Nový útěk ze světa

Hudební estetika mezi technizací a science-fiction

 

V otázce, zda se chceme dívat na umění jako vyšší formu poznávání světa, nebo spíš raději jako na únik před světem, je obsaženo víc než jen otázka úhlu pohledu, víc než věc názoru či vkusu. A především víc než protiklad dvou banálních přístupů. Je v ní vlastně obsažena otázka po smyslu umění a po jeho sociální funkci. Je to otázka „zeitgeistu“, ducha doby, a přesto v ní vždy vystupují dvě strany téže mince. Bez ohledu na to, zda předpokládáme, že umění má jakousi zábavnou funkci, jež nám dává zapomenout na nespravedlnosti všedního dne, či že nás přece jen nutí reflektovat problémy skutečnosti, je jasné jedno: umění se vždy nachází ve vztahu k vnímanému reálnému světu coby svému základu. Pokud tedy budeme v následujícím textu zkoumat fenomén nového (estetického) úniku před světem, je samozřejmé, že nejenže není bez vnímaného reálného světa myslitelné, ale že se vlastně může manifestovat – quasi v dialektické jednotě – pouze na jeho pozadí.

Vycházejme tedy z toho, že umění může být únikem před světem s cílem tento svět poznat, a sledujme specifický směr úniku, který se v průběhu 20. století projevoval stále zřetelněji a občas se stal opravdovým trendem – totiž vstup umění ve spojení s technickými inovacemi do světa „In–humánního“, „Ne–lidského“.

 

Staré světy, nové obzory

Když mluvíme o umění a úniku ze světa, evokuje to v nás nejspíš nejprve asociace romantismu: „křehký“ génius, jenž – příliš citlivý pro realitu – uniká do světů umění a poskytuje tak lidstvu unikátní požitek. Tedy výjimka! Mnozí zastánci estetické teorie by zde pravděpodobně vůbec neodporovali, myšlenku úniku před světem by považovali za fenomén onoho ducha doby, a redukovali ji na obhlédnutelné historické období. Jistě, je to možnost, avšak nikoli jediná. V extrémních případech, jež bychom zde ovšem měli vytknout před závorku, by vyvolaná asociace zněla: „kýč“.

Pokud se budeme k myšlence, že něco takového jako umělecký únik ze světa může existovat vůbec a kdykoli, přibližovat z pojmoslovného pohledu, narazíme na dvě implikace, jež obě mají velmi silný konotační náboj: „Svět“ a „Únik“. Svět, pojmoslovná implikace toho, co obecně jako svět chápeme, je úzce spjat se světem reálným. Obecné myšlence světa je ovšem přisuzována vyšší míra subjektivity. „Můj svět“ nemusí mít stejný obsah jako „Tvůj svět“, aniž by se s ním hned dostával do konfliktu. Je ovšem také zřejmé, že takový osobní svět by měl u duševně zdravého člověka obsahovat pouze věci, které jsou také zakotveny v intersubjektivní realitě. Jinak je to celé případem úniku před světem, a ten je přiznáván pouze určitým sociálním oblastem, jakou je například umění.

Pojem útěku nese naproti tomu dnes víc než kdy jindy konotaci sociální, nikoli bezpodmínečně pozitivní. Válka, chudoba, politická a náboženská perzekuce… Člověk utíká před konkrétním ohrožením nebo jevy, jež nemůže nebo nechce na místě změnit. Přitom útěk sám už je změnou – na první pohled jistě subjektivní, ale navíc pak ještě také i sociální. Neboť útěk je přece také naléhavou výzvou pro ostatní, aby něco učinili. „Die Wende“, „Obrat“, v NDR a s ní proces „znovusjednocení“ byly iniciovány nezadržitelnou uprchlickou vlnou. Radikální část naší společnosti vnímá uprchlíky jako zbabělce, vyhýbající se konfliktu a stávající se přítěží v jiných společnostech, druzí v nich vidí přinejmenším slabochy a nedoberou se k dalšímu mentálnímu kroku, totiž chápat momentální potřebu pomoci jako sílu, která představuje výzvu pro společnost a může společnost jako celek změnit. Rozhodnutí uprchnout už můžeme chápat jako poselství.

Útěk jako estetický fenomén můžeme při povrchním pohledu vnímat jako něco jiného, avšak v konečném důsledku se řídí stejnými společenskými zákony. Abychom si to dokázali představit, je třeba provést další diskurzivní odbočku, a sice ke vztahu mezi hudebním uměním a jeho technickými prostředky.

 

Nová hudba a technizace

„Technizace“ hudby se stává obecně tématem pojednání o umění zvuku a hudbě 20. a 21. století, i když to, co tak má být označováno, není v žádném případě fenoménem omezeným pouze na toto období. Kdyby hudební umění nešlo doposud s dobou i z hlediska svých technických prostředků, vůbec by do tohoto stádia nedospělo. Lze předpokládat, že hudba při své produkci a šíření využívá technických možností své doby vždy. Nicméně tematizace tohoto fenoménu má zejména v kontextu moderny v nejširším smyslu sociální důvody a rovněž estetické konsekvence. Do povědomí vstupuje především tam, kde mají tyto prostředky již externí konotaci. Z historického pohledu se to stává zvláště zřetelné a patrné v době, kdy si vstup do bezprostředního provozování hudby našly nejprve elektřina a později počítač.

Estetický diskurs od té doby reagoval, a to nikoli nepolemicky, na zjevné technické inovace, jež se v průběhu vývoje vždy také méně extrémně projevovaly v řemeslném kánonu. Nařčení z (příliš) silného zakotvení v technikách té či oné současnosti, jež bývá s jistou pravidelností od dob Waltera Benjamina spojována s čímsi jako „ztrátou aury“, má nezřídka dopad na obsah, má jasné implikace ve volbě témat – odchod do “nových světů” se tak stává novým estetickým mechanismem úniku ze světa, jejž je s „křehkostí“ řečeného romantického génia srovnatelný méně než s uměleckým zakotvením v technické přítomnosti.

 

Útěk ze světa jako stvrzení a výzva bezprostředního „tady a teď“

Hudba je na tom dobře! Je dostatečně abstraktní, než aby musela svůj vztah ke skutečnosti vždy hned ospravedlňovat, neřkuli odhalovat. Obecně se jí přiznává, že je sama o sobě jakýmsi paralelním vesmírem, jenž se řídí jinými pravidly. Pokud se nejedná o hudbu programní, nevnímáme „chybějící“ odkaz na realitu nutně jako něco negativního. Pokud je směr útěku konkretizován, „out of this world“, jedná se v hudbě daleko spíš o speciální případ. Zřejmě čas od času společensky nutný zvláštní případ.

Když jsou účastníci workshopu kompozice pro děti a mládež na festivalu rainy days postaveni před otázku, jak zní hvězdy, vypořádávají se nejen s Gérardem Griseyem a jeho klíčovým dílem Le Noir de l’Étoile, nýbrž se vydávají nepřímo po stopách tohoto hudebněhistorického fenoménu moderny. Otázka zvuku hvězd – jakkoli ji přírodní vědy možná už dávno zodpověděly – je a zůstává symbolickou. Je úběžníkem a současně ospravedlněním. Hvězdy a kosmos můžeme zřejmě zcela právem považovat za bod pro člověka nejvzdálenější, ideální úběžník, a na tom se toho pro lidstvo obecně v dohledné době moc nezmění. A právě z tohoto důvodu se sotva v čem zeitgeist odráží zřetelněji než v zobrazování mimozemského. Není to jen potřeba osvětlit neprobádané, nýbrž také touha po irreálnu, již člověk nutkavě pociťuje, touha po souběžnosti konkrétního a abstraktního.

To, co si každý uvědomuje ve vizuálním, konkrétně filmovém umění, platí ovšem v nemenší míře i pro umění auditivní. Vše, co lze spojovat s představou science fiction v širším smyslu, se vystavuje riziku, že v důsledku pokroku lidské zkušenosti propadne sítem estetického hodnocení rychleji. To souvisí i s tím, že díla, jako je rozhlasová hra Pierra Schaeffera La Coquille à planètes, jež je zároveň auditivním kompendiem technických možností své doby, dnes málokdo vnímá z hlediska estetického prožitku, nýbrž spíš jako historický dokument; nebo že kdysi úspěšné opery jako je Aniara Karla-Birgera Blomdahla z roku 1959 jsou dnes už považovány za sotva hratelné.

Rovnováha mezi konkrétnem a abstraktnem, prvoplánovost či hlubší důvod pro použití dané inovativní techniky mohou mít rozhodující vliv na cosi jako “poločas rozpadu” estetických výprav do vzdálených světů, ale rovněž – a to je to, co činí recepci takových děl dodnes tak zvláštní – na skutečnost, že nemůžeme vědět, zda a kdy realita příslušnou fikci dožene a co to pak udělá s naší recepcí. Umělci, kteří se pouští do science fiction, uskutečňují vlastně akt radikálního zakotvení v současnosti, ale přesto se budou muset v mimořádné míře poměřovat s mimouměleckou budoucností.

 

Nové světy, staré obzory – nový útěk před světem 2.0

To vše nechává přesto komponovaná díla, určená k intepretaci či alespoň opakovanému provedení, vztahovat se silněji k takovým formám umění, jež jsou z hlediska jejich recepce per se více efemérní – jako většina instalací a performancí, v nichž se idea úniku ze světa spojuje s jiným konceptem prchavosti. Možná je to právě to, čím se nový estetický útěk před světem vyznačuje, nové estetické vědomí, jež ukotvuje estetickou hodnotu výlučně v momentu „Tady a Teď“. Útěk před světem je pomíjivý a musí se pokaždé dokazovat novým a novým způsobem. A to je přesně to, čím je určován směr útěku, jenž se již dlouhou dobu stravuje globalizovanou rozmanitostí zkušeností.

Když se podíváme na naši současnost a na to, co chápeme jako náš „svět“ s robotickými sekačkami a vysavači, v němž jsme připraveni spíš na to, že potkáme Wookieeho – nejlépe samozřejmě Žvejkala Chewbaccu – než lišku, musíme si klást otázku, jak může dnes útěk před světem vypadat – útěk ze světa či před světem, v němž jsou virtuální paralelní vesmíry už dávno jeho součástí. I když tento text není místem, kde bychom na to měli dávat odpovědi, nabízí se otázka, zda by „nový útěk před světem 2.0“ nemohl či dokonce nemusel být vlastně formou ukotvení, návratem k uchopitelnému, ne bezpodmínečně k přírodě, avšak i k ní. Snad dokonce k archaičnu, jako to už dávno předvádějí různé kinematografické scénáře science-fiction.

“Out of this world” – estetický únik ze světa nikdy nemá směr úniku; estetický únik ze světa vždy znamená kroužení kolem onoho světa, k jehož poznání únik přispívá. Nikdy nejde o „prostě pryč odsud“, jakkoli to na začátku estetického procesu jistě není nic neobvyklého. „Out of this world“ – nebývá toto tak nějak vždy mottem umění, ať už v jakékoli přítomnosti? Umění tvoří komunikační rámec, v němž můžeme – společensky přijatelným způsobem – diskutovat o možnostech a alternativách, ba dokonce je i žít. A právě znalost tohoto skutečně po všech stranách uměleckého procesu utváří jeho charakter. Umění je vždy komunikativním únikem před světem. A tento únik ze světa je v ideálním případě základem pro skutečnou změnu či alespoň pro jeho poznání.

Tato esej byla napsána pro katalog festivalu out of this world – rainy days 2022, pořádaného Lucemburskou filharmonií ve dnech 15. až 27. listopadu 2022.

 

Převzato z Neue Zeitschrift für Musik, přeložil Ondřej Staněk. Realizováno s podporou Goethe-Institutu.

 

Úvodní foto z filmové verze opery Aniara.