Matěj Kratochvíl Hilary Hahn and Hauschka: Silfra28. 5. 2012

Hilary Hahn and Hauschka: Silfra

Deutsche Grammophon (www.deutschegrammophon.com)

 

Hilary Hahn, mladá hvězda houslové interpretace se dvěma cenami Grammy na kontě, se dala dohromady s Němcem Volkerem Bertelmannem, jenž pod pseudonymem Hauschka experimentuje především s různými formami preparace klavíru. Hudba údajně vznikala přímo ve studiu a soudě podle komentářů interpretů k jednotlivým skladbám si oba velice užívali proces na pomezí improvizace a studiového komponování s využitím vrstvení hlasů a zvuků. Ono studio se nachází na okraji Reykjavíku a k islandské geografii odkazuje i název alba – Silfra je prý hranice mezi euoasijskou a severoamerickou tektonickou deskou. Na albu s nimi spolupracoval Valgeir Sigurðsson, producent spojený jinak například s Björk.

Kombinace houslí s preparovaným klavírem je na první poslech příjemná, Hauschka využívá široké palety materiálů, sype na struny hromady pingpongových míčků, občas nějaký ruch z nitra klavíru zasmyčkuje a z nástroje dělá rachotící orchestrion. Hilary Hahn se oproti tomu chová jako slušně vychované děvče z lidové školy umění, na své housle hraje krásně a jemně, žádné nepředloženosti.

Když se ovšem uchem ponoříme pod zajímavou kombinaci tónů čistých a těch preparovaných, zjistíme bohužel, že cesta nevede o mnoho dále než k romantizujícímu postminimalismu. Většina skladeb stojí na jedné harmonické sekvenci či melodickém nápadu a nijak zvlášť se nevyvíjí. Někdy se objeví zajímavě poskládané rytmy či hezky vystavěná gradace, vše je ale pěkně úhledné. Výjimkou je nejdelší ze skladeb – Godot – která v průběhu dvanácti minut klikatě buduje atmosféru od chladné melancholie k temnému hučení.

Jinak album balancuje na hraně jakéhosi vyššího populáru. Nebýt preparovaných klavírních zvuků, byl by to z velké části muzak vhodný do nostalgického pseudouměleckého filmu. Kreativní „mršení“ zvuku onu přeslazenost posouvá a ve šťastnějších chvílích s ní vytváří zajímavé napětí – třeba v té nazvané Adash. Těch chvil ale není zas tolik. Deutsche Grammophon je firma známá především nahrávkami vážné hudby minulosti, má ovšem na svém kontě spoustu významných titulů hudby 20. století. V posledních letech se pokusila o vykročení do sfér „jiné hudby“, třeba když nechala nahrávky ze svého katalogu remixovat progresivní producenty. Hudba, která díky tomu vznikla pod rukama Matthewa Herberta či Moritze von Oswalda byla skutečně dobrá. Pokus Hilary Hahn a Hauschky skončil někde v půli cesty. Mohlo by to být dobré, ale většinou je to příliš unylé.

 


Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie