Matěj Kratochvíl Sofia Gubaidulina: Canticle of the Sun2. 7. 2012

Sofia Gubaidulina: Canticle of the Sun

ECM (www.ecmrecords.com)

 

Nedávno recenzovaná supraphonská nahrávka smyčcových kvartetů Sofie Gubaiduliny představovala průřez jejím skladatelským vývojem, disk z produkce německé značky ECM obsahuje její dvě novější díla. Úvodní Lyre of Orpheus (2006) je vlastně první částí triptychu nazvaného Nadeyka, v němž autorka zkoumá fenomén takzvaného diferenčního tónu a možnosti jeho využití při komponování. Diferenční tón vzniká jako výsledek souzvuku dvou tónů a pokud jsou tyto dva tóny hrány v hluboké poloze, vnímáme diferenční tón nikoliv jako jeden zvuk, ale jako rytmický puls. A právě hledání vztahu mezi tónovou výškou a rytmem, tedy vlastně různými formami vibrace, se stalo základem skladby pro sólové housle, smyčcovým orchestr a perkuse. Při hledání tónů, jejichž kombinace by určovala harmonickou stránku hudby a skrze zmíněné diferenční tóny i stránku rytmickou došla Gubaidulina k čtyřzvuku, který byl základem starořeckého ladění a který byl nazýván „orfeova lyra“, jelikož se předpokládalo, že odpovídal ladění nástroje bájného pěvce. Takový popis trochu nebezpečně zavání suchým cvičením v hudební kombinatorice, ale při poslechu výsledné hudby na takové myšlenky není čas. Začíná se něžnými zvonivými zvuky perkusí a vysokými tóny smyčců, linka sólových houslí se dramaticky vlní, postupně se vývoj zrychluje a harmonie zahušťují až k divoce rytmizovaným klastrům v závěru. Hraje Gideon Kremer a Kremerata Baltica.

Skladba Canticle of the Sun (1998) pro violoncello, sbor a perkuse pracuje s texty svatého Františka z Assisi z počátku 13. století a zároveň je inspirována osobností violoncellisty Mstislava Rostropoviče, pro nějž vznikla (na této nahrávce hraje Nicolas Altstedt). Autorka podle svých vlastních slov řešila dilema, jak naložit s Františkovým textem, aby jej svou hudbou nepoškodila. Sbor tak střídá dvě polohy: text pouze deklamuje, zatímco v pasážích bez textu dostává prostor ke komplikovanějším i efektnějším projevům – glissandům, výkřikům, extrémním tremolům. „Zpěv slunce“ má čtyři části: Oslava Stvořitele a jeho výtvorů – Slunce a Měsíce; Oslava Stvořitele, tvůrce čtyř prvků: vzduchu, vody, ohně a země; Oslava života; Oslava smrti. Ve srovnání s první skladbou je to hudba méně plynulá, rozkouskovanější a zároveň výrazově pestřejší. Violoncello nemá virtuózní part jako housle v Lyre of Orpheus, ale častěji se ocitá samo v tichu, kde vynikne i tiché škrábnutí smyčce po strunách. V Oslavě života violoncellista postupně podlaďuje strunu, posléze nástroj odloží a hraje na basový buben a flexaton. Na několik minut se vše stáhne do téměř neslyšitelné statické prodlevy, v níž několik brnknutí cella působí jako hrom. Finální Oslava smrti pak nezní nikterak chmurně ani depresivně, ale v souladu s obrazem „sestry Smrti“ v textu se smířeně až radostně znějící hlasy spolu s violoncellem vydávají do nebeských krajin.

Pokud by někdo potřeboval důkaz, že současná vážná hudba umí pracovat s intenzivními emocemi, aniž by se musela uchylovat ke kýči, tato nahrávka poslouží skvěle.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie