Zápisky melomanovy 44

  
377

Drama o třech dějstvích a hromadě výstupů do ztracena – tak nazval autor svou snahu domoci se konkrétních odpovědí v kauze Českého rozhlasu Vltava. Veřejnost se shromáždila, veřejnost se tázala, veřejnost nebyla vpuštěna, veřejnost se rozešla…

 

Dějství první

Meloman se naštval a podepsal výzvu Za otevřenou Vltavu, jež reagovala na období nervozity po „pornografické aféře“ (ve skutečnosti neuvěřitelně směšné, tudíž pro Vltavu pochopitelně vítězné). Když se profláklo, že šéfredaktorovi Vltavy Petru Fischerovi nebude prodloužena smlouva, neboť prý ztratil důvěru generálního ředitele Reného Zavorala, který mu ale před onou „aférou“ vyplatil manažerské prémie v plné výši, meloman usedl, snažil se nalézt konstruktivní klid, a jal se psát první otevřený dopis Zavoralovi, Radě ČRo a ombudsmanovi ČRo. Po týdnu druhý, a to již se značným znepokojením. Jediný, kdo odpověděl, byl ombudsman; dopisy předloží generálnímu řediteli a Radě ČRo.

Meloman může potvrdit každodenním poslechem stanice Vltava, že redaktoři odváděli kvalitní práci, často zcela novátorskou, jež odrážela nadšení a evidentní tvůrčí uvolnění v minulém roce. A to od ranní Mozaiky, přes Eseje, Jazzofony, Vizitky, Pasáže, Osudy, Reflexe, ArtCafé, Kontexty, Jazzové podvečery, až po sobotní Odposlechy, nedělní Spirituály, Knižní póly či Sedmá nebe.

Mezitím si Rada Čro objednala posudek na stanici Vltava u dvou údajných expertů – Jiřího Mikeše a Lubomíra Zemana, kteří se mohou z minulosti pochlubit i krycími jmény. Mediální odborník a znalec kultury Mikeš se ohradil, že žádný znalecký posudek na stav Vltavy pod Fischerovým vedením nakonec nenapsal. V Parlamentních listech posléze uvedl: „Asi tři dny jsem Vltavu poslouchal a poté jsem předsedkyni Rady Českého rozhlasu napsal, že se omlouvám, ale posudek nenapíšu, protože ta stanice mě unavovala a nedalo se to poslouchat. Bylo to elitářské, užvaněné…“

 

Dějství druhé

Meloman se dozvěděl, že Rada ČRo i s generálním ředitelem Reném Zavoralem bude 19. prosince veřejně zasedat tentokrát v budově královéhradeckého Rozhlasu. Tam se měla prý Vltava definitivně projednat. Meloman se zaradoval. O takové příležitosti se mu ani nesnilo. A tak svolal protestní setkání příznivců Vltavy přímo v samotném dějišti. Jako organizátor přišel na místo s téměř hodinovým předstihem. Vůkol stály vozy Policie ČR, dokonce speciální monitorovací vůz, jaký bývá vidět na akcích extrémistů. Během půlhodiny se před budovou sešly asi čtyři desítky lidí s transparenty. Meloman vešel dovnitř, aby mohl oznámit, že veřejnost je připravena se jednání Rady ČRo zúčastnit. Oslovil ochranku, která byla evidentně několikanásobně posílena, zda by mu nezavolala někoho kompetentního. Předstoupil člověk s visačkou Press a představil se jako mluvčí Rozhlasu. Hlavní tiskový mluvčí Jiří Hošna to nebyl, takže meloman usoudil, že jde o místního mluvčího. Jal se tedy dohodnout účast veřejnosti. Bylo mu sděleno, že zasedací místnost je malá, bohužel hodně malá, a že se tam vejde tak třicet lidí. Když se odečte Rada s ředitelem, pak zbývá dvacet míst. Záleží tedy, kolik přijde rozhlasových zaměstnanců a novinářů. Takže veřejnost musí počkat, kolik míst zbude. Meloman se průběžně chodil ptát na stav; ten se pomalu, ale jistě snižoval. Skončil na počtu pěti volných míst pro veřejnost. Než se stačil příslušný počet zaregistrovat, počet míst se scvrkl na tři. Na melomana se nakonec nedostalo. Mluvčí mezitím zmizel. Meloman tedy požádal ochranku, zda by veřejnost, jež se nedostala na veřejné jednání, nemohla jít alespoň do vestibulu, neb venku je zima. Posečkejte, zněla odpověď, musíme se zeptat. Objevil se opět místní tiskový mluvčí a pokýval souhlasně hlavou. A tak se veřejnost dostala alespoň do tepla, k vánočnímu stromku dojemně ozdobenému malými radiopřijímači. Mluvčí zvedl nad hlavu mobilní telefon a začal fotit shromážděné. Na projev protestu reagoval nechápavě, on přece nefotil! Pak opět zmizel. Jednání začalo a melomana napadlo, zda by nešel zprostředkovat přímý přenos z jednání; v jiné dny je tady ve vestibulu a před budovou přece slyšet rozhlasové vysílání, tak usoudil, že by to šlo technicky zařídit. Požádal ochranku o přítomnost onoho mluvčího, aby to s ním probral. Otočil se směrem ke vchodovým dveřím a náhle spatřil osobu mluvčího, jak z protější ulice fotí transparenty, jež pro nedostatek místa uvnitř zůstaly venku. Meloman se podivil a s několika lidmi se šli mluvčího zeptat, co to má znamenat.

Veřejnost: Proč fotíte?

Mluvčí: Nefotím.

Veřejnost: Kdo vlastně jste?

Mluvčí: Nikdo.

Veřejnost: Vy nejste mluvčí, že ne?

Mluvčí: Ne.

Veřejnost: Tak proč jste se nám představoval jako mluvčí?

Nemluvčí: Nepředstavoval.

Veřejnost: Můžeme znát vaše jméno, pane?

Nemluvčí: Petr Novák.

Atd., atd., než to veřejnost vzdala a nemluvčí se vzdálil směrem k autům Policie ČR.

 

Dějství třetí

Do vestibulu k veřejnosti sešel opravdový tiskový mluvčí, a to dokonce ten hlavní, řekněme generální, jenž se zove Jiří Hošna. Snesla se na něj sprška otázek, na které jako správný mluvčí odpovídal-neodpovídal. Zapojoval zhusta floskule již stokrát přežvýkané, všeobjímající, přezíravé, občas se rezolutně ohradil, občas se bránil ironií či přímo zesměšněním tázajícího. V drtivé většině odpovědí chybělo ale to hlavní: argument.

Nakolik jsou do kauzy okolo Vltavy zapletené politické hyeny, které kolem veřejnoprávních médií neustále krouží?

Jiří Hošna: „Já opravdu netuším, jaký politický druh by mohl kroužit kolem Vltavy. To politikum z toho vytváříte vy… Pokud autoři petice mluví o tom, že se vrací nějaké období před rokem 89, tak je to urážející. Ať si někdo poslechne Český rozhlas před rokem 89, a ať si ho poslechne teď. Je to prostě ošálivá rétorika.“

Normalizační praktiky generálního ředitele Zavorala a Rady ČRo?

Jiří Hošna: „Období normalizace byl prostě hnus a my jsme žili prostě v šedi. Já jsem to zažil, mně bylo při revoluci patnáct let, a kdybych tohle řekl, tak bych se musel stydět a zakopat pod zem. My že žijeme v období normalizace?!“

Atd., atd., atd. Po třičtvrtěhodině tiskový mluvčí Jiří Hošna slíbil, že udělá všechno pro to, aby Vltava zůstala jedinečnou kulturní stanicí…

Veřejnost se rozešla.