Právě vycházející číslo HIS Voice je věnováno interpretaci a s interpretací je vždy spojeno riziko neporozumění interpretovanému. Toho se odtýká také následující úvaha Tomáše Procházky.
Ostravské centrum nové hudby již podruhé vydalo 2CD obsahující hudbu, která zazněla na obročním festivalu. Zatímco minulá kolekce (vyšlo jako příloha HIS Voice 2/2009) řezala napříč několika ročníky, ta aktuální vybírá jen z roku 2009. Na discích jsou jak "klasikové" moderní hudby (Morton Feldman, Wolfgang Rihm, Christian Wolff), tak mladí skladatelé, kteří se účastnili takzvaného Institutu, pracovního setkání předcházejícího festivalu (Michael Winter, Rafael Nassif, Pablo Chin, Pampillo). Česká hudba je zastoupena hlavním hybatelem Ostravských dní Petrem Kotíkem (na fotografii z Ostravských dnů 2007 sedí vlevo) a naším redakčním kolegou Petrem Baklou.
CD můžete objednávat na adrese:
Ostravské centrum nové hudby
Dr. Šmerala 2
702 00 Ostrava
Tel., fax: +420/596 203 426 E-mail: info@newmusicostrava.cz
Kulturní svět v těchto dnech intenzivně žije karlovarským filmovým festivalem, tak se na filmové vlně svezeme a zároveň volně navážeme na článek o hudbě ve filmech Stanleyho Kubricka z květnového čísla HIS Voice. V něm se Jakub Kudláč zaměřuje na film Mechanický pomeranč, v souvislosti s hudbou u Kubricka se ale často zmiňuje také 2001: Vesmírná odysea. Díky tomuto dílu se miliony lidí seznámily s hudbou Györgye Ligetiho, o fanfárách ze Straussova díla Also Sprach Zarathustra nemluvě. Tento mix z klasiky ale původně sloužil Kubrickovi jen jako pracovní podklad a opravdový soundtrack složil Alex North (1910-1991), jenž je podepsán pod hudbou ke slavným filmům Kdo se bojí Virgine Wolfové?, Kleopatra nebo Dobré ráno, Vietname, ale podílel se také na filmu Karla Kachyni Poslední motýl. Stanley Kubrick se nakonec rozhodl Northovu již natočenou hudbu nevyužít a zůstal u "těch nejlepších z klasiky" - což prý skladatel zjistil až na premiéře. Nahrávka Northovy verze nicméně vyšla tak je možné podívat se na ukázku z filmu s alternativním hudebním doprovodem.
Japonský saxofonista Kaoru Abe (1949 – 1978) žil příliš krátce na to, aby se dozvěděl, že se stal ikonou japonské experimentální scény. Zemřel v důsledku předávkování drogami, zaživa však pro svět hry na saxofon znamenal tak nějak totéž, co Jimi Hendrix pro elektrickou kytaru. Jeho styl a tón je prý nejdrsnější ze všech saxofonistů, o čemž se lze přesvědčit na poměrně slušné řádce alb, většinou zcela sólových a posmrtně vydaných. Kromě altsaxofonu tenhle divoch hrál i na klarinet, harmoniku a kytaru. Těch smrtí promarněných možností: představte si ho s kolaboracích s Ruins, Keijim Hainem, Otomem…
Jednou z roztomilých aktivit amerického krále lůzrů a chameleóna Becka je Record Club. Beck a parta přátel, mezi nimiž se již vyskytl například Jamie Lidell či Devendra Banhart, se sejde ve studiu, kde za jediný den natočí coververzi jednoho svého oblíbeného alba. Každý týden je pak na Beckových stránkách k vidění jedna píseň z této session. Funguje to dokonale, spontaneita v kombinaci s neotřelým hudebním přístupem zúčastněných už vystavěly půvabné pomníčky albům The Velvet Underground & Nico, Oar od Alexandra Skipa Spence, nešťastného frontmana osudem pronásledovaných psychedelických mágů Moby Grape, a Kick australských INXS. To, co se na www.beck.com objevilo nyní, ale předčilo všechna očekávání: na paškál byl vzat řecký kníratý skladatel Yanni (krasoduch tak trochu z rodu Vangelisů a Jamesů Lastů) a jeho orchestrální album Live At The Acropolis. První ochutnávka s improvizovaným textem a rachotící kytarou Thurstona Moorea je opravdová lahůdka.
Jeden z padlých géniů popového světa, strůjce kouzelného zvuku Beach Boys Brian Wilson, byl správci posmrtného života skladatele George Gershwina požádán, aby dokončil něco z hudby, jíž Gershwin, který zemřel v roce 1937, zanechal nehotovou. Album Brian Wilson Reimagines George Gershwin vyjde na značce Disney Pearl 17. srpna, vinyl o týden později. Jak už to tak s ex-post alby bývá, ani tohle nepřekypuje záplavou previously unreleased materiálu. Dosud neslyšené písně, tedy ty, které Wilson opravdu dotvořil na základě nedokončených skic, jsou dvě: The Like In I Love You a Nothing But Love. První z nich si můžete poslechnout s předstihem, udáte-li na Wilsonových stránkách svou e-mailovou adresu. Zbytek alba? Coververze „toho nejlepšího z Gershwina“ v podání Wilsona a jeho kapely. Proč ne, plážový génius ve slabší chvilce natočil i vánoční album, tady má alespoň co do činění s mistrem.
Androgynní anděl Antonychystá nové album Swanlights. V Evropě vyjde 11. října na značce Rough Trade, v USA o den později na Secretly Canadian a bude obsahovat duet s Björk. Což ostatně není takové překvapení, islandská laň s ním v minulosti už dva kusy nazpívala.
Zajímavější setkání se odehraje na singlu, který vyjde 31. července u Editions Mego. Na jeho první straně se totiž bude nalézat verze titulní skladby nového alba Returnal v současnosti hvězdného jednočlenného projektu Oneohtrix Point Never, v níž Antonyho zpěv doprovodí na klavír samotný autor skladby Daniel Lopatin. Na straně B se tracku zhostí Fennesz v roli remixéra. Aby hvězd nebylo málo: obal singlu navrhl Stephen O’Malley ze Sunn O))), který se v roli megovského výtvarníka vyskytuje celkem pravidelně. Pracovat s Antonym je nyní zkrátka známkou úspěchu na žhavém pomezí popu a experimentu.
Po díle věnovaném kazetě jako médiu i zdroji zvuku se nadcházející pořad IN THE BED s lehkými dozvuky přesune opět k domácímu koncertnímu a festivalovému dění. V polovině července se uskuteční dvě akce, na nichž se představí to nejzajímavější ze současné experimentální scény, která více či méně koketuje s popovými strategiemi, využívá je, rozrušuje anebo vůbec nedává jasné vodítko, jak jim vlastně rozumět. Koneckonců už francouzský projekt Noyade, který se chystá do Prahy 12. 7., o sobě mluví jako o podmořském improvizačním duu pokoušejícím se vtěsnat do popového formátu... Ať už z jejich hudby dostanete mořskou nemoc nebo najdete nové prostory pro dýchání, právě důraz na tekuté kvality zvuku je spojuje se současnou hypnagogickou a post-psychedelickou scénou, která si libuje nejen v meditativních improvizovaných rituálech a analogových oscilacích, ale i v zamlženém resuscitacích rock'n'rollu nebo new/no wave, a jejíž vzorek opět představí čtyřdenní festival Creepy Teepee v režii A.M.180. Vedle Former Ghost, Tearist, Silk Flowers, Love Cult či Moon Duo se na přehlídku chystá i zvrhlá a ironická elektronika na hranici mash-upu (Sickboy, Captain Ahab), takže od rozmazanosti dojde IN THE BED možná i k nějakým těm vlhkým beatům.
Poslouchejte už dnes v noci od 0:30 do 2:00 na frekvenci 91.9 FM nebo www.radio1.cz. Playlisty a koncertní tipy najdete na head-bed.blogspot.cz
Jedním z nejočekávanějších akvizic druhého ročníku kutnohorského festivalu Creepy Teepee (15.-18. 7.) je projekt Former Ghosts, za kterým stojí losangeleský rezident Freddy Ruppert (ex-This Song Is a Mess But So Am I), obklopující se spolupracovníky poměrně zvučných jmen: Jamie Stewart (Xiu Xiu), Nika Roza Danilova (Zola Jesus) nebo Yasmine Kittles (Tearist). Sice mi není známo, v jaké sestavě se skupina v Kutné Hoře představí (pravděpodobná se jeví účast Yasmine, protože Tearist na Creepy Teepee také vystoupí), určitě je na co se těšit. V hudbě Former Ghosts se sbíhají vlivy Joy Division, Soft Cell, The Smiths a (nemůžu si pomoct) Erasure, ale co je odlišuje od stovek jiných elektronických popových kapel, je to, že všechny nálady, které se tu prolínají, melancholie, exaltovanost, erotické napětí i lehce perverzní hravost tu často dosahují svých krajních poloh. Jistě, nacházíme se pořád v rovině zábavy, přesto se v hladkém povrchu písní Former Ghosts dají najít škvíry, skrze které je možné nahlédnout do jeskyní, v kterých žijí monstra. Vhodnou upoutávkou bude klip k písni Hold On z loňského debutového alba Fleurs (Upset! The Rhytm). Jde o nejlepší opilecký klip, který znám, minimálně od dob legendárního videa Trinklied Eistürzende Neubauten, a proto doporučuju sledovat v ranní kocovině.
