Matěj Kratochvíl Toshio Hosokawa: Landscapes20. 2. 2012

Toshio Hosokawa: Landscapes

ECM (www.ecmrecords.com)

Distribuce 2HP (www.arta.cz)

 

Hirošimský rodák Toshio Hosokawa je jedním z těch japonských skladatelů, kteří nejprve propadli umělecké hudbě Západu a skrze ni se začali intenzivněji zajímat o vlastní hudební kulturu. Hosokawa studoval v Berlíně u Klause Hubera a Briana Ferneyhougha, ale také u Isanga Yuna, který jej právě nasměroval zpět ke kořenům. V Hosokawových kompozicích se Východ střetává se Západem v struktuře hudby i v jejím zvuku. Aktuální CD zdůrazňuje aspekt instrumentální – všem čtyřem skladbám je totiž společné využití typického japonského nástroje šó ve spojení s evropským orchestrem (s jednou drobnou výjimkou). Šó, součást instrumentáře japonské dvorské obřadní hudby gagaku, jsou ústní varhánky, které do Japonska přišly před staletími z Číny (tam se jim říká šeng). Slepenec různě dlouhých píšťal s plátky umístěnými v dřevěné misce, kterou hráč drží v hrsti, připomíná zvukem foukací harmoniku či akordeon. Souzvuky, které se z něj linou znějí přízračně, jako hudba z jiného světa.

Hosokawa tyto akordy někdy imituje smyčcovými nástroji, jindy naopak staví evropské a japonské souzvuky do kontrastu, který krásně tahá za uši. První okamžiky nahrávky budí dojem, že jde o meditační hudbu, v níž se toho mnoho neděje, ale to je jen zdání. Klišé o jiném plynutí času v asijské hudbě nám Hosokawa nepotvrzuje, jeho hudba má dramatický průběh, jen se změny nedějí rychlým střihem, ale spíše dmutím. Plynutí hudby jako by bylo určováno nádechy a výdechy, které jsou jednou uvolněné, podruhé vzrušenější. Z téměř neslyšných akordů se vzedme disonantní vlna nebo škrábání smyčců po strunách a hladina se zase uklidní. Pod povrchem se však stále něco děje. Nejpestřejší je v tomto ohledu nejnovější položka nahrávky, Clouds and Lighti z roku 2008, kde dostávají větší prostor orchestrální bicí a žestě. Ve skladbách Landcape V (1993) a Ceremonial Dance (2000) doprovází sólistku (tou je Mayumi Miyata) jen smyčce, ale ani v těchto případech není zvuky jednobarevný díky neustálým proměnám, přelévání mezi rejstříky, řídnutí a houstnutí hlasů. Kontrastní vložkou je miniatura Sakura pro sólové šó, kde si lze vychutnat poeticky strašidelné frekvence v neředěné podobě. 

 

Matěj Kratochvíl

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie