Matěj Kratochvíl Terry Riley: Aleph5. 3. 2012

Terry Riley: Aleph

Tzadik (www.tzadik.com)

 

Od roku 1964, kdy jeho skladba In C odstartovala vlnu rytmicky pulzujícího minimalismu a vzbudila nadšení mezi publikem hledajícím psychedelické zážitky, už uplynula dlouhá doba, ale Riley, jako by v ní stále zčásti stále zůstával. Jeho kompoziční jazyk se proměnil, vstřebal do sebe hudební styly Asie, jazz i evropský romantismus a z tohoto mixu se líhnou skladby někdy dobré, občas balancující na hraně newageového kýče (a občas padající za ni). Ačkoliv byl průkopníkem ve využívání zvukové techniky a jeho celonoční koncerty, při nichž smyčkoval svou hru na syntezátor nebo saxofon, otevřely cestu stovkám následovníků, on sám se ve využívání technologií nikam dál neposunul. Nahrávka, která vznikla v roce 2008 na objednávku Johna Zorna, není duchem příliš vzdálená od nahrávky Poppy Nogood All Night Flight pořízené o čtyřicet let dříve. Přibližně dvě hodiny rozdělné na dva disky jsou jednolitým proudem,v němž hlavní role hrají syntezátor a delay. Narozdíl od radikálně minimalistických dob, kdy notičky odsypávaly v neměnném rytmu a vedly hráče i posluchače do tranzu, je Aleph rozvolněnější a proměnlivější. Melodickou figuru, která mu dříve vydržela na deset minut, teď Riley po minutě opouští, z pulzujících rytmů si dovolí zvolnit do dlouhých ploch. Jako bychom poslouchali proud vědomí převedený do preludování zkušených rukou na klaviatuře. Problém je, po jaké klaviatuře se ony ruce pohybují. Terry Riley si zvolil saxofonový rejstřík na syntezátoru Korg Triton Studio 88, který umožňuje mikrotonální ladění, a nastavil si jej podle jedné ze stupnic, jež vytvořil americký skladatel Lou Harrison. Zatímco u akustických nástrojů mohou být taková alternativní ladění zdrojem akustických kouzel, tady to zní prostě jako neladící syntetický saxofon, navíc podbarvovaný plochami toho nejnewageovějšího ražení. Hlavní emocí při delším poslechu tak je touha slyšet tuto skladbu na skutečný saxofon. Není těžké si domyslet, že autor se prostě ponořil do hry a otázku témbru neřešil. Možná mu měl John Zorn podstrčit nějaký lepší nástroj.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie