Bezúčelná procházka

ZJEVENÍ MAPY

Mapování krajiny. Ponor do důkladného poslechu během putování. Popis starého známého světa novými, dosud neznámými kódy. Tyto aspekty se opakovaně a silně objevují v moderním umění: mapování (s uměním kdysi nerozlučně spjaté) se vrátilo na scénu v raných sedmdesátých letech spolu s konceptuálním uměním, land artem a intervencionismem.

Mapy potvrzují vztahy, ukazují, co platí. V reakci na to přicházeli umělci s mapami pomíjivými: plány rýsovanými v písku, kresbami na modrém nebi, na kamenech ve vodě, v pouštních dunách, s mapami rýsovanými do sněhu. Každá mapa platí jen určitou dobu. I ta, která vytváří dojem nejobjektivnějšího dokumentu.

Mapy nám pomáhají orientovat se, přispívají k bezpečí. Města se zhlížejí ve svých mapách jako v zrcadlech. Urbánní mapy míří do minulosti i budoucnosti: ukazují, co se postavilo, zároveň lze na jejich základě plánovat. Mapa skýtá moc, kdo má mapu, má přehled a znalost: první mapy a plány byly tajné, Fridrich Veliký nechával kartografy pracovat v přísném soukromí svých komnat, Marie Terezie dala mapovat Rakousko-Uhersko původně jen pro vojenské účely.

A umělci jako kartografové? Lewis Carroll vytvořil pro své Lovení Snarka (1878) prázdnou mapu, jen s poznámkami na okraji: radikální cageovské gesto! Zabstraktnění map později posunuli dál Marcel Duchamp, Buckminster Fuller, Jasper Johns. John Cage vytvořil poměrně detailní partituru-mapu Musical Walk (1958) pro akci v prostoru otevřeného klavíru, taky však dezorientující sérii Horizontality / Verticality, u níž jsou kamenem úrazu i výzvou chybějící měřítko a pevné osy.

Vykreslení jako přenos (přes hranice světů, kódů, různých smyslů), proměna místa v terén pro živé umění: takhle v sound artu pracují Maryanne Amacher, Annea Lockwood, Max Neuhaus – a také Christina Kubisch. Cesta ven do ulic a každodenního života jí trvala pár let, to zrání ale stálo za to.

POKLAD U BANKOMATU

Rodačka z Brém a dáma z generace Laurie Anderson vytvářela v sedmdesátých letech i performance a videa, teď to jsou spíš zvukové instalace a události. Je autorkou pozoruhodného vynálezu: italští technici jí pomohli sestrojit „indukční“ sluchátka, která identifikují, zesilují a činí slyšitelným zvuk elektromagnetických polí.

Ta jsou v městské krajině přítomná na každém kroku. Christina Kubisch píše v textu k albu Five Electrical Walks na značce Important Records: „Paleta jejich zvuků, barva a hlasitost se liší místo od místa, stát od státu. Jedno mají společné: jsou všudypřítomná, nacházejí se i tam, kde je nečekáme. Osvětlení, bezdrátové komunikační systémy, radarové systémy, bezpečnostní pojistky proti zlodějům, dohlížející kamery, mobily, počítače, kabely v autech na ulici, bankomaty, antény, navigační systémy, wi-fi, neonové reklamy, elektrické vedení veřejné dopravy: to všechno vytváří elektrická pole, ukrytá pod závoj neviditelnosti, ale neuvěřitelně skutečná a přítomná. Ty zvuky jsou mnohem hudebnější, než bychom řekli. Jsou v nich komplexní vrstvy vysokých a nízkých frekvencí, fragmenty rytmů ve smyčce, skupiny drobných signálů, dlouhé prodlevy a pak spousta proměnlivých věcí, které se špatně popisují. Mezi zvuky jsou globální hráči, kteří znějí na celé zeměkouli víceméně stejně. Jiné jsou charakteristické pro město nebo stát a nedají se jinde najít.“ Ve svých průzkumech došla Kubisch občas daleko od fyziky: jedny z nejjednotvárnějších zvuků, stejné po celém světě, prý rozsévají řetězce s módním oblečením, prodávající tutéž uniformnost, jaká zní z jejich bezpečnostních bran, nevypínaných ani během noční zavírací doby.

JDI TAM, NEVÍM KAM

Praha zatím neměla tu čest s vycházkovou trasou, kterou už Kubisch ve dvacítce světových měst vytýčila a posílá na ně civily se svými sluchátky. Na návštěvníky-aktéry se při Electrical Walks valí několik zásadních poznání najednou. Jednak, že je toho kolem nás tolik, a pak, že už pouhé naslouchání „onomu světu“, normálně neviditelnému a neslyšnému, může být estetický zážitek se vším všudy. I tady však jsou rizika. „Při průchodu bezpečnostními branami obchodů se sluchátka musejí sejmout: impulsy jsou tam humpolácky silné, utrhly by vám hlavu. Stačí se zkusmo přiblížit: lidé z procházek pak na ochranku u bran pohlížejí soucitným pohledem: kdybyste jen věděli, u čeho celou pracovní dobu stojíte...“

„Můj chiropraktik říká,“ praví ironicky Christina Kubisch, „že je pro něj výhodné, když dnes tolik lidí pracuje u počítačů a mají pak zničená záda: má koho léčit. Stejně tak mohu říci, že si nestěžuji, když je dnes všude tolik elektromagnetických polí, která můžu odhalovat a rozeznívat...“ Vnímá mnoho z těch zvuků jako krásné a když z domácího zvukového archivu (má stovky hodin nezpracovaného materiálu) pouští elegantní zvukovou křivku bratislavské tramvaje, respektive jejího elektromagnetického stínu, musíte souhlasit. Líčením záhadných i poetických zážitků („odposlouchávání“ na mezinárodním letišti, kde se technologie a navigace mísila s přenosem slov z letištní kaple, neboť byla vybavená indukční smyčkou pro neslyšící) by mohla vytvořit další artefakt.

Procházky konfrontují aktéry se silným momentem: naslouchají totální improvizaci „světa“, kterou spoluurčují každým svým krokem. Náhle se pro ně obnažuje otázka, co je hudební dílo, když nikým nezkomponovaná konstelace městských elektromagnetických polí zní tak dobře! Electrical Walks Christiny Kubisch jsou při tom o stupínek posluchačsky snazší, než když autoři terénních nahrávek musejí prolomit zvyk posluchačů, kteří „banální“ zvuky reálného světa nikdy dřív neposlouchali jako hudbu. Bzukot, pulsace, brumy a praskot polí jsou něco jiného, nepovědomé-ho. Zvukový slovník připomíná noise či microhouse, ale s nepřehlédnutelným stejnosměrným tokem, laděním, vnitřní harmonií.

POUTNÍCI A ŠPIÓNI

Celý ten silný dojem se odehrává v médiu vysílání a příjmu. Mapy měly vždycky něco společného s mocí. Kubisch jako by se prolomila do nezjeveného sektoru dnešního světa: posílá lidi projít se kolem mezinárodních bank, prodejen řetězců, butiků, nádraží či přenosových systémů a za pomoci speciální technologie jim umožňuje vhled. Je to atraktivnější než Buddha Machine. „Co kdyby vám někdo nabídl, že koupí licenci na vaše sluchátka a bude je vyrábět komerčně? Znám spoustu lidí, kteří by si je koupili,“ ptám se Christiny Kubisch v Berlíně. „To bych nikdy neudělala.“

Christoph Metzger, který přispěl do reprezentativní publikace Christina Kubisch: Stromzeichnungen / Electrical Drawings (Kehrer Verlag, 2008), si přesně všiml, že její postup má špionážní rysy. „Její procedury v sobě mají motivy turistiky, pěšího putování, objevování a sběratelství, kombinované se zastaveními a momenty pozorování a mapování,“ píše. Zaznamenal také, že Kubisch vytvořila galerijní verzi „procházky“, kde následování zvuku přimělo aktéry pohybovat se jako podle choreografie. „Účastníci jsou většinou tak zasaženi vším novým, co slyší, že při pohybu prostorem zapomínají na všechno ostatní. V jejím novějším díle hraje silnou roli bloumání, chůze bez záměru a cíle.“

Plánky a letáky, na nichž Kubisch vytyčuje doporučené trasy, jsou vlastně náhražkou partitury. Povstává z nich dramaturgie „skladeb“, kterou si pak každý dotváří pohybem, timingem, dobou aktivity. Silný je výsledek zvukové koláže, kterou Kubisch sestavila na album Magnetické město z nahrávek pořízených místními „chodci“ ve francouzském Poitiers – tato nahrávka však vznikla jako resumé lokálního projektu a nemá větší distribuci. Five Electrical Walks z amerického labelu Important Records tak zůstává jako hlavní dokument k doporučení. Lze tu slyšet momenty nedotčené, tedy elektromagnetický „found sound“, ale také upravené a autorsky sestříhané.

NEKOMENTOVAT, OVLIVNIT

Může vám někdo ukázat kostlivce ve skříni tak, abyste měli dost prostoru k rozhodnutí, zda je to poezie, nebo důkaz o zločinu? Když Christina Kubisch přivádí lidi na své walks, zdá se, že tu visí ve vzduchu kritický postoj. Rozčarování a obava z intenzity a vedlejších efektů elektromagnetických polí ale nejsou přítomné v samotném díle: spíš se objevují jako součást reakce u pěšáků, kteří podstoupili iniciaci na procházce s indukčními sluchátky na uších. Aktivisté a ekologové v minulosti opakovaně používali Christinino dílo jako argument, jak nezdravá je naše „wi-fi éra“. Ale autorka tohle spojení odmítá: nechce skrze své instalace a akce soudit, nepřeje si stavět svůj sound art do pozice kritického nebo politického umění. Za tím rozhodnutím není obava z vyslovení názoru či pojistka nekonfliktnosti: pravým důvodem je snaha chránit povahu uměleckého díla, ponechat gestu jeho abstraktnost a mnohoznačnost.

V roce 1993 povzbudil Christinu Kubisch skladatel Alvin Lucier, kterému se její testování uměleckých možností elektromagnetických polí moc zamlouvaly. Od roku 2004 se datují „elektrické procházky“. Proběhly v Tokiu, Berlíně, Oxfordu, Brémách, Londýně, Rize, New Yorku, Krakově, Taipei, Mexico City a na dalších místech. Všude přijímají její rozehranou situaci jako tvůrčí zjištění čehosi, co jsme o svém domově dosud nevěděli. Doplnění mapy: vyplývá z něj něco pro budoucnost?

Myslím na zdrženlivost, se kterou Christina Kubisch nechává svá elektromagnetická zjevení bez komentáře, i když bych nic nedal za to, že tváří v tvář konsternujícímu množství neviditelných polí, v nichž dnes musíme žít, si o nich myslí svoje. A tak se na samém konci setkání ještě jednou ptám. Skutečně je bez ambicí ovlivnit svou prací něco mezi lidmi? Cožpak si nepřeje, aby její mapování skrytého zanechalo ve společnosti stopu?

„Ale ano, jistěže ano.“ (Christina se na chvilku odmlčí, pak to řekne celé pevně a najednou.) „Chtěla bych povzbudit lidi, aby vnímali věci po svém, otevřeně. Ne podle většinových klišé a vnucených šablon. Aby se neobávali přistupovat ke světu vlastním, jedinečným způsobem.“