Bryčkou dnes už asi sotva

Co vás zajímá jako člověka, který se věnuje hudbě?

Především: psaní hudby je pro mne něco jako meditace. Dělám to v zásadě pro věc samu a sám ze sebe. Cítím, že psát hudbu je pro mne nutnost, musím být kreativní, a to je v jistém smyslu dost na to, abych to dělal. Kdybych měl po probuzení prožít den, aniž bych napsal nějakou hudbu, necítil bych se dobře. Dokonce i v den, kdy musím někam jít nebo někde být, k zubaři, vyzvednout děti, najdu si alespoň trochu času na psaní hudby. A dále: zajímám se o problémy, o cokoliv, co nějak drhne a co je potřeba nějak vyjádřit. Něco se mi honí hlavou a já se to snažím zachytit hudbou, kterou chci napsat.

Co to je za myšlenku?

Neznám ji, ale přibližuji se k ní. U každé další skladby si mohu říci, ano, dostal jsem se zase trochu blíž, ale pořád ještě jsem daleko. Zajímají mě vlastně dvě věci. Za prvé fyzické působení skrze tělo. To, co vámi zatřese. Posloucháte hudbu a cítíte to jako tělesný prožitek. A já říkám, nehledejte v tom intelekt. Hudba není matematika. Není to věda. Hudba je něco, co se vám sápe po duši. Jako klasický hudebník a skladatel přicházím z oblasti, kde v posledních padesáti letech ovládli hudbu velmi inteligentní lidé, kteří si myslí, že – protože jsou tak inteligentní – píší velmi dobrou hudbu. Možná je to pravda. Ale pokud jde o mne, chci zatřást svou duší. Chci, aby hudba mou duší lomcovala. A za druhé – nezajímají mě věci, které existují a které už jsou rozpoznány a pochopeny jako hudba. Kdybych se zajímal jen o otřásání duše, hrál bych v kapele. Hudba, která už existuje, je krásná, ale mě zajímá ta, která zatím ještě neexistuje. Zajímám se o ni jako posluchač i jako tvůrce – o hudbu, která někam směřuje, přináší nové myšlenky, nový zvuk, novou kreativitu, která v jistém smyslu předefinovává to, co je hudba.

Co vás inspiruje?

To je mystická otázka a já na ni nemám odpověď. Moje inspirace nepochází z tohoto světa. Moje hudba není politická, není o citech, nevypráví příběh, není o ničem, co by se mi přihodilo nebo o čem přemýšlím. Je to prostě hudba. Snažím se fungovat – vím, že to zní velmi newageově, ale nemyslím to tak, myslím to spíše v mystickém smyslu – jako pramice a dělat, co je potřeba pro to, aby hudba, která ke mně přichází...odněkud, mohla být zachycena a zapsána. Hudba je nejvyšší uměleckou disciplinou, protože je veskrze abstraktní. Když neumíme mluvit jazykem toho druhého, můžeme se domlouvat a rozumět si skrze hudbu. Hudba je ryzí, nezáleží na tvaru, na formě, na systému, na vazbách ke světu, k politice, k nějakým událostem.

Takže jinak: co vás ovlivňuje? Ve skladbě Trance je jedna část s etnicky znějícím samplem, v The Weather jsou vazby na díla evropských skladatelů, kteří svá díla koncipovali podle čtvera ročních období...

Jsem americký skladatel. Co to znamená? Především, podobně jako mnozí američtí skladatelé mé generace jsem nevyrůstal s klasickou hudbou. Jak víte, Američané nemají kulturní zázemí (jsou “uncultured”), naše kultura nemá žádnou historii, jsme mladá země. V dětství a mládí kolem sebe neslyšíte v podstatě nic jiného než populární hudbu a teprve v praxi objevíte, že jsou ještě i jiné typy hudby. Jinak nemáte šanci dozvědět se, že existují. Přijdete na to náhodou nebo vás na to někdo musí upozornit, ale neplatí, že byste nutně museli mít alespoň povědomí o tom, že nějaká klasická hudba vůbec je. Já jsem se o klasické hudbě dozvěděl díky studiu hudby 20. století. Takže nejdříve ze všeho mne samozřejmě ovlivnila populární hudba. Zvuk pop-music. Chodil jsem na hodiny kytary, prakticky v každé skladbě, kterou jsem v posledních dvaceti letech napsal, mám syntetizéry. Kombinuji je s klasickými nástroji, i u nich ale mám rád amplifikaci – je to prostě zvuk, se kterým jsem vyrůstal, který cítím, a také je to zvuk, který slyšíte i dnes, tady, všude kolem sebe (sedíce v kavárně Divadla Archa, pozn. wd). Takhle důvěrně jste mohli vnímat zvuk klasického orchestru – v roce 1825. Když jste v roce 1825 potřebovali jít k doktorovi, najali jste si koně a bryčku. To je moc krásné, ale když se někam chcete dostat dnes, nepojedete přece bryčkou, nýbrž vlakem nebo autem. Nebo poletíte letadlem. Takhle to cítím. Později na mě měla velký vliv hudba současných amerických skladatelů – obzvláště těch, kteří působili mimo mainstream americké tradice jako Harry Partch, Conlone Nancarrow, John Cage, a samozřejmě Steve Reich, Phil Glass, Terry Riley, LaMonte Young, Meredith Monk. Další vliv představuje hudba jiných kultur, kterou jsem porůznu slyšel, například pygmejský zpěv z Gabonu v Africe (to je ten sampl), ale také indická klasická hudba, hudba z Bali... Zajímám se o cokoliv, co mne osloví. Jedním z takových vlivů je i klasická hudba. Máte pravdu, že v The Weather je vazba na klasiku hodně zřejmá. Já se ale nesnažím vcítit do pozice klasického muzikanta nebo vyjádřit nějaký hluboký vztah ke klasické hudbě. Cítím to jinak: vnímám klasickou hudbu jako jednu z “barev”. Jsem “malířem” a mám k dispozici klasickou hudbu, indickou hudbu, techno, Steva Reicha, Beatles, hudbu z Bali a tak dále. Beru do ruky štětec a mohu začít malovat. Nevidím důvod, proč by zrovna klasická hudba z toho měla být vyloučena. Myslím, že je nádherná. Zvláště barokní hudba. Tu mám hodně rád. Hlavně Bacha a Vivaldiho.

Kam jste se dostal od svých začátků do dneška, pokud jde o stylové směřování?

Má hudba byla po mnoho let zvukově velmi přímočará. Na začátku to byl nejspíše takový minimal. Postupně se stávala v určitém smyslu bohatší, dostávalo se do ní více harmonie, začínala být ne snad komplikovanější, ale svobodnější, a teď, v posledních třech nebo čtyřech letech mám období, kdy hodně experimentuji. Dostal jsem příležitosti, které jsem předtím nikdy neměl. V poslední době jsem napsal tři skladby pro Ensemble Modern, včetně skladby pro Orchester Ensemble Modern. Poprvé jsem psal pro skutečně velký orchestr. Rozdělil jsem ho do čtyř skupin, laděných po osminotónech. Nevěděl jsem, jestli to bude fungovat, ale ukázalo se, že to funguje velmi dobře. Cítím, že to přichází tak, jak má, a jsem velmi šťastný, že mám příležitost pracovat s určitými instrumentalisty, s určitými skupinami, dělat, co jsem předtím nedělal, a vyjadřovat a psát nové věci.

Co si myslíte o skladbě Trance pět let po té, co jste ji napsal?

Trance je mé oblíbené dílo. Prací na něm jsem dospěl. Jako skladatel jsem se pohyboval mimo mainstream amerického hudebního establishmentu a měl jsem velmi málo příležitostí k práci s většími nástrojovými skupinami. V prvních deseti letech nebo možná ještě déle jsem psal tak, abych to mohl hrát já sám a pár dalších muzikantů. Pět, šest, maximálně devět lidí. V roce 1992, když jsem psal Yo Shakespeare, jsem začal spolupracovat s Icebreakerem, to už byla větší kapela, třináct lidí, a tedy mnohem více zvuku. Trance je plodem úžasně šťastné náhody: Icebreaker měl natočit nějakou skladbu a skladatel, u kterého ji objednali, ji nenapsal. Měla to být skladba v rozsahu cédéčka. Zavolali mi a řekli, že mají zakázku na nahrávání a nahrávací společnost si pořád myslí, že to udělají, ale krachl jim skladatel – a jestli bych tedy nenapsal skladbu na celou desku? Řekl jsem, že ano, a zeptal jsem se, jestli by ke skupině přibrali ještě osm žesťařů. Icebreaker plus čtyři trubky a čtyři trombony, tedy dvaadvacet nástrojů. Byla to největší nástrojová skupina, se kterou jsem do té doby pracoval. A měl jsem napsat hodinovou skladbu, takže i největší skladba. A zdál se mi sen. Přišel ke mně můj učitel hudby. Ve snu byl kombinací mého skutečného učitele kompozice a Györgye Ligetiho, se kterým jsem se několikrát potkal. Ukázal jsem mu svou hudbu, on vzal partituru, otevřel první stránku, podíval se tam a zakroutil hlavou, že ne – takhle... (Michael předvádí, pozn. wd). Byl schopen slyšet mou hudbu v hlavě – a já v tom snu jsem byl schopen slyšet to, co slyšel on. Ta hudba zněla jako Mozart a on tu skladbu vzal a znechuceně ji odložil stranou. Vzal další a brrrr... a tak několikrát. A když takhle probral veškerou mou hudbu, obrátil se ke mně a řekl, je potřeba, abys pracoval s velkým zvukem, abys napsal něco mohutného. Den nato jsem začal psát Trance. Bylo to něco úžasného. Cítil jsem, že to je pokyn. Jako by mi něco říkalo, musíš vyrazit a využít příležitosti. Nemusíš si hned myslet, že děláš něco velikého, ale musíš jít a udělat to. Bylo mi z toho úzko, znamenalo to pro mne v té době závažný krok.

Letos jsem na Maratónu nové hudby v Praze poprvé slyšela Trance živě – z nahrávky mi připadá spojitější, hladší. Vy sám jste určitě skladbu slyšel živě při různých příležitostech – jakou roli hraje v jejím vyznění prostor, prostředí, atmosféra, denní doba (v Praze ji hráli o půlnoci)?

Máte správný postřeh. Abych řekl pravdu, já sám jsem slyšel hrát Trance jenom dvakrát. V Praze to bylo podruhé. Po poslechu skladby z CD jsem byl živým provedením překvapený a šokovaný. Na CD je plynulejší a zaoblenější, skoro “ambientní”. V živém provedení je drsná, agresivní, až útočná. Nevím, jestli prostředí nebo denní doba může ovlivnit vyznění díla, ale jisté je, že živá hudba a nahrávka jsou dvě různé věci. Velmi dobře to vědí rockeři: živé provedení nikdy nemůže znít jako studiová nahrávka. Trance je tenhle případ. Dokonce i když hudební nástroje a noty jsou přesně tytéž, rozdíl je naprosto fascinující.

S jakými pocity odjíždíte z Prahy?

Zdálo se mi o Praze, šel jsem přes jeden pražský most a po straně tam na tom mostě byl pro mě napsaný vzkaz. Byl jsem v Praze dvakrát a ani jednou jsem se nedostal k tomu, abych most našel. Neměl jsem na to čas. Takže se musím do Prahy vrátit a vydat se hledat ten most.