Petr Ferenc Machinefabriek: Dauw2. 3. 2009

Dekorder (www.dekorder.com)


Holanďan Rutger Zuydervelt alias Machinefabriek je mužem, který svou olbřímí diskografií – především na vlastním nákladem připravených třípalcových CDR, kterých je schopen vydat několik do měsíce – výrazně přitakal možnostem a podmínkám současného provozování nezávislé hudby. O pozornost světa se uchází zdola, nejrůznějšími undergroundovými kanály, a své malonákladové nahrávky považuje za věc zcela časovou: jedna se vyprodá, natočím si jinou. (Podobně svou politiku prezentuje české CDR vydavatelství KlaNGundKRaCH – alba už nejsou monumentem pro budoucí pokolení, ale otiskem chvil.) Jiným vydavatelstvím se ale také nebrání. Jaký div v případě hamburského Dekorderu, jehož nevelký seznam vydaných titulů svědčí o tom, že si vydavatel Mark Richter své chráněnce pečlivě vybírá.

 

Kolekce pěti skladeb byla pořízena ze zvuků akustických a elektrických kytar, gramofonu, sampleru, diktafonu, klavíru, tónového generátoru a laptopu. Jako typické dítě své doby Zuydervelt umí a neumí tak trochu hrát na cokoliv, čeho se dotkne – v experimentální hudbě už je to snad povinnost; počítačoví mágové přitom možná o něco méně riskují krk. Tento přístup se tak rozšířil, že se stal jedním z proudů spoluurčujících současné hudební dění, a tak není třeba na nic žehrat – navíc, jak známo: hudebníci dokáží věci, které nehudebník nedovede A (to zdůrazňuji!) VICE VERSA. Vzpomeňme na hluk Throbbing Gristle a Merzbow, audiokoláže Nurse With Wound a Andrewa Lilese, Knížákův Aktual či experimenty malíře Jeana Dubuffeta. Co jméno, to osobitý přístup. Navíc mám pocit, že zapojení nehudebníků hudbě svým způsobem vrací duchovní pozadí – dali by se například amazonští Indiáni či africké kmeny považovat za hudebníky v západním slova smyslu? Jejich hudba přece není estétským ornamentem, ale způsobem vypořádání se všehomírem. I na v podstatě ateistickém Západě nese hudba kvalitu „individuálních obřadů“.

 

Proč to všechno zmiňuji? Inu, mám pocit, že Zuydervelt je na tomto albu tak trochu mužem jedné struny. Příjemný zvuk, v němž pod třítónovými motivky kytary dýchá „prašný“ podklad elektronických zvuků, se sice dobře poslouchá, po chvíli ale nevíme, ve které skladbě jsme (poslední pětadvacetiminutová skladba Singel je sonicky hutnou výjimkou). Tohle album tak nějak stejně hezky začne i skončí.

PS: Tvůrcův vesmír se všem ostatním pochopitelně vždy jeví mít mnohem méně odstínů. I vnímání sytosti barev se, tomu adekvátně, liší. Někdy ze zamýšleného kaleidoskopu vyjde monochrom.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!