probíhá téměř v jakémsi decrescendu. Vstupní zvukový nával, až zběsilou mohutnost, připomínající kobercový nálet, charakterizuje hned od počátku naprostou souvztažnost tubisty a trumpetisty s perkusivní trojicí, drónující efekt totiž nespočívá pouze na Suboku, je veden z obou stran a dovoluje nejrůznější variabilnost až po prolongované brumendo do vytracení (1. skladba). Souzvukové mesaliance jsou příznačné i pro druhou skladbu, jež navazuje ostýchavě jako unikající pára s tlumenými přihrávkami, leč mátoří se jako rozdrážděná šelma přes víření, kolotání a běsnění až po protikladné brebentění a kušnění. Neustálé (vy)nalézání nových spojení od takřka neslyšitelných, fičivých, pohvizdujících, povětrných pasáží (číslo 3) kolísá (ve čtyřce) do dunivých, vznícených, rozvíravých hlučných veřejí (což si můžeme konkrétně vybavit), do valící se proudnosti si letmo zaatakuje trubka a zaskrumáží tuba, kupředu se řítící rychlík skladby je však pronásledován přívalem rozvichřenosti, což pochopitelně zasáhne i posluchače. Právě v této nejdelší skladbě se prolíná drolivost s náhalovostí, protahované do vtíravosti, dýchavičné hlubinné erupce, připomínající vydechování sopky, prošpikované harašením a popraskáváním, vyústí až do hrozivé velebnosti, aby... Aby v závěru nastalo perpetuálně odměřované zmírnění, potichlá mašinérie hudby totiž přes nejrůzněji dimenzované šelestění, procinkávání, probublávání a škvíření vyústí ve smířené odplouvání.
K-horns se tedy sice neliší od celkového naprogramování Schraumu, jeho rozpětí je však důraznější a méně obvyklé. Expresivní dynamičnost kombinovaná místy až s minimalisticky plynoucími pasážemi, technický perfekcionalismus snoubený s ustavičným porušováním očekávaných parametrů a s určitou bizarností, výraznost a atmosférická výrazovost kombinovaná s vyváženým šarmem, to jsou pozitiva alba. A v tomto smyslu patří tudíž k vrcholům edice.

Z. K. Slabý

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie